Nesmiřitelní

Průběžná zpráva o jedné z kapitol dějin Národního divadla

Dvacátého pátého února letošního roku přicházejí do Národního diovadla zástupci řádu sv. Voršily a firmy Themos a sdělují vedení ND, že majitelem restaurační budovy čp. 1435 v areálu ND se stává firma Themos. Týden nato se v tisku rozjíždí causa Národní divadlo.

Z osudů čp. 1435

Podle Renaty Leitlové z odboru vnitřní správy Magistrátního úřadu hl. m. Prahy patřilo čp. 1435 Národnímu divadlu. V letech 1937–77 jím byla označena budova pomocných provozů první scény v Divadelní ulici č. 6. Pak budovu zbourali. „To byl také důvod, proč jsme stejné číslo přidělili po kolaudaci v roce 1983 nové budově, sloužící obdobným účelům,“ vysvětluje R. Leitlová.Nicméně Federální shromáždění zákonem č. 298/1990 přidělilo řádu svaté Voršily Římské unie, kromě jiných nemovitostí, i budovu čp. 1435 spolu s pozemkem, na kterém stojí. Zákon byl přijat, jak se praví v preambuli, „k nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku“.Při přípravě zákona neměl zřizovatel Národního divadla - ministerstvo kultury ČR - připomínek. Samo ND připomínkovým místem nebylo, nevědělo prý tudíž o zařazení restaurační budovy do zákona č. 298, což ukazuje, jaká je mezi oběma institucemo komunikace.Voršilky s převzetím majetku nespěchaly: písemně požádaly ND o jeho vydání až 15. listopadu 1991. „Mlčení Řádu v té době bylo záměrné, protože Řád byl z vládních kruhů a kruhů blízkých katolické církvi upozorněn, aby nespěchal s převzetím těchto majetků. Aby nebouřil veřejné mínění,“ argumentuje ing. Jiří Žák, jednatel společnosti Christiana Servis, s. r. o., která Řád zastupuje.Ředitel ND Jiří Černý a správní ředitel Jiří Srstka platný zákon 298/1990 v bodě ohledně čp. 1435 neuznávají. Budova se podle nich do zákona dostala omylem a tento omyl je třeba napravit. Podle J. Černého objekt Řádu nikdy nepatřil, neboť v době, v níž stát majetek řádům odebíral, budova ještě neexistovala. J. Srstka: „Nejsme proti tomu, aby církvím a řádům bylo vráceno to, co jim patří, ale jsme proti tomu, aby nápravou křivd vznikaly křivdy nové, aby docházelo k podivným kompenzacím.“

Nic nám nedávejte, je to naše!

Národní divadlo restaurační budovu nehodlá vydat. Nejen z historických příčin. Podle něho není ze zákona zřejmé, co je objektem vlastně míněno. Sedm nadzemních podlaží jistě ano. Ale co šest podzemních podlaží, v nichž jsou, kromě jiného, zařízení nutná k provozu i dalších budov areálu ND? Navíc nadzemní a podzemní část byly kolaudovány každá samostatně.V lednu 1992 Řád (skrze Christiana Servis) navrhuje ND nájemné z navrácených pozemků. Divadlo návrh nepřijímá, argumentuje jeho „nepřiměřenou výší“: jen za pozemky, které zabírá restaurační budova, žádá Řád sumu 5 200 000 Kčs (= 4762 Kčs za metr čtvereční a rok). Další měsíc Řád nabízí ND bezúplatný převod budovy formou darovací smlouvy. ND opět nepřijímá: Christiana Servis trvá před darováním na protokolárním faktickém vydání budovy čp. 1435, včetně podzemních podlaží. Divadlo soustavně argumentuje: jakmile bychom něco přijali jako dar, připouštíme, že druhá strana má co darovat, kdežto my neuznáváme, že má co darovat, poněvadž vlastnictví je sporné. Christiana Servis dnes zdůrazňuje, že ND nebylo ochotno zaplatit darovací poplatek ve výši 5% prodejní ceny, který by mu navíc ministerstvo financí prominulo. Nakonec je 15. dubna 1992 alespoň uzavřena, za garance ministra kultury M. Uhdeho, mezi Řádem a ND smlouva o společném pronájmu objektu, který RaJ Prahy 1 opustily. 30% z nájmu připadne Řádu, 70% ND. Smlouva užívací vztahy upravuje do doby, než se spor vyřeší.Konkursem je jako nájemce vybrána firma Helios Praha, s. r. o. V květnu 92 podepisuje nájemní smlouvu na 40 let.

