Byli bysme blbí, kdybysme to vraceli

„Ten Žid Fischman? To byl přece Němec a fašista. Jestli mu to vrátí, tak to Židi podplatili. Je to špinavá politika.“ Postarší muž s bandaskou piva před hostincem U Lojzy v Puklicích je rozhořčen. „Já u toho vydřiducha dělal. Dostávali jsme sedm korun za den, a když se v zimě setmělo dřív, ještě nám korunu sebral.“ Z toho důvodu je pro puklického rodáka věc jasná: statek, který Richardu Fischmanovi v roce 1939 zabrali nacisté, teď patří obci a ta by jej v žádném případě neměla vracet. Stejný názor měla i poválečná lidospráva: hned v červnu 1945 zařadila R.Fischmana mezi „zrádce a nepřátele českého národa“, takže jeho majetek na základě Benešova dekretu č.12 propadl osvobozené republice.Samotný vlastník se proti dekretu a konfiskaci bránit nemohl, v té době už byl tři roky po smrti. Koncem roku 1942 zahynul v jedné z plynových komor vyhlazovacího tábora Osvětim - Birkenau. Jeho dcera Eliška však koncentrák přežila a od té doby téměř půl století usiluje o spravedlnost. Dnes jí je sedmdesát sedm let. „Jsem sama a čeká mě už jenom smrt,“ říká. „Ale chtěla bych se dožít chvíle, kdy stát vrátí to, co kdysi nacisté uloupili. Polistopadový systém přece nemůže stvrdit Hitlerovo dílo.“

Milióny v pneumatikách

Před válkou žili v Puklicích u Jihlavy čtyři židovské rodiny, z koncentráků se sem nevrátil nikdo. „Kdo jim za to může?“ ptá se řečnicky kolega muže s bandaskou, šedovlasý řidič trabantu. „Táhnuli s Henleinem a ten se jim pak odměnil. Nahnal je všechny do plynu."Soused za plotem domku vedle restaurace má pětaosmdesát let a pana Fischmana si pamatuje také. Prý zase tak špatný nebyl. "Lidi u něj sice neměli velký plat, ale živili se dobře. Dostávali deputáty a taky kradli. Když se na to přišlo, Fischman je nikdy nepotrestal. Měl velký majetek, proto ho zlikvidovali. Každý si pak nahrabal, co mohl.“ Manželka starého pána se sice „v politice nevyzná“, ale jedno ví jistě: Fischmanův statek by se vracet neměl. „Přeci to nebudou brát lidem, byli by zase chudí. Tady jinak mluvit nikdo nebude. Jenom snad Čermáková. Její muž byl osobním šoférem Fischmana. Vozil mu za Němců v pneumatikách milióny do Švýcarska a Fischman mu pak za to koupil dům."Přízemní vilka Čermákových stojí uprostřed ovocného sadu. "Je to hrůza, jak jsou ještě po padesáti letech lidé kvůli majetku nenávistní,“ říká paní Čermáková (85). Manžel zemřel před deseti lety, od té doby žije v domě sama. „V čase největší nezaměstnanosti dal statek práci převážné většině místních obyvatel a okolí. Myslím, že se k nim pan Fischman choval velice slušně. Těm nejchudším nechal postavit deputátní byty, zaměstnanci dostávali k platu naturálie. Když jsme se dověděli, že v koncentráku zahynul, plakali jsme s mužem oba. Paní Fischmanové bych ten statek strašně přála, k tak slušným lidem by to byla jen opravdová spravedlnost. Měli jsme je všechny moc rádi. S těmi pneumatikami je to nesmysl: dům jsme si postavili sami s pomocí rodičů.“

