Nevyhnutelné riziko, nikoliv hazard

Bludný kruh demagogie

Rudé právo se ve svém úsilí o „rozptylování mlhy“ soustřeďuje na čtyři základní body: neplatnost Mnichova od samého počátku, státní hranice, pojem „vyhnání“ a majetkové otázky. V této souvislosti působí poněkud komicky, že posledním z nich se přitom smlouva nezabývá a první dva jsou prakticky převzaty z husákovské smlouvy z r.1973. Rudé právo téměř dvacet let neprotestovalo proti časově omezené nulitě Mnichova, nevadil mu termín „Grenze“, zatímco stejný list dnes stejné formulace zpochybňuje. Novinkou v nynější smlouvě je pouze „vyhnání“ namísto eufemistického odsunu.Vyhnání je obsaženo v preambuli na obecné rovině - může se přiřadit jak k roku 1938, tak k období 1945–47. K jeho výkladu se už vyjádřili čs.kompetentní činitelé, naposledy ministr Dienstbier, jenž mluvil o „emotivně morálním termínu“. Pro značnou část naší veřejnosti, která si zvykla na čtyřicetiletou neměnnost a „záruky“ železné opony, je jistě obtížné přijmout skutečnost, jaká je. Éra zavřených očí ale již patří definitivně minulosti.

Mnichov: Uznání nulity mnichovské dohody od samého počátku je od druhé světové války maximálním čs.požadavkem vůči Německu, stejně jako na druhé straně hranic naše uznání práva na návrat sudetských Němců - a právě tak není v nynější mocenské konstelaci prosaditelné. Českoslovenští demagogové rádi připomínají, že se nám podařilo prosadit nulitu Mnichova od samého počátku do smluv s Francií a Itálií, ale zapomínají na dvě věci. Na čs.území nežily tři milióny Francouzů či Italů, o jejichž občanství by nastaly právní tahanice, a Velká Británie, zbývající garant Mnichova, je dodnes toho názoru, že vláda Jeho Veličenstva by nepodepsala od samého počátku neplatný dokument.Hranice v dnešní Evropě jsou zaručeny mezinárodními dokumenty a právě Německo prosazuje jejich neměnnost (bez souhlasu obou partnerů) také u nových samostatných států. Diskuse o „relativizaci čs.státních hranic“ (M.Ransdorf) jde mimo jádro věci - i vzhledem k tomu, že obě znění smluvního textu mají stejnou platnost. K argumentu, že ve smlouvě mezi Německem a Rakouskem je výraz „Staatsgrenze“, jen tolik, že jde o „malou“ hraniční smlouvu, stejnou, jakou podle čl.3, odst.3 „velké“ čs.-německé smlouvy uzavřeme se Spolkovou republikou i my. Její znění budou dohadovat příslušná ministerstva vnitra a při tom by bylo možné hovořit o termínu „státní hranice“. V obdobných smlouvách, které SRN podepsala například s Francií a Lucemburskem, se v německém textu užívá výraz „Grenze“, aniž by to v „postižených“ zemích vyvolalo neklid. Obě přitom mají s Německem podobné historické zkušenosti jako my a zvláště francouzsko-německá hranice patřila k nejpohyblivějším v Evropě.

Majetek je téma, kterým se čs.-německá smlouva vědomě nezabývá a tím poskytuje možnost pro různé interpretace. Českoslovenští maximalisté se nedočkali kýžené „tlusté čáry“ za minulostí, ale právě tak Sudetoněmecký landsmanšaft považuje za „zradu“, že němečtí vyjednavači neprosadili konzervaci bývalého sudetoněmeckého majetku v Československu.

Jisté je jedno: až do přijetí ČSFR do Evropského společenství bude otázka tohoto majetku sloužit jako politická zbraň. Nelze před ní zavírat oči, ale nemusí se přeceňovat, protože jde především o volební guláš CSU. M.Ransdorf na čtvrteční tiskové konferenci postrašil „prohlášením jednoho bavorského ministra, že Bavorsko se zasadí o zastavení pomoci ES Československu, bude-li pokračovat privatizace údajného sudetoněmeckého majetku“ (RP, 28.2). Skutečností však zůstává, že týž den byla v Bruselu schválena dočasná obchodní dohoda s ČSFR (dříve než s Polskem a Maďarskem), která nám od 1.března usnadňuje přístup na evropský trh ještě před ratifikací asociačních smluv.

Jde o zakořeněné předsudky

Oprostíme-li se od demagogie, lze konstatovat, že rizika čs.- německých vztahů nespočívají na poli vzájemné bezpečnosti či územních a majetkových sporů, ale především v zakořeněných předsudcích lidí. Je příznačné, že o právních nuancích neplatnosti Mnichova od samého počátku, terminologii hranic a formulaci smluvního textu se široce diskutovalo, ale téměř bez povšimnutí zůstala pasáž o německé menšině v Československu, o níž se předchozí smlouva nezmiňovala.

Českoslovenští Němci budou mít zaručeno právo na „svobodu projevu, zachování a rozvíjení své etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti bez jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli“. V praxi to znamená, že nic nestojí v cestě například zřizování německých škol, což dosud značná část čs.veřejnosti pokládala za nepřijatelný krok vedoucí k návratu předmnichovských poměrů. Vzhledem k počtu čs.Němců, jejich nepříznivé věkové skladbě a roztříštění po celém pohraničí je celý problém zatím spíše teoretický. Přesto se právě na něm, protože tu odpadá majetkové riziko, může ukázat, jak to na československé straně vypadá s vůlí po vzájemném narovnání. Jestliže se naši občané nezdráhají přijímat německé marky ani inzerovat své služby v němčině, proč by jim mělo vadit několik německých škol?