Židovský majetek: místo Davidovy hvězdy otazník

Z tisíců budov, pozemků a velkého finančního bohatství, které českým Židům ukradli nejprve nacisté a po nich komunisté, žádá dnes Federace židovských náboženských obcí zpět 208 položek. Vzhledem k tomu, že nepřekročitelnou hranicí pro návrat majetku se stal pětadvacátý únor 1948, nelze majetkové křivdy na židovských spoluobčanech napravit běžnou restitucí: krádež jejich statků proběhla už v roce 1939. Proto se už delší čas jedná o zvláštním výčtovém zákonu. Minulý čtvrtek však strany vládní koalice tento plán definitivně zavrhly. Bude-li se židovským náboženským obcím něco vracet, pak jedině v rámci restituce všeho církevního majetku.Před druhou světovou válkou žilo v českých zemích kolem sto dvaceti tisíc Židů. Po nacistické okupaci byli všichni bez rozdílu prohlášeni za podlidi a jednotlivcům i židovským organizacím byl zabaven všechen majetek. V koncentračních táborech pak nacisté postupně zavraždili přes osmdesát tisíc českých Židů - další tisíce zahynuly ještě před deportací nebo při pokusu o útěk. Konce války se dočkala necelá šestina (dvacet tisíc) předválečné židovské komunity v Čechách.„Až do okupace jsme žili úplně normálním životem. Rodiče se náboženského života v židovské obci vůbec neúčastnili. To, že jsem Žid, jsem si neuvědomoval až do chvíle, kdy jsem si musel za protektorátu připnout hvězdu na kabát,“ vzpomíná sedmdesátiletý tajemník olomoucké ŽO Miloš Dobrý, původem z Prahy, který prošel Terezínem a Osvětimí. V plynových komorách pan Dobrý postupně ztratil celou rodinu. Po válce se do Prahy vrátil spolu s bratrem polomrtvý hlady. „Ještě se občas na ulici ozvala střelba, všichni utíkali, ale nám to po těch tisících mrtvých, které jsme celé ty roky vídali, připadalo nějak jedno. Šli jsme hned do našeho bytu, když jsme ale zazvonili, dveře se pootevřely na řetěz a nějaký nevrlý hlas se ptal, co chceme. Najednou se mi zadrhlo hrdlo, nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Prostě jsme se otočili a beze slova odešli."Věškerý židovský majetek byl za války tzv. arizován, což znamenalo, že jej dostali Němci; část dostali lidé loajální k Hitlerovu režimu, část německé firmy a zbytek připadl "vystěhovaleckému fondu“, z kterého nacisté financovali „konečné řešení židovské otázky“. Po válce byly sice všechny majetkové přesuny prohlášeny dekretem prezidenta Beneše za neplatné, genocida židovského národa byla ale tak důsledná, že v podstatě nebyl, kdo by majetek dostal zpátky. Tam, kde někdo z širší rodiny přežil, sice restituční řízení začalo, ale právní kličky se často nevyřešily do února 1948.

Žili jsme jenom z darů

V Olomouci si židé synagogu postavili roku 1896. Vznosnou budovu v byzantsko-orientálním slohu ale spolu s rabínským domem vypálili místní fašisté už v noci 15.března 1939. O půl roku později rozhodla Olomoucká radnice ohořelé torzo zbořit a „bezplatně odkoupila“ uvolněný pozemek. Ten zůstal v majetku města i po válce. „Státu propadl i majetek rodin, které zahynuly v koncentráku, nebo se do Olomouce už nechtěly vrátit,“ říká pan Dobrý. „Šlo asi o osmdesát domů a řadu továren, například tukové závody Heikorn, dnešní Milo Olomouc. Výjimkou byl parní mlýn Fromovič. Syn majitele, který se po válce vrátil, získal továrnu zpět, ale znovu o ni přišel v osmačtyřicátém, a nakonec utekl do Izraele. Obnovená židovská obec nedostala nic. Byla na státu skutečně nezávislá: žili jsme prostě jenom z darů."Podobná situace s vracením židovského majetku byla i jinde. Státu zůstala nejen většina majetku židovských náboženských obcí ale i spolků a nadací. Těch u nás za první republiky existovalo několik stovek, po válce však svoji činnost obnovily jen některé (za okupace zaniklo 153 židovských obcí). Přesná suma jejich jmění nebyla nikdy určena, odhaduje se však na stovky miliónů korun v tehdejší měně. Někde sice dostaly část majetku do správy - nikoliv vlastnictví - židovské obce, které po válce obnovily činnost a byly státem uznány jako "právní nástupce“ zaniklých organizací, těmto případům však učinil konec únor 1948. Nová moc postupně opět zabavila to, co Židé získali zpět, a židovským obcím tak formálně zůstaly zničené hřbitovy, sídlo Rady židovských obcí v Maislově ulici v Praze, a několik zdevastovaných synagog. Komunistický stát příspíval na provoz ŽO symbolickou částkou a v rámci StB vzniklo celé oddělení pro boj se sionismem.

