Atomy v Čechách

Dnes, 18.ledna, měla vláda rozhodnout o budoucnosti jaderné elektrárny Temelín. Premiér Klaus ale už minulý týden během své návštěvy Rakouska prohlásil: „Temelín rozhodně dostavíme.“ To může znamenat pouze dvě věci. Buďto se kabinet dohodl o „jaderné strategii“ někdy dříve a nepovažoval za nutné informovat veřejnost, nebo premiér k rozhodnutí ostatní členy vlády nepotřebuje.Už tento procedurální problém dost vážný a nelze nad ním jen tak mávnout rukou. Nicméně i kdyby všechno proběhlo, jak se patří, a o Temelínu skutečně rozhodla až vláda na řádně ohlášeném jednání, nelze v případě JETE ani s takovým postupem baze zbytku souhlasit. Výrok o temelínské elektrárně totiž ve skutečnosti znamená zásadní rozhodnutí o jaderné budoucnosti České republiky na desetiletí dopředu. Vláda však nezajistila, aby se veřejnost mohla k této závažné otázce vyjádřit. Jenom výjimečně byly publikované vyvážené názory a širší informace chybí vůbec. Diskuse o JETE není rozhovorem vzájemně si naslouchajících partnerů, ale připomíná spíš sérii monologů, ve kterých padají čím dál silnější slova, diktovaná čím dál většími emocemi.

Stejné záření, stejný spad

Pravdou je, že debaty o jaderné energetice nebyly nikdy emocí prosty. Nikdy v nich totiž nešlo pouze o hovor na téma pouze o hovor na téma jednoho z nabízejících se energetických zdrojů. Jaderné reakce vstoupily do našeho povědomí spojeny s atomovou bombou nesmírné ničivé účinnosti. Vývoj této zbraně stál astronomické, i když nikdy nezveřejněné sumy, a byl vždycky obestřen tajemstvím. Jaderná energetika má samozřejmě s jadernou bombou mnoho společného, a to nikoli především proto, že je založena na stejných nebo podobných reakcích elementárních částic v atomových jádrech. Podobnost je zejména v tom, že její vývoj byl do nedávné minulosti alespoň z části financován ze stejných zdrojů jako vývoj jaderných zbraní. Mírové a nemírové využití jaderné energie se jen stěží dá úplně odlišit a oddělit.Rovněž nepříznivé efekty jaderného záření jsou samozřejmě stejné nebo velmi podobné. Mezi radioaktivním spadem z válečného použití atomových bomb v Japonsku v roce 1945, ze zkoušek jaderných zbraní na mnoha místech světa, z vojenských havárií na Uralu nebo z nehod jaderných elektráren není zásadního rozdílu.

Čísla proti číslům

není divu,že na nebezpečí radioaktivního zamoření lidé reagují emotivně. Ionizující záření není vidět, slyšet ani cítit a radioaktivních látek se nelze žádným běžným způsobem zbavit, lze je pouze přemístit nebo izolovat. To všechno přispívá k přirozenému strachu před radioaktivitou a tím i před jadernou energií. Samozřejmě můžeme tento strach odmítnout a poukázat na záplavu analýz a statistik, které ukazují, že provoz tepelných elektráren poškozuje zdraví snad stejně nebo dokonce ještě víc než jaderná energetika. Statistická čísla však nejsou docela přesvědčivá, protože existují argumenty i z druhé strany. Statistikové například vypočítali, že havárie černobylské elektrárny způsobí několik desítek nebo dokonce stovek tisíc úmrtí na rakovinu. Údaj je obtížné vyvrátit nebo dokázat, protože nejde jenom o případy jasné kauzální závislosti v silně zamořených územích, ale i oblasti v celé Evropy během několika desítek let. Za tu dobu zemřou přirozenou smrtí - z velké části právě na rakovinu - desítky miliónů. Riziko havárie patří stále k jednomu z nejvážnějších argumentů proti jaderné energetice. Nikdy je nelze zcela vyloučit a tlak na účinnou bezpečnostní výbavu dělá z jaderných elektráren neúnosně drahé záležitosti. Právě tento tlak zřejmě způsobil jejich nepochybný ekonomický kolaps ve vyspělých státech, zejména USA.

