Pozdě, ale přece

Koalice navrhuje označit KSČ za zločinnou organizaci

Pod názvem „Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu“ připravila před časem skupina poslanců koaličních stran návrh zákona o třetím odboji. A jelikož předběžný souhlas s návrhem - s některými dílčími výhradami - vyslovila vláda a s výjimkou KSČM i opoziční strany, je pravděpodobné, že při hlasování v parlamentě dojde k nevídané události: koalice se shodne s opozicí. Málokdo z nekomunistů si totiž asi troufne zásadním odmítnutím zákona riskovat obvinění ze schvalování totalitního systému.

Chybějící vůle

V preambuli navrhovaného zákona se říká, že KSČ je odpovědná za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989. Ten je charakterizován jako nedemokratický, porušující i vlastní zákony, terorizující své odpůrce a hrubě omezující základní lidská a majetková práva občanů. Jako takový je proto prohlášen za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“, přičemž za zločinnou a zavrženíhodnou je označována i KSČ, stejně jako organizace založené na její ideologii. Naopak odpor občanů vůči komunistickému režimu zákon označuje za legitimní, spravedlivý a hodný úcty.Nejdůležitější je ovšem paragraf, kterým se ruší promlčecí lhůta trestných činů spáchaných v letech 1948–1989, pokud k jejich stíhání nedošlo z politických důvodů. Závěrečné paragrafy pak mají umožnit individuální přezkoumání dosud nerehabilitovaných trestných činů (např. útěk za hranice s „ne zjevně nepřiměřeným“ použitím zbraní) a usnadnit občanům vymáhání majetku, který tzv. darovali státu. Zákon rovněž zmocňuje vládu, aby některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu napravila „ve své působnosti“, a sám parlament se zavazuje, že v další své práci bude z přijatého zákona vycházet.Cesta od potřeby vypořádat se nějak se zločiny komunismu k formulaci uvedených zásad trvala zhruba tři roky. Není se co divit. Zákon je úzce spjat s obecnější otázkou vyrovnání se s minulostí, která v české společnosti, zbavené totalitní ohlávky a s většinou občanů spěchajících za lepším a bohatším zítřkem, těžko mohla najít oporu. Diskuse o nejrůznějších peripetiích komunistické minulosti sice prolíná téměř celým polistopadovým obdobím - s výjimkou prvních porevolučních týdnů - co chvíli však byla odsunuta pod přívalem aktuálních, zvláště ekonomických problémů. Hlas politických vězňů, požadující morální zadostiučinění a potrestání zločinů padesátých let, se sice zhruba od poloviny roku 1990 ozýval stále důrazněji, ale ve Federálním shromáždění narážel na odpor mnoha levicových a lhostejnost většiny ostatních poslanců. Chybějící vůle federálního parlamentu byla nepochybně rovněž zapříčiněna sametovostí listopadového převratu. Poklidný, nenásilný přechod k parlamentní demokracii zkrátka nevytvářel podmínky pro jednoznačný souhlas většiny veřejnosti - včetně zákonodárného sboru - pojmenovat komunistické zločiny a potrestat jejich viníky.Dokladem může být osud návrhu usnesení o době nesvobody, který Federálnímu shromáždění předložil v říjnu 1990 poslanec Pavel Bratinka (ODA). Kratičký a spíše symbolický, v daném politickém kontextu však významný text, označující komunistický režim za nelegitimní a zavrženíhodný, se po značném úsilí podařilo odhlasovat až na jaře následujícího roku. Po schválení lustračního zákona, který byl ovšem zaměřen mnohem víc do budoucnosti než do minulosti, pak FS zjevně vyčerpalo své možnosti ohledně vyrovnání se s minulostí. Koncem roku 1991 byl sice ještě přijat - zcela bez zájmu veřejnosti - zákon o době nesvobody. Zákon, čítající jen několik vět, jalový právně i politicky, však neměl žádný význam.