Nebylo na výběr

V Olomouci bylo na místě bývalé synagogy v padesátých letech postaveno sousoší dělníka s Leninem a Stalinem. (Pomník vydržel až do roku 1989, kdy jej nahradilo parkoviště.) Čtyřicetiletá „péče“ státu se však obecně nejvíce podepsala na dosud zachovalých židovských památkách. Synagogy, rabínské domy a židovské radnice byly buďto zbořeny, nebo přestavěny na sklady, kina, policejní stanice či zdravotní střediska, stejně jako většina židovských hřbitovů byla buďto zpustošena nebo změněna na parky. Uvolněná plocha pak povětšinou sloužila jako parkoviště nebo stavební parcela (například žižkovský televizní vysílač je na místě vybagrovaného židovského hřbitova). „Speciální“ přístup pak stát uplatňoval k židovským památkám v centru Prahy. Například Pinkasova synagoga, na jejíchž zdech byla po válce napsána jména osmdesáti tisíc českých Židů, kteří zahynuli v letech 1939- 45, byla dvacet let (1969–89) v rekonstrukci. Výsledkem byla nová omítka beze jmen.Svůj podíl na devastaci židovských památek však mělo i tehdejší vedení Rady židovských obcí. Bez viditelného odporu totiž ustupovalo tlaku státu a souhlasilo s „odprodejem“ budov, které jí formálně patřily. (Například v Chlumci nad Cidlinou ŽO v roce 1982 odprodala městu synagogu za pouhých třináct tisíc korun, známy jsou i případy prodeje náhrobních kamenů.) Podle dnešního předsedy Federace židovských obcí Jiřího Daníčka však tehdy představitelé Rady neměli mnoho na výběr: „Stát příspíval na provoz obcí jen symbolicky: na elektřinu a nejnutnější opravy. Každá obec měla jednoho zaměstnance - pražské ústředí čtyři až pět - a pokud tito lidé chtěli zachránit alespoň něco, museli dělat věci, které se dnes zdají nepochopitelné. Snažím se to pochopit.“

Dům s Davidovou hvězdou

Naději na změnu znamenal listopadový pád komunistického režimu. Z kancelaří Rady ŽO bylo vymontováno odposlouchávací zařízení a do vedení přišli noví lidé. (Prvním polistopadovým předsedou Rady byl dr.Galský, po jehož tragické smrti v roce 1991 nastoupil J.Daníček). Když ale ministerstvo kultury snížilo (kvůli nízkému rozpočtu) na minimum příspěvek na provoz ŽO (stát dnes hradí pouze platy duchovních), bylo zřejmé, že se židovská kumunita znovu ocitá na pokraji existeční propasti.V Olomouci se dnes zdejší stodvacetičlenná obec (před válkou tu byly téměř tři tisíce Židů) schází v jednom patře činžovního domu, který dříve patřil rodině Försterů a za který městu platí 10.000 korun ročně (ještě před časem to bylo dvacet tisíc). Do domu - v Komenského ulici - se vchází širokým zaprášeným průjezdem. Modlitebna je v prvním patře za dveřmi s Davidovou hvězdou a oznámením o úředních hodinách. Kolem vlhkých zdí se vchází do „obýváku“, kam se vejde zhruba třicet lidí. Vedle je kuchyň, kancelář a společenská místnost. Všude visí vyšívané gobelíny, šesticípé hvězdy a vybledlé pamětní fotografie.V dubnu letošního roku požádala ŽO o převedení domu v Komenského ulici do svého vlastnictví. „Po válce získalo město spoustu židovských nemovitostí a teď je bude prodávat,“ říká tajemník M.Dobrý. „Alespoň se s tím počítá v příjmové položce městského rozpočtu. Naši žádost o jeden dům ale zamítli, protože prý nemáme prostředky na údržbu.“ Podle olomouckého primátora Milana Hořínka ale ŽO o dům prý nikdy nežádala. „V teoretické rovině bychom jim asi vyhověli,“ říká. „Nakonec si mohou vyhlédnout něco jiného z majetku města a můžeme o tom jednat. A domy po Židech? Ty nám stejně žádný užitek nenesou. Pořád je jenom opravujeme.“