Themos na scéně - zvýšené obrátky

24. července 1992 je ovšem nájemní smlouva převedena - za souhlasu všech stran - na firmu Themos, s. r. o. Období do konce roku 1992 interpretují obě strany zcela rozdílně. Themos (a Řád) jako čas, kdy nový nájemce chce rekostruovat pronajaté prostory a divadlo mu brání pracovat v požadovaném rozsahu. ND tvrdí, že Themos prostory nevyužívá, ač má do nich přístup „nepřetržitě 24 hodin denně“. Představené Řádu Věra Reconciliatrix Spinglerová a Emilie Marisstella Poláková: „Za této situace bylo pro Řád dále neúnosné zodpovídat za budovu. Po poradě s právníky se Řád rozhodl budovu prodat dosavadnímu nájemci, tj. firmě Themos, s. r. o.“9. února 1993 nabývá účinnosti kupní smlouva a smlouva o dlouhodobém nájmu pozemků mezi Řádem a Themosem. Themos získal deset let starou budovu, postavenou náklady 81 miliónů korun (nepočítaje energetické podzemí) za necelých 26 miliónů. Themos ovšem, když už se proti jeho vůli začaly zveřejňovat prodejní a nájemní sumy, zdůrazňuje, že součástí je i smlouva o nájmu pozemků pod budovou čp. 1435 a Voršilskou zahradou, která během 99 let přinese Řádu částku „výrazně převyšující“ 500 miliónů korun.26. února posílá ředitel Themosu Michael Petrův řediteli ND J. Černému písemnou „výpověď ze všech nebytových prostor v budově čp. 1435“ - tedy včetně podzemních podlaží. Themos upozorňuje, že na plnění výpovědi „budeme důrazně trvat a budeme vyžadovat plnění striktním způsobem“. Formulace vedou ředitele J. Černého k tomu, že začíná považovat provoz ND za potenciálně ohrožený a informuje tisk.V Parlamentu mezitím poslanci diskutují, zda zákon novelizovat, nebo budovu vyvlastnit. Poslanecká sněmovna odkládá projednávání na dubnovou schůzi, po obdržení stanoviska vlády. Ta poslední březnový den ústy premiéra vyhlašuje, že trvá na dohodě znesvářených stran. Parlamentní řešení se postupně stává neprůchodným. I díky tomu, že ředitel Themosu M. Petrův obcházel poslance a vysvětloval a přesvědčoval, jak celý problém vidí, a že vyvlastnění by bylo nebezpečným precedentem. M. Petrůvovi se rovněž dostalo během zasedání vlády (9. března) zhruba půlhodinového slyšení u premiéra Klause, což ti, kteří znají premiéra a jednání ve vládě, považují za pozoruhodné; slyšení se nedostane jen tak někomu. „Premiér chtěl být informován,“ komentuje to suše M. Petrův.

