Krok správným směrem

Vláda trvá na občanském principu důchodového připojištění

Debata o důchodovém připojištění může být jistě chápána jako „bouře ve sklenici vody“ (Václav Klaus), nicméně stejně oprávněně i jako spor odkrývající kořeny systémových změn sociální politiky. Její občasné kličkování totiž nasvědčuje nejasnostem v jejím základním zaměření. Jde o volbu mezi pracovním a občanským principem sociální politiky, respektive o volbu mezi korporativní a liberální doktrínou.

Místo závislého pracovníka nezávislý občan

V komunistickém režimu byly veškeré sociální garance zakotveny v oblasti výroby, tj. vycházely z postavení člověka jakožto pracovníka. Podniky stavěly byty, provozovaly mateřské školy a lákaly nové zaměstnance na možnosti podnikové rekreace. Oslavované „sociální jistoty“ byly nerozlučně propleteny s administrací práce. Mzdy byly nízké a vyrovnané, protože jejich funkcí byla reprodukce loajální a nepříliš diferencované masy pracujících za co nejnižší náklady. Ještě nižší a vyrovnanější pak byly důchody, protože - ač to tak nikdy nebylo nahlas vyřčeno - penzisté už jaksi nebyli produktivní.Tento politicko-ekonomicko-sociální propletenec jsme začali po pádu komunismu rozmotávat v rámci ekonomické transformace. Instituty sociální politiky se oddělují od výrobní sféry i od státního rozpočtu a sociální zabezpečení se nově formuje na bázi fondů, byť se státní ochranou a příspěvkem. Obecně řečeno, sociální politika mění svého nositele a institucionální strukturu: namísto závislého pracovníka se jím stává nezávislý občan a namísto neprůhledného hospodaření stranicko/státní byrokracie nastupují kontrolovatelné veřejnoprávní či soukromé instituce. To samozřejmě omezuje moc zaměstnavatelů i veškerých sdružení, které si svoji pozici budují na prosazování partikulárních zájmů.

Korporativní kapitalismus a liberální doktrína

Řeč je zde o korporativním kapitalismu, jak jej u nás představuje tripartita jakožto instituce dohadující rozpory a zajišťující sociální smír. Korporativní kapitalismus (podrobněji viz „Různé cesty kapitalismu“, Respekt 22/1993) je moderní podoba dialogu mezi vládou, zaměstnanci a zaměstnavateli, která má nasazovat jakousi „sociální ohlávku“ excesům liberalismu. Bohužel ale když dva dělají totéž, není to mnohdy totéž a v našem případě není lhostejné, odkud se korporatismus historicky utváří: zda směrem od liberálního kapitalismu (jako v Německu či Rakousku), nebo od státního socialismu (jako u nás).Koncepce korporativního kapitalismu vychází ze dvou myšlenkových proudů, z nichž jeden je spíše komunitní a druhý spíše třídního typu. První je ovlivněn ideou lidské vzájemnosti a křesťansko-demokratickým učením. Ekonomika tu není autonomním systémem a nepůsobí tedy nezávisle na sociálním okolí, ale naopak musí být přirozeně začleněna do pravidel občanské společnosti. Fungování tržního hospodářství pak vyžaduje důvěru a spolupráci mezi hlavními zájmovými skupinami ve společnosti a jejich začlenění do politického vyjednávání.Druhý směr vychází z Marxova učení o třídním rozpolcení společnosti a o politice jakožto výrazu ekonomických zájmů. Pro dělníky je podle něj lépe s kapitálem jednat na mocenské bázi, kterou je nutno neustále posilovat, prostřednictvím odborů či politických stran. A zaměření našich odborů má zřejmě blíže k této orientaci, i když „kapitalistu“ zde zatím představuje stát.Z hlediska liberální doktríny je korporatismus těžko přijatelný, protože vylučuje z jednání jak „nepracující“ (důchodce, ženy v domácnosti, nezaměstnané), tak i některé „pracující“ (svobodná povolání, drobní živnostníci, odborově nezastoupené skupiny) a upřednostňuje „silné“ ekonomické sektory a velké podniky před ostatními. Obchází také základní mechanismus demokracie, kterým je parlament, vytváří nerovnost moci politické a ekonomické. Snadno navíc degeneruje do zájmových kartelů a řešením krátkodobých konfliktů může přispívat k zakládání konfliktů dlouhodobých. Není tedy divu, že naši vládní ekonomové by ze svazujících jednání tripartity rádi vycouvali, a proměnili ji tak v nezávazný debatní klub.

