Vnitro prohrává pře s agenty

Lustrační zákon není při našem rozhodování podstatný, tvrdí soudci

Před Městským soudem v Praze prohrálo ministerstvo vnitra devadesát devět ze sto čtyř lustračních sporů. Soud v těchto případech rozhodl, že žalobci vedení v registru svazků Státní bezpečnosti nikdy nebyli jejími agenty. Ministerstvo vnitra se ve všech prohraných případech odvolalo. Vznikají ale dohady, zda má lustrační zákon vůbec smysl, když evidovaní agenti své spory vyhrávají. Jde totiž o jedno: ministerstvo vnitra je žalováno za to, že dodržuje zákon. Řada poslanců a veřejně činných osobností je přesvědčena, že jde o chybu soudců. „Lustrační zákon nehovoří o vině, ale o faktu registrace. Soud překračuje své pravomoci,“ říká například předseda Křesťanskodemokratické strany Václav Benda.

Dva pohledy na problém

Ani podle šéfa archívního odboru ministerstva vnitra majora Jana Frolíka rozsudky neodpovídají tomu, o čem je spor: „Soud by měl rozhodnout, zda evidovaný občan vyhovuje nebo nevyhovuje lustračnímu zákonu, a že je nebo není schopen vykonávat určité státní funkce,“ říká Frolík. „A ne vynášet rozsudky, zda byl či nebyl agentem."Předseda Nejvyššího soudu České republiky JUDR.Otakar Motejl je přesvědčen, že soudci musejí rozhodovat tak, jak rozhodují. "Seznam údajných spolupracovníků StB byl zveřejněn ve čtrnáctideníku Rudé krávo. Jde tedy o ochranu osobnosti. Soudce nemůže vyhlásit pouze nález, že evidovaný občan je skutečně v registru evidován. Vzhledem ke zveřejnění jmen je nutné rozhodnout, zda existují důkazy, že evidovaný člověk pro Státní bezpečnost pracoval."JUDr.Motejl říká, že lustrační zákon je prostě takový, jaký je, a že rozsudky jeho hodnotu nezpochybňují. "Soud zjišťuje skutečný stav věci. To je v pořádku.“ Je-li někde problém, pak podle O.Motejla jedině ve znění samotné právní normy. Kategorie „A“ a „B“ lustračního zákona (např. agent, milicionář, vedoucí funkcionář KSČ) totiž „postiženým“ umožňuje odvolání k soudu. Precizní je zákon pouze v případě kandidátů tajné spolupráce, tam se evidovaný odvolává k tzv. lustrační komisi, která vysloví konečný verdikt, proti němuž není odvolání. „Soudy tedy neřeší lustrační zákon, ale úplně jiné žaloby. Problém je posunut do jiné roviny,“ říká O.Motejl.To do jisté míry potvrzuje i poslanec Oldřich Kužílek (ODA): „Lustrační zákon nezklamal. Ale v době, kdy se nad ním debatovalo, se nenašla kvalitnější koncepce. Málokdo si uvědomil, že zákon musí sedět v našem právním řádu.“

