Naše ambice byly trestuhodné
říká ministr průmyslu a obchodu ČR VLADIMÍR DLOUHÝ v rozhovoru pro Respekt
Ing. Vladimír Dlouhý, CSc. (1953) studoval ekonomii (obor ekonomicko-matematické výpočty) na Vysoké škole ekonomické v Praze a na univerzitě v Lovani (Belgie). Po studiích krátce učil na VŠE a od roku 1983 byl nejprve vědeckým pracovníkem a pozdějí zástupcem ředitele Prognostického ústavu ČSAV. Až do konce roku 1989 byl členem KSČ.V listopadu 1989 byl Dlouhý jmenován místopředsedou vlády národního porozumění s předsedou Státní plánovací komise. Následující rok byl za OF zvolen poslancem Federálního shromáždění a jmenován ministrem hospodářství ČSFR. Dnes je ministrem průmyslu a cestovního ruchu a místopředsedou Občanské demokratické aliance. Je ženatý, má dvě děti a v oficiálním životopise jako koníčky uvádí literaturu a hudbu.
Můžete jako ministr vlády vyjmenovat nějaká pozitiva, která mělo závažné rozhodnutí vlády pozastavit vydávání akcií z kupónové privatizace?Nemohu.Vy osobně jste to rozhodnutí podpořil, nebo ne? Viděl jste to tenkrát jinak?Použiji citátu jednoho svého kolegy: Lyžovat se má v zimě, ne když rostou borůvky. Domnívám se, že to bylo účelné v listopadu.
Reforma čeká i Západ
Země ES ve svém přístupu k východním sousedům stále kopírují bývalou železnou oponu. Kdy se podle vás tento přístup změní?Poslední vyhlášení významného člena francouzské vlády například tvrdí, že je paradoxní hledat integraci západních zemí s našimi zeměmi, dokud si neuděláme pořádek uvnitř visegrádského seskupení. Takže se tento přístup asi bohužel opakovat bude. Problém je v tom, že hlubokou ekonomickou reformou musejí projít i země západní Evropy, pokud opravdu chtějí jednotnou, efektivní, liberálně ekonomickou integraci s otevřeným a nakonec s jednotným trhem. Myšlenka, že se země střední a východní Evropy přizpůsobí obecným podmínkám zemí západní Evropy, které si přitom udrží svůj současný standard, mzdovou úroveň a vše, co s tím souvisí, a že se k tomuto standardu budeme přibližovat postupně jenom my odsud, je skutečně pouhá fikce. Ta naráží na skutečnost, že jednotlivé vlády zemí ES jsou pod vlivem domácího politického cyklu a přijímají tvrdá krátkodobá protekcionistická opatření jen proto, aby udržely své sliby.Dlouhodobější otázka je, jak k naší integraci do ES vůbec dospět, řekněme v následujících deseti letech. Dělník ve Wolfsburgu například vydělává několikanásobně více než jeho český kolega v Mladé Boleslavi, kde se vyrábí auto, které jistě není o tolik horší než Volkswagen Golf. Buď se na Západě relativně sníží životní úroveň, nebo se jejich průmyslová produkce bude přesunovat k nám, anebo bude celá integrace trvat mnohem déle, než se předpokládalo.Nemáte obavy, že by Německo mohlo časem využívat faktu výstavby Ingolstadtu k mocenskému nebo politickému vydírání?Tohle nebezpečí hrozí jen tehdy, kdyby v tomto směru došlo k rusko-německé dohodě. Ingolstadt není sám o sobě příliš efektivní stavba. Návratnost je kolem 17 let. Pokud nedojde v Rusku k závažným problémům, tak si myslím, že Rusové budou ropu stále vyvážet. Je to jeden z mála zdrojů pro jejich devizové přjmy. Turbulence ale nemůžeme vyloučit, a právě z tohoto důvodu musíme Ingolstadt rychle postavit, i když s nízkou mírou návratnosti. Kdybych měl stoprocentní jistotu, že se v Rusku nic nestane, nebyl by vůbec žádný důvod ropovod stavět.
Banky - dobře nebo špatně?