Pithartův zákon

„S vládou jsme o tíživé situaci ŽO jednali v podstatě už od roku 1990,“ říká Jiří Daníček. "Nejdříve jsme mysleli, že se všechno vyřeší v rámci restitučních zákonů. Když z nich ale byly vyloučeny právnické osoby, začali jsme s českou vládou znovu jednat o jiném řešení. Výsledkem byl návrh zákona, který Pithartův kabinet schválil v březnu 1992. Počítalo se v něm s tím, že nám bude vrácena jen menší část původního majetku. Pak ale přišly volby, po nich dělení státu a připravený návrh zákona šel stranou."Autorem návrhu byl tehdejší ředitel legislativní sekce ministerstva spravedlnosti, dnes náměstek ministra, JUDr.Cyril Svoboda: "Dostal jsem pokyn od premiéra Pitharta, abych se pokusil najít způsob, jak vyřešit restituční nároky židovských obcí. A protože nebylo možné překročit hranici 25.února 48, navrhl jsem nikoliv zákon restituční, ale zákon o nápravě křivd. Princip byl jednoduchý: stát měl převést židovským obcím taxativně vyjmenované majetky, u nichž se dalo doložit, že jim patřily před nebo po válce a teď jsou ve vlastnictví státu. Podle podkladů ŽO to tehdy bylo asi 160 položek. Po revizi na ministerstvu pro privatizaci z nich nakonec zůstalo 108."Než se ale našel způsob, jak zákon nejlépe pozvednout z republikové na federální úroveň, přišly volby.

Chybí politická vůle

Na podzim loňského roku se proto Rada židovských obcí nejprve obrátila na novou českou vládu a posléze na poslanecké kluby a prezidenta s prosbou o pomoc. Dopisy - s výjimkou Václava Havla, který nároky ŽO veřejně podpořil - však zůstaly bez odezvy. V květnu letošního roku proto požádal Jiří Daníček o přijetí u místopředsedy vlády Jana Kalvody, kterému předal návrh zákona (spolu se složkou materiálů dokazujících, že majetek vyjmenovaný v zákoně byl vlastnictvím ŽO) a požádal jej, aby se návrhem zabývala legislativní rada vlády.„Připravit seznam nebylo jednoduché ani levné,“ říká Jiří Daníček. „Na jeden výpis z pozemkových knih a listu vlastnictví se čeká někdy i čtyři měsíce a jeden stojí 100 korun. Celkem jsme takových výpisů pořídili přes dva tisíce. Vyřadili jsme majetek, který byl prodán nebo zprivatizován, a loni v březnu jsme tak došli k číslu 160. Od té doby se podařilo najít další dokumenty, a proto má seznam, který dostal dr.Kalvoda, 208 položek. Od pana místopředsedy jsme však dodnes nedostali odpověď."Podle sdělení tiskové mluvčí místopředsedy vlády předal Jan Kalvoda materiály poslanci Viktoru Dobalovi, který je za ODA členem koaliční komise pro restituci církevního majetku, a ministru Skalickému, který má prověřit, zda seznam ŽO nezasahuje do privatizace. Podle mluvčí se v legislativním plánu vlády se speciálním zákonem o židovském majetku nepočítá, protože má být součástí restitucí veškerého církevního majetku.I podle Viktora Dobala českým Židům nezbývá než doufat, že se koalice a následně Parlament shodne na podobě zákona o restituci veškerého církevního majetku: "V dubnu 1991 totiž stát zákonem převedl majetek ve svém držení - církevní i židovský - na obce. A v koalici se dnes vede spor o to, co tohle převedení v praxi znamená. ODS zatím trvá na tom, že je majetek náboženských organizací možné vydat jedině se souhlasem obcí, respektive zastupitelstva, ostatní koaliční strany jsou názoru, že souhlas obce není třeba. V zákoně je totiž blokační paragraf, který obcím nedává majetek, na který existuje restituční nárok. Musí to však být restituční nárok. A to, co navrhuje Rada ŽO - výčtový nerestituční zákon - je něco jiného. V takovém případě by stát mohl ŽO dát jen to, co dosud vlastní. A to je z těch 208 položek jen 18. Kdyby chtěl ‚vrátit‘ vše, co je na seznamu, musel by obcím majetek za náhradu vyvlastnit. A k tomu chybí politická vůle.“

