Nastoupil jsem razantně, ale zásadní změny přijdou tak za rok a půl

říká nový ministr zdravotnictví LUDĚK RUBÁŠ

MUDr.Luděk Rubáš se narodil 16.července 1953 v Praze. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě a pak pracoval jako chirurg v nemocnici v Kolíně. Je členem ODS, rád lyžuje a hraje tenis.

Stal jste se protagonistou první změny v české vládě od července 1992. V jakém stavu jste převzal ministerstvo?Není v dobrém stavu. Jsou nutné změny organizační, personální, je nutno změnit způsob práce. Musí se zlepšit komunikace uvnitř ministerstva a jeho image na veřejnosti.

Peněz víc nemáme, ale měly by stačit

Ceny zdravotnických výkonů se srovnaly se světem a naše ekonomika není tak výkonná, aby je dokázala zaplatit. Nemáte obavy z toho, že za takové situace nebude možné udržet současnou úroveň lékařské péče?Základní spektrum péče je v současné době pokryto zdravotním pojištěním. Nemyslím, že by mělo dojít k nějakému výraznému propadu. Máme na to, i když na druhé straně honorář pracovníků ve zdravotnictví neodpovídá evropské úrovni. Volání po vyšších mzdách ve zdravotnictví je legitimní. Ale musím ho doprovodit otázkou: jde o vyšší plat pro všechny? Ta mince má dvě strany: na jedné je otázka zaměstnanosti a na druhé otázka mzdy. Dokud nebude vytvořen normální trh pracovních sil ve zdravotnictví, tak se tento problém podle mého názoru nedá řešit.Zahraniční vědecké výzkumy říkají, že existuje optimální poměr mezi náklady na medicínu a ekonomickou produktivitou. U nás se letos ve zdravotnictví utratí 7% hrubého národního důchodu. Je to ten optimální poměr?Je to asi nejvyšší únosná míra, kterou může poskytnout transformující se ekonomika. Teď jde hlavně o to, aby prostředky, které do zdravotnictví přicházejí, byly využívány efektivně. Jsem naprosto nezvratně přesvědčen, že dosud tomu tak není. V nemocnicích i ambulantních zařízeních dochází k plýtvání, je poskytována duplicitní péče, financuje se řada neefektivních pracovišť. Potom nezbývá dost prostředků na věci důležité a nenahraditelné. Je to především vina současného způsobu financování zdravotní péče.

Pojišťovna musí mít alternativu

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes jste řekl, že „občan by se měl podílet na úhradě části nákladů zdravotní péče“. Občan ale přece platí pojištění.Tam chybí slovo „přímo“. Podívejte, vy sice platíte pojistné, ale nemáte sebemenší vliv a snad ani chuť sledovat, jak jsou tyto prostředky vynakládány. Vaším evidentním zájmem je, aby z balíku peněz, kterým pojišťovny disponují, co největší část přišla právě vám. To je třeba změnit. Podle mne by menší část prostředků měla jít od občana místo přes pojišťovnu přímo k lékaři. Občan sám rozhodne, jak chce ty prostředky vynaložit. Nechci, aby dával nějaké peníze navíc. Celkový objem prostředků se nezmění, ale bude efektivněji rozložen. Člověk se totiž opravdu zajímá až o to, do čeho investuje. Když bude muset za návštěvu zaplatit nějakou minimální částku, zváží, jestli chce být dlouhodobě registrován u lékaře, který ho zve zbytečně, a připravuje tím o peníze. Částka musí být samozřejmě zvolena tak, aby pacienti nepropadali stressu, že nemají dostatek prostředků na léčení.Jak pacient pozná okamžik, kdy má přehnanou péči odmítnout?Někdy to je evidentní. Například je nesmysl chodit k lékaři, který vás kvůli chřipce zve sedmkrát za týden na kontrolu.Má-li přímé placení takové výhody, proč se vůbec zakládají pojišťovny a proč pacient raději neplatí celý roční paušál svému zdravotnickému zařízení? Proč se spokojit se symbolickou přímou účastí a nepřejít rovnou na systém placení bez prostředníka, který usilují zavést například v Americe?Tento způsob financování zdravotní péče je opravdu nanejvýš efektivní i perspektivní. V Americe má opravdu stále více příznivců ve středních vrstvách, u zaměstnanců a zaměstnavatelů. Nemyslím si však, že Amerika na tento způsob přejde globálně. Má totiž jednu nevýhodu: občan se musí do určité míry vzdát svého práva na svobodnou volbu lékaře.Řekl jsem již vícekrát, že s řadou atributů současného systému financování zdravotní péče nejsem spokojen, a panu premiérovi jsem předložil návrh klíčových bodů změn. Ve vládě se o návrzích bude diskutovat a výsledkem by měla být proměna současného systému. Jednou z dílčích změn by bylo právě uvolnění cesty k tomu, aby ekonomický vztah mezi zdravotnickým zařízením a pacientem nebyl zprostředkován přes pojišťovnu.Bude možné neplatit pojišťovnu například od nového roku?Do funkce jsem sice nastoupil s jistou razancí, ale každou zásadní systémovou změnu je třeba velice rozsáhle konzultovat. V tuto chvíli jsme schopni měnit kvalitu prvků uvnitř systému; zásadní zlomové změny mohou přijít tak do roka a půl.