Schůzka v Terezíně

Dědeček paní Elišky, puklický rodák Siegfried Fischman koupil hospodářství v roce 1904 za tři sta tisíc korun. Kromě lesů a polí tím získal i místní zámek, správní budovu statku. Zápis v obecní kronice říká, že „zdejší lid koupi nemile nesl“.V roce 1917 majetek zdědil nejstarší syn Richard. Během několika let pak v Puklicích vyrostla řada hospodářských stavení: stodoly, chlévy, lihovar, škrobárna. Pan Fischman na statek pouze dojížděl, s ženou a třemi dětmi už v té době bydlel v Jaroměřicích nad Rokytnou. O hospodářství se starali dva správci.V roce 1926 se rodina přestěhovala do Jihlavy. „Tím pro mě skončilo bezstarostné dětství,“ vzpomíná paní Eliška. „Až do té doby mě nikdy nenapadlo, že se nějak lišíme od lidí okolo. Ale v Jihlavě nám to velice brzy dali znát. Že jsme vlastně cizinci a přicházíme nevhod."V roce 1935 odešla paní Eliška studovat do Prahy francouzštinu a němčinu. "I když se už tenkrát dalo tušit, co nás čeká, my jsme věřili, že se Československo udrží. Neměli jsme zkrátka sílu odejít. Navíc jsme se měli všichni strašně rádi. Nemohli jsme se od sebe jen tak odloučit. A pak najednou bylo na emigraci pozdě."Po vpádu nacistů v roce 1939 byl puklický statek "arizován“. Fischmanovi se přestěhovali z Jihlavy do Telče a paní Eliška se rok nato v Praze vdala. „Bylo to vlastně už za války, moc naděje jsme tehdy neměli. Ale chtěli jsme normálně žít, mít rodinu. Nikdo netušil, že věci dojdou tak daleko. Jinak to byla ale hrůza. Manžel ztratil zaměstnání. V domě na Smíchově jsme měli vlajkaře a ten nás pořád špehoval, jestli nosíme hvězdu. Našli se ale i lidé, kteří nám pomáhali. Nosili nám tajně jídlo nebo třeba přišli jen na návštěvu. Kdo to nezažil, neví, co taková morální podpora tehdy znamenala."Richarda Fischmana zatklo spolu s jeho bratrem gestapo v roce 1941, rok nato přišel na židovskou obec úmrtní list z Osvětimi. Díky "nepořádkům v papírech“ dokonce začalo dědické řízení o Puklice. Pan Fischman byl totiž stále zaknihován jako vlastník. Dilema úředníků ovšem vyřešil čas: v srpnu 1942 nastoupili všichni dědicové cestu do koncentračního tábora.„Všichni jsme se sešli v Terezíně. Mého manžela jako chemika vybrali na práci v prádelně. Po dvou letech ho ale přeci jen odvlekli, už jsem ho nikdy nespatřila. Až po válce jsem se dozvěděla, že zahynul v Dachau.“

Co by udělali moji milí

V říjnu 44 nastoupila do předposledního transportu z Terezína směr Osvětim i paní Eliška se svou matkou, bratrem, sestrou a švagrem. „Při selekci jsem se ze všech sil snažila zůstat s matkou. Snad třikrát jsem přeběhla k její skupině, ale dozorci mě vždycky zahnali zpátky. Matka pak odešla k pecím a já zůstala s těmi, které vybrali na práci. Viděla jsem dým a cítila zápach, vůbec jsem tomu, co se děje, nemohla uvěřit."Po třech dnech v Osvětimi paní Elišku "vytřídili“ pro transport do pracovního tábora u Saské Kamenice. Odtud ji koncem dubna 1945 spolu s ostatními vězni hnali členové Hitlerjugend před postupující sovětskou armádou dál do nitra už téměř neexistující Říše. Konec války ji zastihl na cestě zpátky do Terezína.„Do Prahy jsem se vrátila jako úplná troska. Zoufale jsem hledala někoho z blízkých, strašně jsem si přála, aby se někdo z nich vrátil. Pak se potvrdilo, že až na bratra všichni zahynuli. Nemůžu na ně zapomenout, pořád s nimi v duchu mluvím. Vždycky, když mě čeká nějaké rozhodnutí, přemýšlím, co by udělali oni. Od návratu spím jen díky práškům. Jinak mám strašné sny. Víte, pořád se ptám, proč jsem přežila zrovna já. Někdy toho lituju. Nemůžu zkrátka pochopit, proč nezůstali naživu mí milí.“