Nedávno jste ve svém vystoupení na jižní Moravě ostře kritizoval banky, že se pohodlně zařídily, že jsou o krok napřed, že by měly více riskovat. Slíbil jste také, že se zasadíte o změnu. Banky ale ponesou na bedrech těžká rizika bankrotů. A navíc: není to vlastně dobře, že je někdo o krok napřed, tedy něčím jako tahounem změn?Já jsem to neřekl, že se banky dobře zařídily. Ale jinak jsem v tom smyslu mluvil. Jde o rozpor mezi následujícími dvěma požadavky. Jedním je co nejrychleji vybudovat důvěryhodný bankovní systém. Ten je dán - dejme tomu z hlediska technického - podmínkami auditu, který provádějí mezinárodní instituce. Tento audit často nutí naše banky do politiky, která je charakterizována značnou nechutí vůči riziku. Kdybych byl bankéř, choval bych se stejně a argumentoval bych stejně. Sedím však na židli ministra zodpovědného za průmysl. Z tohoto hlediska musím komentovat bankovní politiku, která je zdrženlivá v podpoře rozvojových programů. To vůbec neznamená kritiku bank, které během uplynulých třech let obdivuhodným způsobem nastartovaly standardní bankovní systém, urychlily provádění operací, vybavily se lidmi, zařízením a začínají se vybavovat i docela slušně kapitálově. Chceme ale také být zemí, která rychle nastartuje hospodářský růst, jinak se k standardu vyspělých tržních ekonomik nikdy nedostaneme. V Německu padesátých let to byly právě banky, které prováděly politiku, jež šla za hranici přijatelného bankovního rizika. To jsem měl na mysli, i když je fakt, že za německými bankami tehdy stálo mocné finanční krytí Marshallovým plánem.Nicméně vy jste naznačil, že vláda chce a má možnosti s tímto problémem něco dělat. Banky budou již brzy soukromé.Vláda to nemá v úmyslu, ale snad si může ministr průmyslu z politických důvodů dovolit dramatický apel. To neznamená, že nejsem v úzkém kontaktu s bankovními institucemi, jak v poloze těchto obecných diskusí, tak především na rovině konkrétních projektů.
Rozdělení holdingů je připraveno
Před dvěma měsíci jste navrhoval shora rozbíjet již privatizované holdingové společnosti. To se ukázalo jako velmi komplikované, nebo dokonce neřešitelné, protože by to znamenalo zásah do vlastnických práv. Dnes už se o celé věci moc nemluví. Jak jste to nakonec vymysleli?Pracuje se na tom. Aero je první věc připravená do vlády. Poldi Kladno bude rychle následovat. Pracujeme dokonce i na plzeňské Škodovce. Vím, že to čtenáře zajímá, ale nechci o tom mluvit, nechci dávat špatné politické a ekonomické signály.Podle našich informací jste byl jedním z iniciátorů toho, aby Konsolidační banka odkoupila od Škody Plzeň lokomotivy. Můžete to komentovat? A jsou lokomotivy prodejné?Konsolidační banka to nabídla do určité míry sama. Já jsem jenom od vánoc hledal řešení. Hledal jsem ho přes ministerstvo dopravy, financí. Konsolidační banka se někdy ráda bije v prsa, pak to příliš zaduní a odezva není tak velká. Nicméně zdá se, že je připravena lokomotivy odkoupit, ale je otázka, za jakou cenu a kam je prodá. To je největší problém. Nejen já, ale i ostatní členové vlády na tom pracujeme a hledáme východiska.Jste předsedou Rady celní unie. Jak dlouho myslíte, že nám unie vydrží?1. července předám předsednictví rady svému slovenskému kolegovi. Z toho můžete vyvodit, že minimálně do 1. července, ale jsem přesvědčen, že vydrží déle.Jaké je třeba splnit předpoklady, aby vydržela déle?Přijdou určité těžké chvíle. Jde o to, jak dokážeme zvládnout rozdíly v názorech na ochranu citlivých komodit. Když se podaří názorové rozdíly překonat, pak lze předpokládat, že unie vydrží až do plné integrace našich ekonomik do ES.