Obnovit autoritu práva

Iniciativa za přípravu zásadního zákona o protikomunistickém odboji náleží lidové straně (KDU-ČSL), která dík relativně starší členské základně má přece jen větší potřebu „zpětného zrcátka“ než ostatní strany. Lidovecký návrh, připravený již vloni, však nebyl pro ostatní členy koalice přijatelný především ze dvou důvodů. Předně snaha definovat okruh účastníků odboje v podmínkách, kdy byl namířen proti „vlastním“ komunistům a nikoliv cizím okupantům, a byl proto plný spletitých osobních zvratů, se nemohla dobrat potřebné jednoznačnosti. Ještě méně právně i politicky schůdná byla pasáž o „zřízení morálního tribunálu k posuzování podílu jednotlivých funkcionářů KSČ na všestranném úpadku státu“. Do jeho pravomoci mělo být vloženo určování trestněprávní odpovědnosti a předávání jednotlivých případů k soudu. Jakkoliv však lidovecký návrh nevedl k cíli, nutno konstatovat, že přece jen pomohl odstartovat vznik koaliční skupiny, která nyní po několika měsících práce předkládá parlamentu - jak se zdá - všeobecně přijatelný návrh.Smysl navrhovaného zákona spatřují jeho stoupenci především v obnovení autority práva. Pokud by totiž zákon nebyl přijat, vzniká precedens, podle něhož určité zločiny mohou zůstat nejen nepotrestány, ale i zcela mimo dosah práva. V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že to nebyl jen komunistický režim, kdo z politických pohnutek zavíral oči před nespravedlností a bezprávím. Těsně po válce byly v „lidově demokratickém“ Československu spáchány četné zločiny v rámci tzv. očisty národa od Němců, zrádců a kolaborantů, které Prozatímní národní shromáždění v roce 1946 en bloc zpětně legalizovalo. Komunisté měli tedy vlastně po Únoru na co navazovat. Z uvedeného plyne, že zákonem o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu - což je rozhodně přesnější označení než zákon o třetím odboji - bude tedy vytvořen precedens o nepřípustnosti nepostihování zločinů. Je to sice záležitost neobvyklá, ale vzhledem k charakteru českých dějin za poslední půlstoletí pochopitelná.

KSČ byla stranou konkrétních lidí

Nejaktivnější a nejkvalifikovanější skupinou odpůrců zákona v podobě, jak jej vypracovala koalice, jsou tzv. osmašedesátníci a levicoví intelektuálové, kteří v podobných otázkách tradičně zaujímají přísně legalistickou pozici. Návrhu zákona především vytýkají, že si osobuje právo hodnotit minulost, což je pro právní normu nepřípustné. Historii je podle nich možno zkoumat vědecky, ale nejde ji vtěsnat do strohé řeči paragrafů. Za normálních politických poměrů tomu tak bezesporu je. Avšak v období, v němž se společnost potýká s katastrofálním dědictvím po totalitním režimu, je zcela na místě, aby se orgán s nejvyšším stupněm legitimity - parlament - k minulosti vyjádřil nejen deklarativně, jak to učinilo bývalé Federální shromáždění. Příkladem může být Německo, které má bohaté zkušenosti s budováním právního státu na troskách totalitních systémů a kde byl již obdobný zákon o nepromlčení komunistických zločinů přijat.Z pohledu několika miliónů bývalých i současných členů KSČ jsou v návrhu zákona „zajímavé“ především dvě skutečnosti. Předně v preambuli je explicitně uvedeno: „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989…“ Přestože o něco níže jako by autoři zákona chtěli slovy o „aktivním prosazování“ politiky KSČ toto paušalizující konstatování poněkud oslabit, je v zákoně de facto postulována kolektivní odpovědnost všech komunistů za bývalý režim. Výjimku nemají ani ti, kteří byli v KSČ třeba jen týden, nebo ti, kteří byli ve straně jen od ledna do října 1968 a jsou vyjmuti z působnosti lustračního zákona. Lze proto očekávat, že členové KSČ s podobnou stranickou minulostí se budou cítit poškozeni.Je pravdou, že hmatatelná odpovědnost za zločiny komunismu by se těmto lidem těžko dokazovala. Tento úkol však zákon nemá. Formulace o odpovědnosti jednoho každého člena KSČ vyjadřuje pouze to, že tato strana nebyla abstraktním monolitem sídlícím kdesi v oblacích, ale stranou složenou z konkrétních členů, kteří nesli a ponesou - v morální rovině - každý svůj díl individuální odpovědnosti za její „práci“. Jejich díl odpovědnosti je přitom samozřejmě úměrný konkrétní aktivitě a postavení člena ve struktuře strany. Případná výtka, že zákon uplatňuje princip kolektivní viny, je irelevantní, neboť eventuální trestněprávní odpovědnost některých komunistů může být posuzována pouze v individuálním soudním šetření. A ještě jedna věc: neměl by upadnout v zapomnění fakt, že nemálo nekomunistů se o bývalý režim „zasloužilo“ víc než leckterý „papírový“ soudruh.