Nikdo nečekal změnu

Bratr paní Fischmanové, Vítězoslav, jako zázrakem přežil, když z Osvětimi v lednu 1945 utekli dozorci. Dostal se až na Slovensko, kde vstoupil do Svobodovy armády. Do Jihlavy se vrátil v červenci 1945. Přišel včas: okresní národní výbor právě bez ohledu na dědice konfiskoval statek po jeho otci. Zasloužil se o to především první poválečný předseda národního výboru v Puklicích, člen KSČ Karel Tesař.„Richard Fischman nebyl Čech, ale Němec,“ napsal pan Tesař do svědeckého protokolu. „Korespondenci a účetní knihy vedl v němčině, u koho předpokládal, že umí německy, používal při řeči němčinu. V domácnosti u Fischmanů se prý také hovořilo pouze německy.""Samozřejmě to byla lež,“ říká paní Eliška. „Doma jsme mluvili česky, vždyť jsme chodili do českých škol. Německy jsme sice uměli, ale to bylo tehdy normální. Vždyť rodiče studovali ještě za Rakouska. Navíc byli československými občany a při sčítání lidu v roce 1930 se hlásili k židovské, nikoliv k německé národnosti."Pan Fischman byl však bez ohledu na své občanství a přes všechny snesené výhrady prohlášen za Němce. "Je totiž notorické,“ odepsal na stížnost sourozenců tehdejší předseda jihlavského ONV Dobrovolný, „že Fischman svým způsobem života cítil jako Němec, podporoval německý živel a s ním se stýkal. Platil příspěvky organizaci, která byla složkou NSDAP.""Je strašné, co si lidé z nenávisti dokáží na mrtvého člověka vymyslet,“ říká paní Eliška. „Jak mohl Žid podporovat NSDAP? Byla to zkrátka sprostá krádež. Už tehdy byli v Puklicích u moci komunisté, konfiskacemi prostě sbírali volební hlasy. Navíc - konfiskační spisy našeho případu se záhadně ztratily."Na obranu pana Fischmana se v srpnu 1945 ozvalo dvacet zaměstnanců statku. Podle nich "vystupoval jako Čech, mluvil česky a podporoval místní české spolky“. Zemský národní výbor v Brně rozhodnutí svých jihlavských kolegů potvrdil, proto se sourozenci Fischmanovi obrátili na správní soud. Ten ale zasedal až v roce 1951 a jejich nárok definitivně zamítl. Statek mrtvého „zrádce a nepřítele“ byl v té době už dávno rozdělen mezi 75 puklických bezzemků, svůj podíl dostala i obec a římskokatolický farní úřad. V padesátých letech o to zase všichni přišli a veškerou zemědělskou půdu spolklo místní JZD. To už byl bratr paní Elišky v emigraci a ona sama měla jiné starosti.„Na statek jsem už nemyslela, byl to beznadějný zápas. Navíc jsem se podruhé vdala. Můj nový muž měl podobný osud jako já, celá jeho rodina zahynula v koncentráku. On sám včas odešel do emigrace, sloužil pak u RAF v Anglii. V 50.letech kvůli tomu nemohl najít zaměstnání. Nechtěli jsme ale utíkat, vždyť jsme tady doma. Smířili jsme se s tím, že se nic nezmění. Až v listopadu 89 svitla nová naděje.“

Bez zákona

V letech 1991 a 1992 přijalo Federální shromáždění tzv. restituční zákony, na Fischmanův majetek se ale nevztahovaly. Richard Fischman byl totiž prohlášen za „zrádce“ před 25.únorem 1948. „Po bezvýsledném jednání na pozemkovém úřadě jsem se obrátila na pana prezidenta, předsedu vlády Čalfu, místopředsedu Rychetského, poslance ČNR a ministerstvo zemědělství. Chtěla jsem je upozornit, jaká se děje křivda - a nejenom mé rodině. Zatím ale byly všechny pokusy bezvýsledné."V dubnu 1992 schválila ČNR další zákon. Nesl číslo 243 a poslanci jím chtěli vyřešit problém plošných konfiskací provedených na základě dvanáctého Benešova dekretu. Pro Fischmanovi má však tato právní norma háček: týká se totiž pouze Němců a Maďarů, kteří v letech 1948–1953 dostali zpět československé státní občanství. Richard Fischman ale toto občanství nikdy neztratil. Přesto se paní Eliška s odvoláním na tento zákon pokusila znovu na pozemkovém úřadě v Jihlavě uplatnit svůj nárok. Stálo ji to marný rok a půl života v úředních frontách.Z beznaděje nad oficiální cestou zkusila paní Fischmanová loni na podzim jiný krok: napsala osobní dopisy současným majitelům rozparcelovaného statku. "Požádala jsem je, aby náš majetek dobrovolně vrátili.“ Přišly pouze tři odpovědi. Jiří Berkovec z Puklic odmítl „svůj“ pozemek o výměře 48 arů vrátit s tím, že ho získal „právoplatným přídělem“. Podobné důvody má i biskupský úřad: ten na půdě Fischmanových postavil kostel, takže ji vrátit může jen těžko. Jedině České dráhy byly ochotné vyjít majitelce vstříc. Ty ovšem drží pouze zanedbatelný kus pozemku.„Od té doby je mi jasné, že nám ukradený majetek nikdo dobrovolně nevydá. K tomu by musel být zákon. A v ten už přestávám doufat. Pořád ale nemůžu uvěřit tomu, že ta hrstka Židů, kteří přežili holocaust, se nedočká spravedlnosti. Nejde snad už ani o majetek, ale o to, aby se mému otci vrátila čest. Je to kruté, že po tom všem má na sobě ještě nálepku zrádce a nepřítele národa.“