Speciální režim

Podle představitelů Rady ŽO ovšem zahrnutí židovského majetku do balíku církevních restitucí nic neřeší. „Na rozdíl od křesťanských církví, kterým majetek zůstal i během války, přišli Židé o všechno, a dříve než se dovolali svých práv, přišel únor 48. A protože restituční hranice nemůže být překročena, znamená to další redukci majetku, o kterém se jedná. Židovská komunita byla v českých zemích nacisty - za v podstatě tichého souhlasu okolí - zničena, a co nedokázali fašisti, téměř dokončili komunisti. Jestli nedostaneme alespoň to minimum majetku, o který žádáme, zaniknou z ryze ekonomických důvodů v blízké budoucnosti tři židovské obce,“ říká Jiří Daníček.

Chybí peníze na provoz obcí

Židovské náboženské obce v českých zemích mají dnes okolo 3000 většinou starých členů. Rada ŽO vlastní v Praze asi dvacet budov, které jí zázrakem buďto zůstaly celých čtyřicet let (například sídlo Rady v Maislově ulici a tři synagogy), nebo je získala v restitučním řízení v uplynulých třech letech (například část Ungeltu na Starém Městě nebo budovu v Široké ulici). Veškerý příjem z těchto budov však jde v tuto chvíli na financování nového domova pro přestárlé členy obce. Běžný chod obcí je financován z darů a sbírek. Na skutečně důstojný provoz a opravu památek chybí řádově milióny.„Majetek chceme zpět hlavně ze tří důvodů,“ říká Jiří Daníček. „Tam, kde dosud existuje židovská komunita, je nutné zajistit její provoz finančně, a kde to bude možné vrátit synagogy jejich původnímu účelu. Druhý je, že na opravy památek a zejména hřbitovů, o něž nám pečovat ukládá přímo naše víra, potřebujeme peníze. Třetí důvod je pak ten, že jedině jako vlastníci objektů můžeme rozhodovat, k čemu budou sloužit. Jinou možnost, jak zabránit, aby v synagogách byly sklady sběrných surovin (Jirkov) nebo diskotéka (Volyně), prostě nemáme.“

Důstojný nástupce

V jednom je ale třeba poslanci Doubalovi dát za pravdu: k vrácení židovského majetku, respektive jeho nepatrné části, dnes chybí politická vůle. I to, co je dnes v majetku obcí totiž mohou městská zastupitelstva bez jakéhokoliv nového zákona ŽO vrátit: stáčí třípětinový souhlas poslanců zastupitelstev. Kromě naprostých výjimek - například Liberec nedávno vrátil parcelu po zbořené synagoze - to ale všude jinde odmítají. Za všechny stanovisko Městského úřadu v Habrech: synagoga, kterou židovská obec sama „věnovala“ státu v roce 1965, má důstojného nástupce - panoramatické kino.Všechno tedy nasvědčuje tomu, že pan Dobrý má pravdu, když říká: „Olomoucká obec už je jenom takové torzo, většinou jsou to lidé, kteří přežili koncentrák. Pro naše děti a jejich děti je židovská víra a tradice něčím vzdáleným. A dát jim znovu šanci navázat tam, kde tradice byla přerušena - to vyžaduje finanční prostředky, které nemáme. My staří brzo zemřeme a ostatní lidé v tomhle městě už pomalu nevědí, že tu Židé žili tisíc let. A co je nehorší: je jim to jedno.“

