Jste evidován, odejděte

Naštěstí jsem doma našel Lidové noviny s lustračním zákonem. Z textu jsem zjistil, co řada čísel, zkratek a písmen znamená: jsem evidován jako „vědomý spolupracovník Státní bezpečnosti“. A toto osvědčení musím do 30 dnů odevzdat svému zaměstnavateli.

V hlavě se mi začaly honit katastrofické vize - vyhodí mě z fakulty nebo raději půjdu sám, abych studenty nezatěžoval svým případem, celý život budu nedůvěřivým lidem do omrzení vysvětlovat, že jsem nebyl fízl, apod. Zároveň jsem si pořád opakoval, že to přece není možné, že někde vznikl omyl a všechno se vysvětlí. Podobné stavy rozpolcenosti zažívají matky, když jim lékař oznámí, že jejich děti mají maligní nádorové onemocnění - „rakovinu“. Na dětské onkologii jsem je slýchal denně. Bylo mi jasné, že do mého života natrvalo vstoupila sociální havárie.

Jak jsem se stal kandidátem tajné spolupráce

Když jsme na začátku 80.let ve Sportpropagu sestavovali prognózu tělesné výchovy, zadali jsme vědomě zpracování historické studie historikům-chartistům. Pak za mnou do práce příslušníci StB a smluvili si se mnou schůzku. Zajímala je spousta věcí: mé „styky“ s opozicí a exilem (sestra žije v Kanadě), co vím o pašování „nelegálních tiskovin“, kdo ze Sportpropagu zadal studii signatářům Charty atd. Odmítl jsem jim poskytnout jakékoli informace. Svědky na to samozřejmě nemám, jen ty dva, kteří mne vyslýchali. Naštěstí, a tím se tento případ liší od mnohých podobných, se zachoval můj svazek.

„Operativními prostředky a následným šetřením bylo zjištěno, že Jiří Kabele udržuje styky s objektem akce ‚JURA‘ Jiřím Doležalem. … Bylo zadokumentováno jejich setkání dne 21.7.1983 v dopoledních hodinách.“

27.července 1983 byl zpracován návrh na „zpravodajský rozhovor“ se mnou: „Cílem bude ověřit současný vztah KABELEHO k pracovníkům SNB, vytěžit ho k jeho stykům s osobami z prostředí CH-77 a zejména s Jiřím DOLEŽALEM a zjistit jeho zpravodajsky využitelné možnosti ke jmenovanému.“

Dne 4.8.1983 byl na mě založen spis KTS, krycí jméno VODIČ. Pět dní potom, dne 9.8.1983, jsem byl registrován. StB o mě začala shromažďovat všechny dostupné informace: zpracovali výpisy z pasových materiálů mých i otcových a pořídili fotokopie z dotazníku a životopisu, které jsem měl uloženy na kádrovém oddělení Sportpropagu. Teprve měsíc a půl po registraci jsem se s příslušníky poprvé (a naposledy) setkal.

Úřední záznam rozhovoru

"Dne 21.9.1983 provedli pracovníci 1.odd. 1.odboru X.S-SNB npor.RSDr. (začerněno) a por.ing. (začerněno) zpravodajský pohovor s Jiřím KABELEM, vedeným ve spise KTS VODIČ.V úvodu rozhovoru byly KABELEMU kladeny otázky týkající se jeho sestry,která je v emigraci v Kanadě, a jeho styku s ní. Uvedl, že jeho sestra navštívila ČSSR na podzim loňského roku a přivezla urnu otce, který zemřel, když byl u ní na návštěvě. Na dotaz, zda neví, jestli nebyla sestra požádána o dovoz nebo vývoz nějakých tiskovin, odpověděl, že mu není nic takového známo. Na dotaz, zda nebyl ani on požádán o zprostředkování něčeho obdobného, odpověděl, že nikoliv. Na otázku, zda se stýká s někým v okruhu lidí vyloučených z KSČ nebo signatářů CH-77, odpověděl, že nikoli. Na to byl dotázán, zná-li Tomana BRODA. Na to odpověděl ano, protože spolu s Jiřím DOLEŽALEM pro jejich podnik zpracovával studii o vývoji tělovýchovy v ČSSR po roce 1945. Jeho styky s uvedenými osobami jsou dle něho jen služebního charakteru, o jejich jiné činnosti mu není nic známo. Na dotaz, jakým způsobem byli vybráni pro zpracování studie, odpověděl, že neví, že na tyto otázky bychom se měli zeptat vedoucího, že on se o takové věci nezajímá a nechápe, co mají společného s ním anebo jeho sestrou. Na to mu bylo řečeno, že emigranti jsou často využíváni k doručování různých tiskovin nebo vzkazů, a proto je nutné prověřit jeho vztahy k uvedeným osobám. Na to on řekl, že jeho objasnění snad bude stačit, a pokud by mělo ještě někdy k nějakému rozhovoru dojít, dostaví se pouze na základě oficiální předvolánky.

