Když se zadlužit, tak nyní

rozhovor s profesorem Janem Švejnarem

Profesor Jan Švejnar opustil Československo v roce 1970. Vystudoval ekonomii na Princetonské univerzitě v USA. Dnes působí na univerzitě v Pittsburghu. Pracoval také jako poradce Světové banky a zabýval se otázkami strukturálních změn a stabilizace. Je uznávaným odborníkem především na problematiku podniků a ekonomického rozvoje. V únoru 1990 přijel do Československa na konferenci v Kolodějích (první setkání zahraničních ekonomů českého původu s ekonomy vládními) s návrhem postupu reformy, který se jmenoval „Strategie ekonomické přeměny Československa“. V ní využil zkušeností s privatizací energetického průmyslu v kanadské provincii Britské Kolumbie v 70. letech a zkušeností s ekonomickou transformací v Chile. Některé z jeho myšlenek se později objevily i ve vládním scénáři naší reformy. Na začátku roku 1991 založil spolu s dr. Josefem Zieleniecem (současným ministrem zahraničních věcí) „Centrum pro ekonomický výzkum a postgraduální studia CERGE“ při UK, které funguje jako první elitní ekonomická škola v Československu. Od letošního roku, po spojení CERGE a Národohospodářského ústavu AV ČR, stojí profesor Švejnar v čele těchto institucí.

V poslední době jako kdyby se věci tak trochu přestaly pohybovat. Makroekonomické ukazatele nejsou špatné, ale cosi jakoby zamrzá. Banky dosud drží neefektivní podniky nad vodou. Stále přetrvává vysoká přezaměstnanost.Myslím, že tohle „zamrznutí“ se dalo očekávat. Na počátku každé transformace, ať již u nás nebo v Chile, existují mezery, které se dají rychle zaplnit. Například oblast služeb, do které rychle proniká soukromý sektor. Jakmile se tato oblast vyčerpá, nastává období těžší práce: prosadit se v těch oblastech ekonomiky, kde je tvrdší - a navíc nejen tuzemská - konkurence. Věci se začnou zpomalovat. V tomto smyslu jde o všeobecný jev.Jak ale toto období překonat? Otázkou je, za jak dlouho vyřeší privatizace hospodářský pokles v bývalých státních podnicích, které se v řadě případů jen pomalu zbavují svých dlouholetých zvyků. Další otázka je, jestli soukromý sektor bude dost silný i za předpokladu, že banky budou opatrnější v půjčování peněz. Přicházíme do druhé fáze reformy, což je vidět i v politice vlády: už nejde o veliké kroky, ale dochází na řešení víceméně každodenních situací.Vláda již zdaleka neprivatizuje tak hekticky jako před volbami. Přikládáte to na vrub politickému cyklu nebo jsou podle vás i racionální důvody k tomu, privatizovat pomaleji a opatrněji?Obojí je pravda. Na jedné straně jde o čistě profesionální poznatek, že překotný přístup k privatizaci může vést i k negativním věcem, ale je zde i důležitý politický aspekt. Vláda již nyní zná politické mantinely. Je to viditelné např. v odkládání bankrotů. Maďarsko šlo například v roce 1992 do bankrotů velice tvrdě, přes sto větších podniků zkrachovalo. V té době si tamější vláda byla jistá, že transformace je důležitější než status quo, i když to znamenalo zvýšení nezaměstnanosti apod. V tomto ohledu se v případě naší vlády projevuje politická kalkulace, která je přirozená. Privatizaci bych ale neviděl tragicky. Stačí se podívat na Slovensko, které se není schopno k ničemu odhodlat, zatímco u nás začíná druhá vlna.