Speciální kapitolou židovského majetku jsou sbírky Státního židovského muzea v Praze, které vzniklo v podstatě „díky“ nacistům. Ti totiž plánovali vytvořit „muzeum vyhynulé rasy“ a proto do Prahy soustředili kultovní předměty ze všech synagog v Čechách a na Moravě. Po válce muzeum sice dostala Rada židovských obcí, ale v roce 1950 jej komunisté „vzali pod ochranu státu“. A ani dnes, kdy by se zdálo, že vrácení sbírek stojí mimo pro laika neprůhlednou právní diskusi, je Rada ŽO nedostala zpět. Uvažovaný návrh zákona o restituci židovského majetku z dílny ODA a ODS sice s jejich vrácením počítá, současně ovšem říká, že Rada ŽO nesmí „bez souhlasu státu sbírky zcizit“. Jednoduše řečeno: Židé sice sbírky dostanou zpět, stát ale bude dohlížet na to, co s nimi dělají. „Jsme zřejmě už zase předem považováni za podvodníky, kteří potřebují speciální dozor,“ říká k návrhu ODS Jiří Daníček.Podle poslance Dobala bylo ustanovení do návrhu doplněno na žádost JUDr.Voleníka (ODS). Ten však odmítá, že by byl jeho autorem: „V žádném případě nešlo o snahu určit muzeu nějaký zvláštní režim. Jediné, o čem se mluvilo, bylo to, že je třeba nějak zajistit, aby se cenné sbírky nedostaly mimo republiku. Vzhledem k tomu, že mezitím je již připraven zákon o vývozu předmětů kulturní hodnoty, který stanoví obecné podmínky, podle nichž se umělecká díla určité ceny nebudou moci bez souhlasu státu vyvážet, je tato obava zbytečná.“

Olomoucká židovská obec dnes sdružuje věřící Židy z celé severní Moravy. Olomoucká obec má ve správě zdejší židovské hřbitovy a její roční rozpočet - třicet tisíc - který dostává z Prahy, kryje pouze nájemné a provoz modlitebny.Po roce 1945 patřilo obci 7 synagog, 22 domů a desítky hektarů polí a parcel. Většinu byla donucena „darovat“ státu a zbytek prodala, aby získala prostředky na základní údržbu hřbitovů. (Například v roce 1960 bylo podmínkou instalace pamětní desky obětem holocaustu bezplatné převedení bruntálské synagogy do majetku města.) Další synagogu, rabínský dům a domek v Úsově, prodala obec českobratrské církvi evangelické počátkem padesátých let za 50.000 korun. Nový majitel pak rabínský dům zboural, domek prodal za sedm tisíc a synagogu bezplatně pronajal. „Když jsme teď chtěli synagogu za odhadní cenu koupit zpět, zástupci ČCE prohlásili, že chtějí 150.000, a takové peníze prostě nemáme,“ říká tajemník obce M.Dobrý.Jediný příjem, který by olomoucká ŽO mohla mít, pochází z několika hektarů polí a luk, které jí jako zázrakem zůstaly připsány v pozemkových knihách. „I když jsou takřka po arech rozstrkány na třiatřiceti místech, objel jsem všechny jejich dnešní správce, nikde ale o nějakém nájemném nechtějí ani slyšet. Pouze družstvo Haná nám platí za čtvrt hektaru nájem 160 korun,“ říká M.Dobrý.V Olomouci židovská obec usiluje o navrácení pozemku po synagoze a bývalém hřbitově ve Smetanově parku. Podle M.Dobrého prý mají hodnotu 3.500 korun za metr čtvereční a ŽO by je pronajala. Parkoviště by ale v žádném případě nerušila: v jeho blízkosti má v budoucnu sídlit vrchní, respektive krajský soud. „Ve Smetanově parku bychom rádi postavili pomník místní židovské komunity. Podařilo se nám totiž zachránit některé původní náhrobní kameny ze zrušených hřbitovů. Zájem turistů by pak mohl být také určitým přínosem pro město.“ Podle olomouckého primátora města Milana Hořínka jsou ale plány pana Dobrého nesmysl. „Vždyť ty pozemky mají nulovou hodnotu, prostě se na nich nedá nic stavět,“ říká. „Co by tam chtěli dělat?“