Zločinecká organizace

O tom, že KSČ je v zákoně označena jako „zločinná organizace“ není třeba mnoho diskutovat, neboť její působení od února 1948 až do listopadu 1989 je nepřetržitým proudem zločinných aktů, jejichž charakter se časem pouze proměňoval od spektakulárních vražd k „jemnějším“ metodám útlaku. Podstata a cíl se nikdy nezměnily: za použití dostupných prostředků zničit a zadusit svobodného ducha společnosti. V tomto smyslu není podstatného rozdílu mezi KSČ a nacistickou stranou v Německu, která byla po válce jako zločinecká organizace zakázána.Bude tedy přijetí zákona v navrženém znění znamenat, že všichni komunisté budou ocejchováni jako zločinci a vystaveni skandalizaci a pronásledování? Naprosto ne. Jednak každý rozumně smýšlející člověk cítí, že zjednodušené pravidlo „co člen zločinecké organizace, to zločinec“ prostě obecně neplatí, a jednak po zkušenostech s lustračním zákonem je představa nějakých politických honů na čarodějnice v poklidném českém prostředí absurdní.Podle navrženého znění zákona by nicméně měli být snáze stíhatelní opravdoví zločinci především z řad někdejších bachařů a estébáků, kteří se dopouštěli zločinů proti lidskosti. Umožňuje to ustanovení o nepromlčitelnosti trestných činů, které nemohly být z politických důvodů postihovány. Nejde tedy o retroaktivitu práva, nýbrž o vyvození důsledků ze všeobecně známé skutečnosti, že za vlády jedné strany nebyly soudy a prokuratura nezávislé, nýbrž fungovaly jako převodové páky vládnoucího režimu. Zákon přitom bere v úvahu, že překážkou postihu některých trestných činů je skutečnost, že hlavně v šedesátých letech byly některé již pravomocně odsouzeny.

Morální zadostiučinění

Při rozpravě o zákonu se Poslanecká sněmovna bude muset vypořádat s výhradou vlády, že restituční pasáž zákona rozrušuje stávající vlastnické vztahy. Diskutovat se bude patrně také o příliš vágní formulaci, podle níž nejen KSČ, ale i „další organizace založené na její ideologii“ byly zločinné a zavrženíhodné. O StB či LM není v tomto směru pochyb, ale třeba SSM či ROH by tu „zločinnost“ přece jen asi před tváří historie nést neměly.Pokud se týká dopadu zákona na praxi soudů a prokuratury, bylo by po zkušenostech z minulých let iluzorní předpokládat, že nastane větší zlom směrem k aktivitě těchto orgánů při vyhledávání a stíhání trestných činů komunistické justice a policie. Je proto zřejmé, že i zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu bude mít hlavně morální rozměr. Jako morální zadostiučinění je ostatně také přijímán i většinou bývalých politických vězňů.