Dva světy

Do kauzy se zapojuje ministerstvo kultury, probíhají nejrůznější jednání, padají návrhy na dary a společná užívání podzemních prostor. ND je neústupné. Themos se nepřestává považovat za řádného vlastníka objektu - nikdo podle něj to, že mu budova patří, úspěšně nezpochybnil. Ministerstvo kultury do sporu nehodlá příliš zasahovat. Zastává názor, že byť přispívá na provoz ND 180 milióny Kč ročně, je divadlo příspěvkovou organizací s vlastní právní subjektivitou a jediným zásahem může být odvolání ředitele. Ředitel J. Černý prohlašuje: „Když tedy porušuji zákon, odvolejte mě, ale já divadlo neprodám!“ Ministerstvo ředitele J. Černého odvolat nechce. „Ředitele Národního divadla nepotkáte na ulici každý den,“ říká náměstek ministra Michal Prokop. Ministr kultury Kabát to taky nemá lehké: lidovec, jeho děti chodí k voršilkám do školy.Správní ředitel ND J. Srstka upozorňuje na právní nejednoznačnost vlastnictví ND: „My to máme se státem tak nějak napůl. Podle práva máme majetek ND ve správě, stát nám ho propůjčil, ale nedal. Naší povinností je tento majetek chránit a hájit všemi možnými prostředky, My ho například nemůžeme prodat bez povolení ministerstev kultury a financí. Touto nejednoznačností vznikl problém, nad nímž si láme hlavu konsorcium právníků, které při té příležitosti vzniklo. Stejně tak nad tím, jestli nájemní smlouva, kterou jsme měli uzavřenu s Řádem, ztratila kupní smlouvou mezi Řádem a Themosem platnost či nikoliv. A takových právních jemnůstek jsou ve sporu desítky."Tisk nervozitu nezřídka přiživuje ve stylu obrozeneckých prohlášení "zástupců Národního divadla“, kteří vlastnictví restaurační budovy soukromou firmou prezentují bezmála jako ohrožení identity českého národa. České veřejnosti děkují „za upřímné projevy českého vlastenectví, které dnes tolik potřebujeme. Nejde totiž jenom o Národní divadlo,“ prohlašují anonymní „zástupci“ tajemně. Jenže budova, o niž jde, není - kromě technologických zařízení v suterénech - k provozu ND životně nutná. Kromě klubu a jídelny ji v nadzemní části ND ani předtím nevyžívalo.Themos - firma soustřeďující se původně na počítačové a informační sítě a postupně rozšiřující svoji činnost i na finanční poradenství - hodlá v restaurační budově jednak zřídit finanční centrum, jednak prostory pronajmout. Dohodu má s firmou Macron, která zastupuje Apple Macintosh, jednání probíhají s Britskou kulturní radou (British Council), která by zde prý provozovala školení manažerů. M. Petrův: „Zájemců jsou desítky. není problém objekt obsadit za podmínek pro nás rozhodně zajímavých. Ve světě je zcela běžné, když v nějakém kulturním komplexu má část prostor ryze obchodní charakter. Tady to ovšem spousta lidí nemůže překousnout. Ani to, že by soukromá firma, navíc složená z lidí, kterým je kolem třiceti, vlastnila budovu v areálu Národního divadla. Všichno po nás chtějí garance, že Národní divadlo nepoškodíme, že mu umožníme provoz. Ale Themos založil dva investiční fondy a nikdo po nás nechce garance za to, co v nich spoluvlastníme. Třeba že elektrárna nepřestane dodávat proud. Jsou v té kauze sporná místa, ale všechno by šlo vyřešit. Kdyby byla vůle. Slyším všude kolem, proč to nejde. Já říkám, že to jde. Jen chtít.“ Na to Srstka: „Ovšem znalecký posudek ing. K. Šilhana z 19. 4. 1992 jasně říká, že areál ND je nedělitelný.“ Petrův však: „Budeme mít posudek, který ukazuje, že dělení je možné.“ Srstka: „Dělení je možné, ale protiprávně. Par. 120 občanského zákoníku říká, že součástí věci, tedy i nemovitosti, je vše, co k ní podle její povahy patří a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. A součást není samostatnou věcí, ani když je oddělitelná po stránce technické. Problém je v tom, že já jsem právník a Petrův technokrat.“

Vyhlídky

Themos váhá s vyklizovací žalobou, ND nespěchá se žalobou ohledně vlastnictví. Žaloba je zdlouhavá záležitost. Přitom Themos chce o prázdninách budovu začít rekonstruovat. Pokrokem zatím je pouze to, že Themos o exekuci ND uvažuje sice jako o krajním, ale už o reálném řešení, a ministerstvo kultury chce přimět ND také k podání žaloby. Náměstek ministra kultury M. Prokop to vysvětluje: „Spor by se měl řešit cestou práva, absolutně apoliticky. Tenhle stav jen přispívá k nemístné politizaci problému. My se snažíme připravit návrh dohody, která by upravovala vztah mezi oběma stranami do té doby, než dojde k definitivnímu rozhodnutí, co komu přináleží.“