Žádná dávka není dost malá

Bezpečnost vlastního provozu je přitom jen jednou a možná tou menší částí problému bezpečnosti celé jaderné energetiky. Tím je myšlen cyklus od získávání jaderných surovin, přes výrobu a dopravu jaderných materiálů, až po bezpečnou likvidaci „dožitých“ jaderných elektráren a trvalou izolaci radioaktivních odpadů. Teoreticky lze jistě všechno udělat tak bezpečné, jak si lze jenom přát. Podstatná otázka však je, kolik toto „ideální“ řešení může stát. Ukazuje se, že náklady jsou prostě neúnosné.Málo zmiňovaným důsledkem provozu veškerých jaderných zařízení jsou malé, ale trvalé úniky radioaktivních materiálů do biosféry. Jde zvláště o úniky radioaktivních izotopů vzácných plynů, zůstávají v atmosféře a mají dlouhý poločas rozpadu.Atomoví inženýři nám samozřejmě vysvětlují, že jde o úniky nízké, plně kontrolované, hluboko pod povolenými normami, nesrovnatelně menší, než je zátěž z přirozeného radioaktivního pozadí. To je působeno kosmickým zářením a radioaktivitou hornin zemské kůry a jsou mu trvale vystaveny všechny živé organismy. Toxické účinky radioaktivního záření mají oproti i těm nejprudším chemickým jedům zvláštní vlastnost: neexistuje prahová hodnota, pod kterou nepůsobí. I nejmenší dávky záření jsou škodlivé. Škodlivé je tedy jak přirozené radioaktivní pozadí, tak radioaktivita umělá. Sebemenší příspěvek k existujícímu pozadí tedy zvyšuje hrozbu a škody. Při stoupajícím počtu jaderných elektráren by stoupal i tento příspěvek a lze těžko odhadnout, jak velkých hodnot by nakonec dosáhl. Jisté je, že kdyby se lidstvo skutečně vydalo cestou masového rozvoje jaderné energetiky, od určitého okamžiku by se tento proces stal nevratným a nekontrolovatelným.

Svět s atomem nepočítá

Hospodářský vývoj na celém světě směřuje k trvalé udržitelnosti. Jednou ze složek tohoto nového trendu je maximální decentralizace co největšího počtu aktivit, a naopak co největší omezování centrálního řízení všude, kde to jde. Také v energetice lze předpokládat postupnou decentralizaci energetických systémů, i když vzájemně koordinovaných. Na významu nabývají nové malé zdroje. Jaderné elektrárny, zejména velké, nutně předpokládají mohutné centrálně řízené soustavy, nemluvě už o potřebě silné ústřední moci zajišťující plně jejich bezpečnost, včetně rychlé reakce na jakékoliv potenciální nebo aktuální nehody. Podpora jaderné energetiky nutně znamená posilování centralizování moci.Naštěstí se zdá, že svět se cestou rozvoje energetiky neubírá. Současné analýzy budoucího světového energetického vývoje s touto alternativou nepočítají. Shodují se v tom, že za třicet až padesát let převezmou hlavní úlohu obnovitelné zdroje. Z těchto zdrojů jsou už dnes schopny konkurence a využití dva: biomasa a větrná energie. Největší potenciál má energie sluneční, které se však předpovídá masové uplatnění až zhruba po deseti, patnácti letech. Nejdříve půjde o sluneční teplo, v další fázi o sluneční elektřinu. Pro období příštích třiceti až padesáti let je ve světovém měřítku k dispozici dost zdrojů fosilních paliv. Nejdůležitějším se asi stane zemní plyn, který má tu výhodu, že jeho zásoby jsou značné a jeho využití znamená relativně nižší zatížení atmosféry oxidem uhličitým. Největším a nejlepším „zdrojem“ zejména pro blízkou budoucnost je ovšem efektivní využívání všech existujících energetických zdrojů. Zvyšování účinnosti využívání energie všemi způsoby je tím nejdůležitějším.

