Státníci pozdravili stát
Novoroční projevy v Praze a Bratislavě
Oslovit poprvé občany právě zrozeného státu, navíc formou novoročního projevu, je zadání pro skutečné státníky. Třináct hodin po zániku Československa tento úkol připadl nejvyšším představitelům českého i slovenského státu. V Praze na slavnostním zasedání Poslanecké sněmovny českého parlamentu promluvil její předseda Milan Uhde a premiér Václav Klaus. Na Slovensku v zastoupení dosud neexistujícího prezidenta k občanům hovořil předseda vlády Vladimír Mečiar.
Česká republiko, dobrý den
Schůze českého parlamentu ve Vladislavském sále Pražského hradu začala hlasováním poslanců o programu schůze. Následovaly slavnostní projevy a vyhlášení deklarace českého parlamentu k státům a národům světa. Slavnostní událost poněkud absurdně ukončily pokyny místopředsedy sněmovny J.Vlacha pro seřazení hostů do „fronty“ na prohlídku korunovačních klenotů.Bývalý dramatik a básník Milan Uhde nezapřel svoji původní profesi. Přednesl řeč připomínající více filozofický esej než politický projev. Až příliš osobně laděný text se nesl v téměř obrozeneckém duchu. Předseda českého parlamentu v něm dal před „světoobčanství“ přednost „domovu“, tedy existenci „mezi lidmi, kterým rozumím na půl nebo čtvrt slova, nebo i beze slov“. Rozpadu Československa se podle jeho slov nedalo zabránit, i když „tváří v tvář našim předkům, pouhá slova nemohou odčinit, co jsme učinili“. Český stát, který je „všechno, co ti, kdo žijí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, dělají“ se podle M.Uhdeho obnovuje ve „znamení pravdy, která zůstala“. Máme tedy „důvod k naději, že bude dobrým domovem“ a není ani nutné definovat jeho ideje.Projev věnovaný obecným hodnotám - domov, občanské svobody, odpovědnost politiků - se sice vyhnul pojmenování duchovních pilířů české státnosti, pokusil se však dostát nárokům historického okamžiku. Přesto v části posluchačů zanechal poněkud rozpačitý dojem. Snad to způsobila nešťastná snaha řečníka zdůraznit význam výjimečnosti chvíle patetickým přednesem, který chvílemi připomínal ochotnické deklamování. Závěrečný pozdrav - Česká republiko, dobrý den - jakoby vystřižený z veršotepecké dílny Pavla Kohouta pak tyto pocity jen umocnil.
Strana, reforma, občanská práva
Projev českého premiéra se nesl v duchu o poznání střídmějším. Téměř polovinu svého dvacetiminutového vystoupení věnoval Václav Klaus opětnému vysvětlení důvodů zániku ČSFR, kterému se podle jeho slov „nedalo zabránit“. Pro kriticky naladěné posluchače byla nejproblematičtější pasáží projevu úvodní část, kde V.Klaus vyjmenoval tři dosavadní úspěchy, které považuje za určující i pro budoucnost nového státu. Na prvním místě je to tradiční pojetí politiky založené na existenci stran, na druhém úspěšná ekonomická reforma a konečně obnova základních občanských svobod, práv a povinností. O důležitosti ekonomických otázek nelze pochybovat, v sále však byla řada lidí, kteří by v žebříčku hodnot na prvním místě raději viděli občanská práva a svobody.Další část projevu připomínala vládní prohlášení. „Nebudeme zapomínat ani na sociální politiku, i když stát nechce slibovat nesplnitelné, protože nemůže být garantem falešných a neuskutečnitelných jistot. Promyšlenými činy budeme posilovat mezinárodní postavení České republiky, udržovat a prohlubovat nedávno obnovené vazby k evropským a světovým institucím a zejména upevňovat vazby, které nás pojí s našimi nejbližšími sousedy,“ řekl mimo jiné šéf českého kabinetu.Závěrečný apel k jednotě byl zřejmě nejpůsobivější pasáží celé řeči. „Prosím vás všechny v této zemi, která je nám tak drahá, v zemi, kterou jsme zdědili od předchozích generací s povinností pracovat ze všech sil k jejímu rozkvětu: buďme si, přes všechny rozdíly v názorech a koncepcích, vědomi tohoto našeho společného úkolu a usilujme společně o jeho naplnění.“
Jednota především
Vladimír Mečiar se ve svém televizním projevu rozhodl demonstrovat státnický nadhled záplavou imperativů: musíme, máme, bude se, nesmí se. Jeho řeč chvílemi připomínala spíš jakési vybrané kapitoly z programového prohlášení vlády.Základem Mečiarova poselství byla deklarace několika samozřejmostí: při vstupu „do rodiny států světa“ se jménem Slovenska zavázal respektovat pravidla chování a mezinárodní normy. Mezi jiným i nedotknutelnost zastupitelských úřadů jiných států, což je dnes v Bratislavě aktuální plus. Poctivé plnění přijatých závazků slíbil České republice a přihlásil se rovněž k principům právního státu a decentralizaci moci.Premiér však zůstal dlužen alespoň krátké zamyšlení nad smyslem a obsahem počínající slovenské státnosti. Buď ji nebyl schopen definovat, nebo zapomněl na jakékoliv duchovní a hodnotové pilíře, na nichž by měl být nový stát postaven. Určitě takovými základy nejsou „příležitost na přímou účast na celoevropské a celosvětové integraci“ a „přizpůsobení se trendům pro 3.tisíciletí“.Zánik ČSFR je podle Mečiarových slov „záchranou Slováků před asimilací a ztrátou národního povědomí“, ale odpovědnost za něj nesou předvolební reprezentace. Ještě větší lapsus se premiérovi podařil při již obligátní výzvě ke sjednocení, kterou tentokrát adresoval všem občanům. „Respektování různosti nesmí být nikdy postavené nad jednotící zájmy,“ prohlásil Vladimír Mečiar.