Navrhovaná opatření:Vzhledem k neochotě KABELEHO navrhuji vyčkat 2–3 měsíce a poté s ním navázat opět kontakt. Těsně před kontaktem provést 2× až 3× fingované zaslání nepřátelsky zaměřené tiskoviny „ze zahraničí“ na jeho adresu. Další pohovor vést ve směru objasnění těchto zásilek. Vypracovali (začerněno)"

Stačil jeden škrt

Rozhovor trval asi hodinu. Na závěr se mě pokusili zavázat slovem, abych o schůzce s nikým nehovořil. Řekl jsem jim, že jsem o ní předem informoval svého šéfa a přátele a že přirozeně těmto lidem dám vědět, o čem se mnou mluvili. Což jsem také učinil.

Zhruba po roce, dne 7.6.1984, byl sepsán návrh na skartaci spisu KTS VODIČ, kde se konstatuje: „Vzhledem k tomu, že KABELE nemá žádné zpravodajsky využitelné možnosti a ani k jeho osobě nebyly zjištěny žádné státobezpečnostní poznatky, navrhuji spis KTS VODIČ skartovat.“ Slovo „skartovat“ pak čísi ruka škrtla a místo toho připsala: „Uložit na 5 let do archivu“.

Tato krátká věta mně nesmírně pomohla. Díky ní mohu dnes doložit, že jsem opravdu nikdy žádnou důvěrnou informaci Státní bezpečnosti nepředal. Takovou možnost ovšem všichni lidé, o které StB projevila zájem a které si proto mohla vést jako kandidáty spolupráce, určitě nemají. Když jsem informoval o výsledku své lustrace předsedu Výboru pro kulturu, vědu a umění ČNR (málem jsem byl totiž již dva dny předtím zvolen do Rady Československého rozhlasu), můj známý u vedlejšího stolu, podepisující právě souhlas s lustracemi, zbledl a zezelenal. Jeho deptali a nutili ke spolupráci v opakovaných vlnách šest let. Nedal se zlomit, ale oni za ním chodili pořád.

Osoba a občan

V paragrafu 13, odstavec 1, písmeno a) lustračního zákona je pojmenován osobou každý, kdo žádá Nezávislou komisi o ověření, že vědomě nespolupracoval. Pokud ověření dopadne dobře, stane se z osoby zase občan. Negativní nález se „vyznačí ve všech evidencích a podkladech s tím, že s těmito evidenci nelze ve vztahu k občanovi dále nakládat“. Tato změna z občana na osobu a naopak není jen hrou se slovíčky; představuje velký sémantický rozdíl. Osoba už není občan, je to předmět zákonem stanoveného zacházení. Co si při tom myslí a zažívá, nikoho nezajímá. Slovník zákona v těchto pasážích právně zakotvuje laiky sdílený předpojatý odsudek.Do 30 dnů po doručení musí občan osvědčení, ať už je jeho výsledek jakýkoli, předložit svému nadřízenému. Pokud jde o evidovanou osobu, může s ním organizace ukončit pracovní poměr do 15 dnů. Osoba má sice právo požádat Nezávislou komisii při FMV, aby prošetřila její případ a s konečnou platností určila, zda opravdu šlo či nešlo o vědomou spolupráci, ale Nezávislá komise může vydat svůj nález až po 60 dnech od doručení žádosti. Kandidát tajné spolupráce nebo důvěrník se tím pádem na dva měsíce ocitá ve stavu nevědomosti a bezpráví.Celý proces by se prakticky urychlil a také eticky projasnil, kdyby FMV posílalo pozitivní osvědčení („evidován“) přímo na Nezávislou komisi a teprve její nález by občan předkládal organizaci. Tiskový mluvčí FMV v Deníku Československé televize 29.1.1992 tento předpoklad oficiálně potvrdil: lustrační zákon může být použit až proti tomu člověku, jehož vědomá spolupráce byla ověřena Nezávislou komisí.

Skartace tzv. živých svazků, nařízené generálem Lorencem, byly provedeny narychlo a podivně. Do stoupy nešlo všechno, z některých spisů se zachovaly např. seznamy, které zachycují, kolik schůzek bylo uskutečněno. Jejich průběh je ovšem zahalen zlověstným tajemstvím. Jak bude orgán FMV anebo Nezávislá komise postupovat v takových případech? Nebylo by logické pro ně ze zákona stanovit „presumpci nespolupráce“?

Komu patří spisy

Vyděračství, egoismus, závist, předsudky, intrikánství, zbabělost, chorobná touha po moci a tyranie představují podstatu, z níž Státní bezpečnost odvozovala svou moc. Svazky a listiny uložené v jejím archívu jsou materializací i úkrytem všech těchto temných sil. Lustrační zákon nás před nimi chrání jen nedokonale, protože zbytky rozbité sítě příslušníků StB a jejich spolupracovníků ve veřejné správě nejsou tím největším ohrožením demokracie. To spočívá právě v dokumentech o selhání a zlobě lidí, které mohou promlouvat z minulosti a kýmkoli v budoucnosti mohou být zneužity.