Ministrem jsem pro občany

Privatizace zdravotnictví probíhá stranou od hlavního proudu společenské reformy. V čem je specifická?Její specifiku vidím v tom, že stát se nemůže nikdy úplně vzdát odpovědnosti za určitý okruh zdravotní péče. Nedělá to ostatně nikde na světě. Musí si udržet určitý vliv na poskytování zdravotní péče v některých zařízeních na úrovni okresů, u specializovaných zařízení na úrovni republiky, a také na poskytování určité preventivní péče, dozorové služby a podobně. Opakuji, že jde o určitý okruh, nejde o vliv v celém rozsahu zdravotní péče - tam je naopak obrovský prostor pro uplatnění poptávky i nabídky určitých služeb.Okresní nemocnice se tedy nebudou privatizovat?Činnosti, o kterých mluvím, by stát neměl zajišťovat jen ve svých zařízeních. Je to možné uskutečnit i na základě smlouvy se zařízením privátním.Bylo by možné shrnout cíl transformace zdravotnictví do jedné věty?Dosáhnout vysoké úrovně zdravotní péče při vynaložení optimálního množství finančních prostředků.Kontrolu nad lékaři má lékařská komora, lékaři budou po privatizaci majiteli nemocnic a poliklinik, také ministři zdravotnictví jsou zpravidla lékaři. Pacient je tak vydán této profesní skupině na milost a nemilost, nemá šanci se nějak bránit. Kdo mu například zaručí, že si lékaři nebudou diktovat ceny?Tuto obavu do určité míry chápu. Ale sám asi dobře víte, že otázku příliš zjednodušujete. Je to stejné, jako kdybych řekl, že člověk nemůže mít vliv na to, co se děje v žurnalistice, protože ji celou ovládají novináři a ti budou spolu držet pohromadě. Já tuto paranoiu nemám. Například na okrese přiděluje licence zdravotnickým zařízením přednosta okresního úřadu, a to zpravidla není lékař. V novinách se také často kritizovalo, že se lékař stal ministrem zdravotnictví. Chtěl bych ale připomenout, jak v 70.letech lidé, kteří měli ambice stát se právníky, filozofy, novináři, velice často vážili vstup na příslušné fakulty, protože tam očekávali silnou politickou manipulaci. Byla to právě medicína, která skýtala určitou, i když ne úplnou, autonomii. Chirurgem se mohl stát i nekomunista, ne- milicionář. Také proto byla tato profese poměrně vyhledávaná. Já sám jsem si nikdy nepředstavoval, že budu lékařem. Dosáhl jsem v chirurgii určité výsledky, ale mohu říci, že ve mně vždycky dřímaly manažerské sklony. Zřejmě rodinná dispozice - můj otec je ekonom.Ministrem zdravotnictví jsem pro občany, a nikoliv pro zdravotníky. Můj hlavní zájem je připojit zdravotnictví k proudu transformace společnosti ve všech oborech činnosti a nemíním tady prosazovat úzké skupinové zájmy toho či onoho. Důležité je, co se stane s celou společností, a ne jen s jednou, i když významnou částí. Určitou výhodu shledávám v tom, že umím se zdravotníky určitým způsobem komunikovat, protože jsem z té komunity vyšel; nic jiného. Zdravotníci netvoří jednolitou, neproniknutelnou skupinu, která by se spikla proti pacientovi; mají často protichůdné zájmy a většinu svých výpadů si adresují mezi sebou navzájem.