Rizika zaměstnaneckých fondů

Původní návrh zákona o důchodovém připojištění založený na zaměstnaneckých penzijních fondech byl nepochybně krokem opětovně posilujícím „výrobní základnu“ sociálního zabezpečení, která ponechávala stranou část společnosti a hrozila vytvářením nových (nebo obnovováním starých) preferencí. Pro jednotlivce by tak vedle úsilí o dosažení co nejvyššího výdělku hrála značnou roli i motivace pracovat ve velkém podniku a silném odvětví, které umožní vyšší připojištění. A to je směřování v období, kdy je nutné podporovat drobné a střední podnikání, nikoliv chvályhodné. V tomto modelu by vláda navíc přímou finanční dotací podporovala ekonomickou moc zaměstnavatelů i odborů, což by se odrazilo v dalším obcházení občanských institucí.Fakt, že se nakonec vláda rozhodla pro občanský princip, je tedy logický a přirozený. Hodno podivu je tedy spíše to, že se vůbec připravoval zákon založený na zaměstnaneckém principu, máme-li za to, že kráčíme od státního socialismu k občanské společnosti (tj. nikoli od liberálního kapitalismu ke korporativnímu, jak tomu bylo v západoevropských zemích). V tomto smyslu je rozhodnutí Klausova kabinetu odmítnout připravený návrh potěšitelnou důsledností, bez ohledu na to, zda je projevem dlouhodobé koncepce či jen premiérova liberálního instinktu. Vládou přijatý systém důchodového připojištění motivuje odpovědnost jedince za vlastní zaopatření ve stáří (stejně jako by tomu mělo být s odpovědností za vlastní zdraví) a umožňuje prodloužit odpovídající diferenciaci výdělků i po odchodu do důchodu. Mírně nás přibližuje k tzv. reziduálnímu systému zabezpečení, který je skutečným ztělesněním liberalismu v sociální politice. Důchodové zaopatření je věcí každého, přičemž stát garantuje minimum nebo je poslední instancí pro financování těch, kdo na to opravdu nemají.

Rozhodnout se musí každý sám

Co však překvapí, je vládní odhad, podle něhož se v horizontu dvou let důchodového připojištění zúčastní pouhých 36% práceschopného obyvatelstva. To by totiž znamenalo, že připojištění je koncipováno jen jako výběrová a doplňková záležitost a současně jako mechanismus přerozdělení prostředků ve směru od chudých k bohatším (stát totiž podle vládního návrhu příspívá na připojištění). Z občanského principu však naopak vyplývá, že účast by měla být pokud možno obecná (s výjimkou úzké vrstvy opravdu chudých), přitom však diferencovaná. Jen v tom případě pak přerozdělování půjde ve směru od zámožnějších (platících vyšší daně a dostávajících relativně nižší státní příspěvek) k chudším (s příspěvkem relativně vyšším).Právě diferenciace většiny podle schopností a prostředků, nikoli její vyloučení, je principem liberalismu, stejně jako budování individuální odpovědnosti a vzájemné solidarity představuje principy občanské společnosti. O tom, jak rozsáhle bude připojištění využíváno, samozřejmě rozhodne dlouhodobá racionální kalkulace každého jednotlivce spolu s tím, jak bude systém veřejnosti předložen a propagován. Jakožto jiná, přitom však výhodnější forma spoření by se měl brzy stát opravdu všeobecnou záležitostí. Protože však jde o záležitost dlouhodobou, měly by být jasné i její časové a další parametry (jak dlouho a jak vysoký bude státní příspěvek, jaké podmínky budou státem určeny pro zakládání a hospodaření fondů, jaké budou existovat protimonopolní a kontrolní mechanismy).V neposlední řadě pak překvapuje i rozpočtový fundamentalismus, který vláda v této věci uplatňuje: podle propočtů připadá na 300 Kč průměrného pojistného 120 Kč průměrného státního příspěvku, tj. 40%. Jinými slovy: stát inkasuje vysoké daně a štědře přispívá na sociální politiku. To je ovšem spíše sociálně demokratický než liberální kapitalismus. Na místě by byl liberálnější přístup spočívající v možnostech daňových odpisů, a to jak pro jednotlivce, tak pro zaměstnavatele. To by byl skutečný krok k tomu, aby se rozhodování o vlastním osudu přesunovalo do rukou, hlav a peněženek svéprávných občanů.