Bankroty a chilské varování

Někteří odborníci tvrdí, že jsme pravou chvíli pro bankroty již propásli. Jiní si myslí, že současný mizivý počet bankrotů může vést v budoucnu k jejich obrovské vlně.Nyní záleží především na bankách, zda budou ochotny do bankrotů jít. Bankroty není zdravé odkládat. Situace bankrotujících podniků se zhoršuje a banky a akcionáři na to dříve nebo později doplatí. Hypoteticky - protože neznám přesně poslední čísla - řeknu následující příklad: jestliže tzv. špatné půjčky začnou představovat podstatnou část jmění bank, tak se může dostat bankovní sféra nebo některé banky na pokraj bankrotu. Potom je otázka, zda vláda nebo státní banka bude zachraňovat komerční banky. Je tedy otázka, zda banky jsou schopny vytvářet si potřebné rezervy rychleji než podniky, které jim dluží peníze. V Chile se například po první velké vlně privatizace všechno zřítilo jako domeček z karet a vláda musela znovu znárodňovat. Příliš podniků se tehdy rozjelo na dluh. Neměly totiž dostatečnou bázi vlastního kapitálu. Když začaly podniky bankrotovat, tak jejich věřitelé - tedy banky - zbankrotovali také.Na druhé straně jsou banky kritizovány za to, že si vytvářejí na úkor podniků příliš vysoké ziskové marže a příliš vysoké rezervy, a navíc prý nejsou ochotny k riziku.Mám dojem, že se nedá rozlišovat, jestli má být dříve zdravé bankovnictví nebo průmysl. Z určitého pohledu jsou banky velmi opatrné. Nejsou ochotny půjčovat na některé projekty, které se zdají být rentabilní. Na druhé straně půjčují starým klientům, kteří jsou zadluženi, a je otázka, zda budou schopni platit. Přežívá tu určitá struktura z minulosti a odráží se to v tom, že banky jsou velice konzervativní vůči novým klientům. I když jsou to klienti, kteří by možná měli zdravý potenciál.Co je podle vás důležitější pro nastartování ekonomického růstu: míra úspor nebo ochota lidí přelévat rychle peníze z úspor na kapitálový trh?Hlavní je, aby se lidé rozhodovali tak, jak si myslí, že je pro ně nejprospěšnější. Pro ekonomickou prosperitu je důležité, aby se peníze přelévaly do investičních projektů, které mají vysokou návratnost. A je jedno, dochází-li k tomu přes spořitelny a banky nebo přes akcie. Na tom už tolik nezáleží. Vzhledem k tomu, že dnes banky půjčují podnikům, které si nevedou příliš dobře, by asi bylo optimálnější, aby se peníze začaly rychleji přelévat na kapitálový trh. Ovšem nemělo by to mít náhodnou povahu. Za každým takovým rozhodnutím musí stát dobré informace.

Schází mikroekonomický přístup

Poměrně často se opakuje klišé, že největší potíž naší vlády je, že v ní nesedí žádní mikroekonomové, ale pouze makroekonomové. K čemu konkrétně by v ní byli mikroekonomové dobří?Makroekonomové musí pochopitelně znát také základy mikroekonomie. Čili to je spíš otázka důrazu. Mikroeokonomové testují podnikovou sféru, zvláštnosti jednotlivých trhů - trhu práce, zemědělství apod. Mikroekonomové také vědí, že dokud věci nefungují v mikrosféře rychle, pružně, dynamicky, tak je těžké očekávat v makroekonomické oblasti oživení.Mikroeokonomové by si například kladli otázku, zda je dobře regulovat to, co dnes vláda reguluje: třeba nájemné a trh práce, tedy mzdy. Pokud odstranění regulace přinese sociální dopady, bylo by lepší kompenzovat je přímo a pouze postiženým rodinám, aby se mohly rozhodnout, jak chtějí žít. Abychom neměli například rodinu, která je chudá, nemá peníze na výživu dětí a přitom bydlí v centru města. Je lepší umožnit chudší rodině odstěhovat se na periférii, aby si mohla dovolit například lepší výživu dětí. Proč ji nutit, aby žila v drahém bytě a neměla dost na oděv a pořádné jídlo? Blahobyt rodiny a tím i celé společnosti závisí na tom, zda systém dává lidem možnost pohybu. V současnosti není například možné sehnat byt v Praze a přistěhovat se sem, přestože je tady velká poptávka po pracovní síle. To do jisté míry snižuje výkonnost celé ekonomiky, zvláště pražského regionu. Když v americkém Pittsburghu zkrachovaly ocelárny, bylo impozantní sledovat, jak si spousta mladých dělníků nabrala věci do malých náklaďáčků a odjela do Texasu. Jak strašně rychle se byli schopni přizpůsobit a odejít tam, kde byl zrovna boom, a začít novou existenci. Ale museli být schopni prodat dům a koupit si ho jinde. Převést děti bez problémů do škol a podobně.