Věděli hovno, kdo byl jejich táta

Puklice leží v malém údolí, asi sedm kilometrů od Jihlavy. Žije zde 550 obyvatel, mají dvě stovky domů. Z oken vesnického zámku je vidět na stráň, kde zůstala poslední památka po místní židovské komunitě: hřbitov. Prý až z patnáctého století. Polorozpadlou zeď zakrývá křoví, přes povalené náhrobky vede vyšlapaná cestička. Pod zdí hřbitova se tísní domky bývalého ghetta. V čísle 36, kde se narodil Siegfried Fischman, je obecní konzum. Přes silnici leží podlouhlý dům s číslem 50. Ke vrátkům přichází František Líbal, prý také dostal výzvu od paní Fischmanové. Zahradu o rozloze 310 metrů čtverečních prý získal přídělem jeho otec. Pan Líbal si už nevzpomíná za kolik. „Fischman ho Němcům prodal, vykoupil si tak útěk do Anglie. Myslím, že tam dodnes žije. Po válce ho zkonfiskovali oprávněně, předseda Tesař byl spravedlivý člověk - komunista. Ti Židi na to dneska nemají nárok, vždyť na tom nikdy nepracovali."Karel Špendlíček byl předsedou národního výboru v Puklicích na počátku 50.let. Podle jeho názoru by dnes "lidi byli blbí, kdyby půdu vraceli“. Sám si prý chtěl tenkrát něco zabrat, byl ale zrovna nemocný s ledvinami. „Jsem dělník a komunista,“ říká pan Špendlíček. „My jsme u nich makali za pět korun a mladej si tady v zimě na rybníku skákal axelpauzeny. Ty děcka věděly hovno, kdo byl jejich táta. Dal se k Němcům, tak byl kolaborant."Nedaleko návsi žije v domě, který byl přestavěn ze synagógy, bývalý holič Stanislav Stránský (79). Přídělem získal parcelu o rozloze 48 arů. "Proč bych ji vracel? Koupil jsem ji za šestnáct set korun a ty jsem řádně zaplatil,“ říká. Pan Stránský prý naposled holil Richarda Fischmana, než šel do koncentráku. „V žádný Osvětimi nebyl, to jsou pohádky. Než tam dojel, byl nebožtíkem,“ vzpomíná dnes na svého zákazníka. „Myslím, že od každého jiného národa by ta jejich likvidace byla spravedlivá, jen ne od Němců.“

Pro koho by to divadlo bylo dobré?

Pozemky zkonfiskovaného hospodářství se táhnou kolem silnice na Jihlavu. Malý kostel u vjezdu do vsi byl postaven v padesátých letech místo Fischmanovy stodoly. Za fotbalovým hřištěm začínají ohrazené zahrádky místních „bezzemků“. Naproti je bílá budova zámečku, kde kdysi bydlel správce statku. Dnes je tady městský úřad, pošta a spořitelna.Z otevřeného okna v patře vyhlíží asi čtyřicetiletý muž se strništěm a jizvou na tváři. Je to místostarosta Ladislav Hos, vnuk prvního poválečného předsedy NV Karla Tesaře. Ve své funkci je nepřetržitě od roku 1986, za KSČ byl zvolen i při posledních komunálních volbách.Na konfiskaci má pan Hos podobný názor jako dědeček. „Sice si tu dobu nepamatuju“, říká, „ale podle lidí stál Fischman za hovno. Bral je prý u huby. Ta konfiskace se tady všem docela šikla, holt měli holou prdel, tak si pomohli. Tedy můj děda si nevzal vůbec nic, ale já ty ostatní lidi chápu. Jak si myslíte, že k tomu všemu Fischman přišel? Vlastní prací?"Podle Ladislava Hose panuje ve vesnici strach, že by konfiskaci nějaký zákon zrušil. Především by se položilo místní družstvo: hospodaří totiž na půdě téměř všech bývalých "bezzemků“. „Podle mě se nemají lidi čeho bát,“ říká místostarosta Hos. „Paní Fischmanová může tvrdit leccos, ale nemá žádné doklady. Rozumný člověk nemůže dát na jednu ženskou."Když na jaře 1992 navštívila paní Eliška poprvé po pětapadesáti letech Puklice, požádala pana Hose, aby jejího otce rehabilitoval alespoň obecní úřad. "Ano, stará paní Fischmanová si tady vyskakovala,“ vzpomíná Ladislav Hos. „Nikoho to ale nezajímá. Pro koho by to divadlo bylo dobré? Jedině snad pro Pána Boha.“