Česká třetí cesta

Důvod, proč současné analýzy s dalším rozvojem jaderné energetiky nepočítají, je prostý. Tato cesta je pro veřejnost nepřijatelná. Zastáncům jaderné energie se nepodařilo přesvědčit většinu lidí, že elektřina vyrobená z jádra je dostatečně bezpečná a dostatečně potřebná a že neexistuje její alternativa. Argumentovat tím, že stanovisko veřejnosti je hloupé, naivní či „nekvalifikované“, je k smíchu. Žijeme v demokratickém světě a tam je rozhodující, co lidé skutečně chtějí. Jestliže zvítězí ve volbách konzervativci, jestliže občané zvolí za prezidenta pana X.Y., všichni to přijmou jako fakt a nikoho ani nenapadne argumentovat, že volba neplatí, protože byla z hlouposti nebo naivity. Prostě byla to volba, a tečka. Zdá se, že s jadernou energetikou se to má ve světovém měřítku stejně. Lidé prostě zvolili. Co zvolí lidé v České republice ? Budou následovat světový vývoj, nebo půjdou vlastní cestou ? A budou mít vůbec možnost zvolit?

Jaderná energetika v citátech

Miloš Jakeš (Jaslovské Bohunice, 14.7.1983):Myslím si, že ten program budování atomových elektráren je skutečně program, bych řekl životně důležitý pro naší republiku. Jde o to, abychom měli dost elektrické energie a tím zabezpečili chod národního hospodářství.Vladimír Dlouhý(10.8.1990): Zdůraznil jsem, že jaderná energetika v Československu je fakt a že považujeme za zasahování do vnitřních záležitostí, pokud se jako taková, pokud se jaderná energetika bude zpochybňovat.Petr Pithart (20.5.1992): Myslím, že než si příští vláda shromáždí své údaje, bude moci rozhodnout tak za půl roku, možná později.Studie Evropské banky pro obnovu a rozvoj (červenec 1992):Vzhledem k tomu, že potřeba elektřiny nutně poklesne, určitě není nutná žádná další jaderná kapacita, která by byla navíc kapitálově velmi vysoká: ČSFR potřebuje investovat v jiných oblastech, aby zmodernizovala svůj průmysl a zlepšila kvalitu života obyvatel.Vladimír Dlouhý(20.9.1992): Jak vyplývá z návštěvy premiéra Klause ve Spojených státech a z mých třech kol jednání s představiteli firmy Westinghouse za posledních vlastně 36 hodin, si myslím, že česká vláda, současná česká vláda nezpochybňuje výstavbu prvních dvou bloků jaderné elektrárny Temelín.František Benda (ministr životního prostředí ČR, 21.9.1992): Názor Vladimíra Dlouhého na dostavbu Temelína nelze brát jako stanovisko oficiální, protože o budoucnosti Temelína, stejně jako o jaderné energetice vůbec, bude česká vláda teprve jednat.Václav Klaus (Ústí nad Labem, 2.10.1992): Když nedostavíme Temelín, budeme tady muset těžit dvojnásobek uhlí a vyrábět dvojnásobek elektřiny.Mise světové banky(listopad 1992): Scénář střední energetické spotřeby určuje, že v letech 1995–2010 není vyžadována energetická kapacita Temelína. Scénář nízké spotřeby vykazuje přebytek i bez Temelína. Nedokončenou jadernou stavbu je možno přestavět na paroplynový kombinovaný cyklus.Václav Klaus(7.1.1993): Prohlašuji, že další výstavbu Temelína já osobně považuji za nevyhnutelnou a nedovedu si představit, jak to udělat jinak. Já se divím, kde se bere zpochybňování této věci.