Co je a co není důkaz

Jenže znění a oprávněnost žalob nejsou jediné otázky, které se dnes točí kolem „lustračních rozsudků“. Zásadní problém je i v tom, že zákonodárci, soudci a úředníci ministerstva vnitra mají často protichůdné názory na to, jak přistupovat k archívním důkazům.Spolupracovníky Státní bezpečnosti se zabývala už parlamentní vyšetřovací komise 17.listopadu. Její člen Jan Vidím tvrdí, že důstojníci Státní bezpečnosti vypovídali něco jiného před komisí a jinak před soudem. „Před komisí přiznávali, co se dalo, před soudem zapírají. Přitom výpověď před komisí je naprosto právoplatným svědectvím,“ říká. „Soudy si ale materiály komise k procesnímu jednání nevyžadují."Případy evidovaných osob z řad někdejších poslanců Federálního shromáždění projednával Obvodní soud v Praze 7. JUDr.Josef Košela, místopředseda tohoto soudu, říká: "Žalobci tvrdí, že údaje, které jsou o nich uvedeny v registru svazků, nejsou pravdivé. My nemůžeme vycházet pouze z této písemnosti, byť pečlivě vedené. Je zapotřebí dalšího důkazního řízení. Svědci, bývalí důstojníci StB, většinou tvrdí, že žalobci se svou spoluprací nikdy nesouhlasili. I kdyby lhali, jiné důkazy prostě nejsou, a v případě pochybností musíme rozhodnout ve prospěch poškozeného."Po zániku Federálního shromáždění vznikl technický problém. Materiály komise jsou tajné a odtajnit je mohl pouze pracovník FS odpovědný za "utajování informací“. Po 1.lednu 1993 však spolu s federálním parlamentem zanikla i tato funkce. Teprve v červnu převzal materiály komise Parlament České republiky.Většina materiálů Státní bezpečnosti byla v sedmdesátých letech převedena kvůli úspoře místa na mikrofiše a svazky byly zničeny. V této formě je dostalo i Federální shromáždění. (Mikrofiš je fotografický film velikosti 10×15 centimetrů, na každé mikrofiši je přefotografováno a zmenšeno šedesát stran svazků.) A tady přichází klíčová nesrovnalost. Podle soudce JUDr.Košely není možné brát mikrofiš jako důkaz. Soudci Městského soudu v Praze i Jan Frolík jeho názor potvrzují. „Justice má v tomto případě pravdu. Grafologové mohou posoudit pravost podpisu, kterým se agent zavazoval ke spolupráci s StB, pouze z originálu. Jejich metodika jim neumožňuje posoudit podpis na fotokopii,“ říká Frolík.Archívy na mikrofiších tedy vypadly ze hry. Tím ovšem vnitro ztratilo v lustračních sporech šanci. Vyhrává pouze v těch okresech a krajích, kde se svazky na mikrofiš nepřeváděly. Takový úspěch zaznamenal Rumlův úřad například minulý týden v Olomouci.Podle tiskového mluvčího ministerstva vnitra Jana Šuberta nepovažuje soud za věrohodný ani registr svazků. „Soud prostě rozhoduje, co je důkaz a co ne. Registr údajně důkazem není.“ Podle poslance Parlamentu Oldřicha Kužílka by si soudci měli uvědomit, že jsou přece jen něčím vázáni: „Zjevnou pravdou. Přece když je v létě teplo, mohu o tom rozhodnout bez dalších důkazů.“

Unáhlené rozhodnutí

Podle Jana Frolíka je vynášení rozsudků o tom, že evidovaný člověk nikdy nebyl agentem, nejen mimoběžné s lustračním zákonem, ale navíc i unáhlené: „Když pomineme registr svazků a mikrofiše, jsou v archívu ministerstva ještě statisíce dosud neprozkoumaných spisů.“ Jde o svazky tzv. zájmových osob, na které sháněla StB informace. Většinu zpráv přitom státní bezpečnosti dodávali nasazení agenti. Vnitro navrhuje zákon, který by tyto svazky odtajnil. „Každý, na koho StB vedla svazek, by se s ním seznámil a vypsal by pro naši potřebu krycí jména agentů,“ říká Frolík. „Ty už umíme rozšifrovat. Důkazy, které soudům chybějí, budou na světě.“

Sebevraždy

Václav Havel v nedávném rozhovoru pro polský deník Gazeta Wyborcza říká, že lustrační zákon splnil psychologickou potřebu společnosti. „Ale zákon,“ pokračuje Havel, „a ještě více nelegálně zveřejněné seznamy spolupracovníků StB způsobily nezměrný počet tragédií. Vím o případech sebevražd, kdy děti vyskočily z okna, protože se dověděly, že jejich otec je na tomto seznamu."JUDr.Motejl ani mluvčí ministerstva vnitra Jan Šubert o sebevraždách nic nevědí: "Snad by to měla vědět policie,“ říká Šubert. Podle majora Jiřího Vokuše z tiskového odboru policejního prezídia ale policie nic takového nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit: „U sebevražd pátráme po jediném: zda za nimi nestál trestný čin. Pokud ne, motiv nezjišťujeme.“