Chci být kvalitním ministrem
Byl jste zvolen předsedou ODA, ale jako ministr ji příliš nezviditelňujete. Liší se nějak - alespoň v detailech - názory na ekonomickou politiku ODA a ODS?Především v otázce daní. Myslím, že nás čeká veliká diskuse s přípravou rozpočtu na rok 1994. Není to ale moje přímá kompetence. Práce, kterou dělám, nedává příliš možností odlišit se, ale dává možnost prezentovat - pokud tu funkci budu dělat dobře - ministra ODA jako kvalitního ekonomického ministra. Ministři ODA se musí prezentovat jako lidé, kteří vykonávají funkce tvrdě, jednoznačně a s veškerým nasazením.Konkrétně: ve volebním programu měla ODA naprosto jiný názor na rychlost zavedení trhu s byty. Dnes mlčí, přestože vládu trh s byty vůbec netrápí.Nemlčím. Co se týče trhu s byty, vláda dělá chybnou politiku. Když jsme na začátku roku analyzovali odhad sociálních dopadů, bylo jasné, že budou značné, nicméně si nepamatuji, že by se porada ministrů nebo vláda usnesla, že by v roce 93 nebylo zvyšováno nájemné, a přesto to její premiér jednoznačně oznámil.Vláda o tom nehlasovala?Nepamatuji se, že bychom se tak usnesli.Co soudíte o otevřeném konflilktu uvnitř ODA, mám na mysli spory pánů Ježka a Skalického, kteří na sebe prakticky každý den útočí.Je to konflikt, který je profesního, nikoliv stranického základu. Nicméně souhlasím, že „strana“ se tím bude muset zabývat, protože to začíná nabírat na intenzitě. Nedělá to ODA dobře.
Nikdy jsme nebyl marxista-leninista
Kdy jste poprvé zjistil, že věříte v liberalismus a v tržní ekonomiku?Nikdy jsem marxismu a leninismu nevěřil. Byl jsem strašně standardní občan tohoto státu: formoval mě osmašedesátý, trápila mě ruská okupace. Říkal jsem si, že je to na desítky let, nic tu nefuguje, všechno je špatné. To bylo promícháno s takovým povědomím - což bylo dáno výchovou, protože šlo i o názor generace mých rodičů - že kapitalismus není také až tak ideální. Pomáhala tomu také izolace od světa. Takže standardní názor. Tohle mě taky přivedlo k tomu, že jsem si velmi snadno obhajoval svůj vstup do strany. To mně umožnilo všechno si snadněji obhájit. Až do listopadu jsem si přesně neuvědomoval, že nejde jen o to poctivě pracovat, třeba i proti tomu režimu něco dělat, ale také o to, že svou stranickou příslušností dávám režimu legitimitu.Ve straně jsem nikdy nikomu neublížil a celá osmdesátá léta jsem pracoval v Prognostickém ústavu na přípravě ekonomické reformy. Po studijním pobytu v zahraničí jsem se napojil na skupinu lidí z Ekonomického ústavu a později vzniklého Prognostického ústavu. Vedle nich během dvou tří let, tedy začátkem osmdesátých let, se stalo moje vidění světa dost jednoznačným. V Prognostickém ústavu jsme sice vědecké práce jednoznačně nepsali, ale jednoznačně tehdy nepsal ani Václav Klaus, alespoň ne pod svým jménem.Občas se říká, že Vladimír Dlouhý by byl časem ministrem, i kdyby nebyl listopad, ale pouze potěmkinovská perestrojka.Je pravda, že naše ambice byly ke konci komunistického režimu donebevolající a trestuhodné. Čistě hypoteticky: pamatuji si živě na diskusi na toto téma někdy v roce 87 s Karlem Dybou. Vím, že jsme si říkali: kdyby se náhodou stal Valtr Komárek ministrem nebo kdyby se stal tajemníkem ústředního výboru pro ekonomické záležitosti, tak by ho třeba napadlo se na nás obrátit. Nebo by ho to nenapadlo. Kladli jsme si otázku, co bychom mu odpověděli. A vím, že jsme si tehdy řekli: nevíme.Nevím ale, jestli tohle je nějaké špatné tvrzení o mé osobě. Znám lidi v Bulharsku, Polsku a koneckonců i v Maďarsku, kteří ke konci komunistického režimu s ním spolupracovali a byli to skvělí ekonomové. A když jim v určitém okamžiku byla ta otázka položena, řekli si: buď půjdu, nebo ne. Třeba si říkali, že přispějí k tomu, aby se věci posunuly. Vůbec se nestydím za to, že jsem o těchto věcech uvažoval.