Největší dluh - kontakt lékaře s pacientem

V minulém režimu se lékaři chovali k pacientům často nadřazeně, lidé neměli možnost se vyjádřit ke způsobu své léčby, matkám byly v nemocnici odebírány i několikaměsíční nemocné děti, které pak mohly navštěvovat hodinu týdně a podobné věci. To se zatím nijak radikálně nezlepšilo.Jsem si vědom toho, že pokud jsme něco pacientům dlužni na úrovni nemocniční péče, tak je to kontakt pacienta s příbuznými a s lékařem. Hned se to ale všude změnit nemůže. Je to věc výchovy, tlaku profesních organizací.Mám několikaletou zkušenost z okresního zdravotnického managementu. Mým prvním porevolučním krokem bylo, že jsem naprosto zliberalizoval návštěvy u pacientů, bez ohledu na denní dobu a den v týdnu. Podle mé představy by rovněž pacient nikdy neměl být neinformovanou obětí počínání zdravotníků. Měl by mít vždy možnost se rozhodnout o způsobu, charakteru, trvání, množství zdravotní péče, které se mu dostává. Aby se mohl rozhodnout, musí dostat informace, kterým porozumí. Měl by mít možnost nejen pohovořit s lékařem, ale prostudovat si určité návody, standardy zdravotní péče. Mám návrh takového řešení, které se využívá třeba v Americe. Tam se vydává velice podrobný popis žádoucí metodiky léčby pro zdravotnická zařízení a vedle toho naprosto jednoduchá příručka, které rozumí i ne příliš vzdělaný pacient. V příručce se dozví, jaké jsou alternativy postupu, co je žádoucí z jeho strany a jak by měl vůči němu vystupovat zdravotní personál.Kdy bude mít pacient možnost zeptat se lékaře, proč se nechová tak, jak by měl?To souvisí s otázkou, kdy tady bude standardní zdravotnické zařízení, se kterým by mohl pacient porovnat svou osobní zkušenost.Zatím ale žádné takové zařízení nemáme. Plánujete nějakou intervenci, aby se lékaři začali „standardně“ chovat?Součástí mých návrhů, které předkládám vládě, je založení ministerské komise, která by se zabývala sledováním kvality zdravotní péče, a to i pokud jde o vztahy mezi pacientem a lékařem. Tato komise - pracovně označená jako akreditační - by na základě svých poznatků stanovila, zda určité zařízení splňuje podmínky pro to, aby poskytovalo určitý druh zdravotní péče. S akreditací by se vázaly i komerční prostředky, které by zařízení dostalo mimo pojišťovnu. Myslím, že to je - vedle působení profesních komor - jeden ze způsobů, které by mohly zajistit lepší a rovnoprávnější vztah mezi pacientem a lékařem. Zatím jde jen o návrh. Pokud dostanu zelenou, lze komisi zřídit během několika týdnů. Jediný problém je vyčlenit peníze, které by nešly přes pojišťovny, ale prostřednictvím komise.

Občan se musí naučit zdravě žít

Chcete prý všemi dostupnými prostředky stimulovat pacienty, aby cítili větší odpovědnost za své zdraví. Co si pod tím představujete? Něco více než osvětu?Pojišťovna bude brát v úvahu zdravotní rizika, která pacienti s sebou do pojištění přinášejí. Například špatnou životosprávu, kuřáctví. Ti by si měli připlatit.Jak zjistíte, že občan žije nezdravě, abyste ho mohl penalizovat?To je obtížné. Nejschůdnější by bylo zvýhodnit pacienta, který chodí na preventivní prohlídky a jinak zdravotní péči nevyužívá. Potom lze usoudit, že žije zdravě, a část ročního poplatku by mohl dostat koncem roku nazpátek.Máte v úmyslu regulovat léčitelství?Nechci léčitelství ani zakazovat, ani ho legalizovat nad úroveň, na které to je teď. Stačí informace a osvěta. Pacient by se měl s důvěrou svěřit lékařům klasického evropského vzdělání a ti by ho měli informovat o možných výhodách a rizicích léčitelů.Potíž je v tom, že pacient se zpravidla o návštěvách u léčitele svému lékaři nesvěřuje.Léčitelství představuje spektrum nejrůznějších aktivit, z nichž některé jsou blahodárné, některé ničivé. Když někdo bude znát způsob, jak vyřešit vztah k léčitelům, nebudu tomu bránit. Ale já v současné době způsob řešení neznám.