Volný pád česko-slovenského obchodu

Ekonomická realita dává za pravdu pesimistům

Spirálovitý pokles vzájemného obchodu mezi Českou a Slovenskou republikou nebo spíše jeho volný pád překvapil patrně i ty nejhlubší pesimisty. Podle odhadů České národní banky se od ledna měsíční objem obchodu snížil o více než 50%. Ještě před měnovou odlukou jej Josef Tošovský odhadoval na pouhých 30%. A to je o guvernérovi známo, že si vždy udržuje zdravou dávku skepse nebo - řekněme - jistou „rezervu“.

Skeptici a optimisté

Zkusme se na chvíli vrátit o půl roku zpět. Na stránkách tisku a v rozhovorech s politiky a ekonomy jsme mohli rozlišit optimisty a skeptiky. Optimisté tvrdili, že přes všechnu rétoriku a populistické sliby nezbude Mečiarově vládě a HZDS nic jiného, než pokračovat v systémově identické ekonomické reformě, a to i přesto, že Slovensku budou scházet přerozdělované prostředky z federální úrovně. Když nic jiného, donutí k tomu Bratislavu instituce jako Mezinárodní měnový fond či GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu). Slovenští politici by prý museli být vyslovenými hazardéry, aby pomocnou ruku těchto institucí odmítli. V těchto nadějích optimisty utvrzovala i Mečiarova povolební předsevzetí k "utahování opasků."Pesimisté upozorňovali na několik zásadních věcí: Mečiarova vláda zastává nebezpečné populistické názory, má katastrofální nedostatek odborníků a nedostává se jí politického a diplomatického citu. Slovenští ekonomičtí lídři jsou v nejlepším případě reformní socialisté šedesátých let, kteří si neuvědomují význam rozpočtové disciplíny, nedoceňují nebezpečí inflace a nejsou se schopni rozhodnout, jak rychle a zda vůbec privatizovat. Skeptici navíc zdůrazňovali slabou exportní výkonnost slovenské ekonomiky, nedostatek zahraničního kapitálu, nízkou míru úspor, neefektivní rozmístění průmyslu a slabou konkurenceschopnost slovenského zemědělství. Mnozí proto ani nevěřili, že celní unie dlouho přežije unii měnovou.Kyvadlo pravdy (nebo spíše správného odhadu) dává nyní za pravdu skeptikům, přestože optimistům lze jen těžko něco vyčítat. Snad pouze to, že málo důrazně varovali české podniky, že Slovensko bude riskantním trhem. Zároveň je však jisté i to, že by bylo hříchem se o celní (a nakonec i měnovou) unii nepokusit.

Výroky představitelů vlády jsou smrtelně důležité

Ponechme nyní stranou, do jaké míry se na situaci slovenského hospodářství podepsala ruka komunistického plánovače. Lze totiž bez nadsázky tvrdit, že politika a bezkoncepčnost Mečiarovy vlády, především pak některé nepromyšlené výroky stačily za necelého tři čtvrtě roku slovenskému hospodářství uškodit stejnou měrou: všechna prohlášení členů vlády pečlivě registrují podniky i podnikatelé na Slovensku i v České republice a „body“ jdou dolů i v zahraničí.Již od poloviny minulého roku pronáší slovenská vláda kontroverzní výroky o privatizaci, především kupónové, ale zatím nemá žádnou jinou koncepci. Pravý vodopád se strhl po měnové odluce: „Řeči o devalvaci jsou psychologickou hrou,“ (Mečiar). „Slovensko není banánovou republikou a nenechá si diktovat od MMF,“ (nejmenovaný vysoký úředník slovenského ministerstva financí pro Mladou frontu Dnes). „Klausova reforma zruinovala slovenské hospodářství a způsobila pokles o 30%,“ (Mečiar). „Zastavíme dovoz aušusového zboží za dobrou slovenskou korunu,“ (opět Mečiar).Na posledním mítinku HZDS mluvili jeho představitelé především o sociálním tržním hospodářství. Slovensko tak možná definitivně propáslo možnost držet krok s reformou v Čechách. Lze se ptát, co bratislavská vláda vlastně mohla udělat. Není toho málo: přihlásit se jednoznačně k reformě a privatizaci, vyzvat k utažení opasků, v rozumné míře devalvovat a provádět důvěryhodnou politiku ve vztahu k zahraničí a k institucím, které jí mohou půjčit peníze. Místo toho ruší slovenský premiér ohlášené cesty svého ministra zahraničí a jediný relativně pragmatický ministr (Černák) hrozí vystoupením z vlády. Logicky pak o dělení, resp. nedělení plynovodu rozhoduje ministr kultury D.Slobodník.

Obtížná pozice české vlády

Česká vláda je za této situace v kleštích a není vyloučené, že bude ochotna k určitým ústupkům (renegociace platební dohody?). Pokles obchodu o 50% totiž znamená pokles hrubého domácího produktu o 5% a může znepříjemnit právě se probouzející a dosud křehké hospodářské oživení. Je třeba se ovšem ptát, zda je vůbec kam ustupovat. Například 23 miliard korun nedořešených pohledávek České národní banky u její slovenské kolegyně je sumou téměř astronomickou. Srovnejme si ji například se třemi miliardami, o které ve formě snížení daňové a pojišťovací povinnosti bojují čeští podnikatelé.Občané mohou české vládě přát v jejím jednání s Bratislavou úspěch, ale k myšlence, že se podaří zvrátit rychlý pokles obchodu, je třeba mít zdravou skepsi. České podniky si prostě musí hledat všemi silami nové trhy. Nebudou to mít vzhledem k ekonomickému kolapsu postkomunistických zemí a recesi v Německu ani trochu jednoduché. Slovensko se však perspektivně stane normálním obchodním partnerem, jehož jedinou výhodou bude společná hranice, neexistence jazykové bariéry a dlouhodobé osobní a mezipodnikové kontakty.