Když se zadlužit, tak nyní

Pro současnou vládu je prioritou vyrovnaný rozpočet. Co o tom soudíte?Dobrý příklad je rodina. I ona - stejně jako stát - prochází určitými vývojovými fázemi. Někdy je dobré vydávat a půjčovat si, jindy zase spořit a střádat. Díváte se třeba na rodinný rozpočet a zjistíte, že ti lidé mají dluhy. Ale nemůžete říct, že si vedou špatně: dávají zrovna děti na soukromou vysokou školu, investují do rozjíždějícího se podniku atd. Pak se na jejich účty podíváte za deset let a zjistíte, že dluhy zmizely a místo vydávání se spoří. Zrovna tak celá společnost má v různých časových obdobích různé možnosti investovat. V době, kdy je možno rozjet projekty, které budou pro tuto společnost dlouhodobě obrovsky výhodné a návratné, je ekonomicky nerozumné nepůjčit si na ně. Splácet lze v pozdějších obdobích.Jsou tři hlavní způsoby, jak financovat rozpočtový deficit: tisknutím peněz, domácím zadlužením a půjčkou v cizině. Tištění peněz znamená inflaci a nepřipadá v úvahu. Když si vláda půjčí peníze na veřejné projekty doma, znamená to vládní investici tam, kde mohla být investice soukromá. Čili jde o přeliv peněz ze soukromých investic do státních a pak nastává otázka, které jsou výhodnější. V našem případě je nejvýhodnější půjčit si ve světě. Jestliže jsou dnes v Českých zemích projekty s větší návratností než jinde ve světě a zároveň je ve světě zrovna velice nízká úroková míra, je logické půjčit si právě teď. Vezměte si Jižní Koreu. Ta si pořád bere obrovské půjčky, ale zároveň její ekonomika roste tak rychle, že je schopna dluh splácet. Nula není magické číslo a stejně tak není nic magického na vyrovnaném rozpočtu. Mnoho ekonomů považuje schopnost splácet dluh za daleko lepší indikátor ekonomického zdraví než například rozpočtový přebytek. Když je některá ekonomika schopna držet vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet, bývá to často považováno za zdravý přístup. Ale je tomu tak jenom proto, že některé země těžko odolávají laxní rozpočtové a měnové politice. V zemích, které tento problém nemají - a Česká republika k nim bezesporu patří - je možné dovolit si v určitých obdobích mírně expanzívní rozpočtovou politiku, tedy mírně se zadlužit.

Recese a zahraniční investice

Co soudíte o současné recesi v ekonomicky vyspělých zemích. Jde podle vás o hlubší strukturální krizi či obyčejnou krizovou fázi klasického hospodářského cyklu?Řekl bych, že je to obojí. Dosud jsme nedospěli do té fáze, abychom byli schopni rozlišit, zda jde jenom o cyklus nebo zda jsou to strukturální změny, které se mohou zvrhnout ve velkou krizi. Vzhledem k tomu, že americká ekonomika roste, sice pomalu, ale roste, není podstatná část světové ekonomiky v recesi. Což je do jisté míry pozitivní. To, že jsou v recesi Japonsko a západní Evropa, je špatné, ale mohlo by to být pouze dočasné.V sousedství západní Evropy se ovšem odehrává obrovská transformace střední a východní Evropy včetně bývalého východního Německa a Ruska. Všude jsou ohniska konfliktů od Ruska po bývalou Jugoslávii, které mohou mít velké dopady na západoevropskou politiku. Migrace obyvatel může způsobovat nepokoje a probouzet extrémní a pravicové síly. Hrozí nebezpečí, že se jednotlivé země začnou izolovat.V poválečné Evropě byl hlavním zdrojem hospodářského růstu mezinárodní obchod. Jakmile by se dnes prohloubila izolace jednotlivých zemí, nastal by obrovský hospodářský pokles. Záleží na dalším vývoji. Pokud nedojde k celkové destabilizaci východní Evropy, pakliže se bude jednat pouze o ohníčky na okrajích kontinentu, které nevzplanou, nemusí to dopadnout špatně.Proud zahraničních investic do střední Evropy se začíná spíše ztenčovat. Je to jen díky recesi nebo mají investoři ke svému pesimismu i jiné důvody?Podle finančních specialistů uvažují němečtí investoři v dlouhodobější perspektivě než investoři angloameričtí. Na druhé straně se zdá, že se Němci zarazili. Lekli se, že zašli příliš daleko. Nyní během recese přehodnocují své původní propočty. Navíc střední a východní Evropa vypadá dnes mnohem nestabilněji než před pár lety Rusko, bývalá Jugoslávie, Balkán, volby v Polsku.Představte si, jak fungují managementy velkých podniků: dostanou připravené materiály a během hodinového sezení správní rady se musí udělat důležitá rozhodnutí: jestli přelít kapitál do Chile, Asie nebo východní Evropy. Velcí institucionální investoři (investiční fondy) se například přesouvají do Číny, která zaznamenává obrovský boom a konjunkturu.