Aktuální otázka ochrany veřejné správy před vlivem StB se bohužel hned na začátku zpolitizovala. Díky tomu se v diskusích nedospělo ke kořenům problému. Poslanci si neuvědomili, že stát doopravdy zdědil archív Státní bezpečnosti a spolu s ním i ohromnou odpovědnost. Nepoložili si otázku, komu tyto nelegálně získané informace vlastně patří. Kdo s nimi pode práva může disponovat? Podle mého názoru nemohou informace shromážděné Státní bezpečností nemohou patřit nikomu jinému než jejím obětem. Federální ministerstvo vnitra si v zájmu ochrany společnosti může činit nárok jedině na tu část archívu, jež se týká občanů, kteří s tajnou spoluprací pro StB výslovně souhlasili.

Ze všeho nejdříve by tedy měli poslanci spolu se zástupci FMV a obětí Státní bezpečnosti připravit závaznou směrnici sjednocující interpretaci lustračního zákona a upravující postup orgánů FMV a Nezávislé komise při FMV. Současně by se mohly zahájit práce na zákoně o „likvidaci“ archívu Státní bezpečnosti. Tento zákon by stanovil, kdo je vlastníkem archivních informací a jakým způsobem se tohoto vlastnictví může ujmout. Dále by musel určit, jaká jsou dispoziční práva, která z titulu takového vlastnictví vyplývají, jak jsou omezena s ohledem na ochranu třetích osob, jejichž jména ve svazcích figurují.

Kdo je kdo

Postupovat by se dalo tak, že by byl k určitému datu dnešní archív předán parlamentem zvolené správní radě jako „Archív obětí Státní bezpečnosti“. Občané by získali volný přístup k informacím o vlastní osobě, ale po určitou dobu by s nimi ještě nesměli volně disponovat. V tomto čase by vůči Archívu obětí Státní bezpečnosti adresovalo své nároky FMV, kterému by tak zůstaly svazky přímých zaměstnanců, agentů, držitelů propůjčených bytů, informátorů, a také usvědčených důvěrníků a kandidátů tajné spolupráce.

Z filozofického a mravního hlediska činí obtíže kategorie lidí, kteří pod nátlakem souhlasili se spoluprací, ale potom se jí bránili. Byli současně oběťmi i spolupracovníky. Člověk, kterého donutili k souhlasu, ale který nikdy nedal StB žádnou informaci, nepřijal peníze ani jiné výhody, by určitě neměl být „hozen do jednoho pytle“ s těmi, kteří pro StB pracovali za úplatu anebo dokonce dobrovolně ze zloby. Každý, jehož svazek by byl zahrnut do nového a redukovaného archívu Státní bezpečnosti, by proto měl mít právo žádat o prošetření, které by eventuálně potvrdilo, že jejich souhlas byl vynucen, že se bránili aktivní spolupráci a že tajné policii nic neudali. „Každý má právo, aby byla zachována jeho důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“(Listina základních práv a svobod, čl.10).

Naproti tomu by už FMV s archívem v ruce nemuselo bezmocně přihlížet, jak ho kterýkoli z agentů v tisku napadá a obviňuje ze lži. Spisy by už nebyly tajné a vnitro by mohlo zveřejnit na svou obranu dokumenty (např. podepsané stvrzenky o převzetí peněz), které by jasně ukázaly, kdo je kdo. V takovém právním prostředí by asi těžko mohlo dojít k aféře Kavan.

Na zákon o likvidaci archívu Státní bezpečnosti by pak samozřejmě měla navázat novela lustračního zákona.

Cejch mohl mít každý

Lidé příliš nerozlišují mezi kategoriemi, které StB používala ve svých registrech. Nevidí velký rozdíl v tom, byl-li někdo veden jako agent, informátor či jako důvěrník nebo kandidát tajné spolupráce. Přitom důvěrníkem a kandidátem se mohl stát doslova každý, aniž by o tom vůbec věděl. Stačilo, že si ho StB vytipovala a posléze zapsala pod příslušnou hlavičkou do spisů. „Zpráva“ konstatující, že někdo byl „konfidentem“, se mezi lidmi bleskurychle šíří a vyvrátit ji lze jen velmi těžko. Žije svým vlastním životem. Podezřívavé okolí fabuluje temné souvislosti. Ve hře není jen přirozená snaha společnosti chránit se před nespolehlivými jedinci, ale i stejně přirozená tendence lidí vyhledávat přijatelný hromosvod pro svoji potlačenou agresi.

Přinejmenším 85% důvěrníků nebo kandidátů se do evidence dostalo, aniž by tito lidé cokoli tušili. Proto by je šťastlivci s „čistým štítem“ neměli zbytečně rychle a lacině odepisovat. Rozhodně stojí za to vyslechnout si jejich příběh a teprve potom soudit, do jaké míry je pravdivý.I současný život bez StB bude plodit pokušení a těžko zvladatelné situace. Dokážeme-li pochopit své slabosti skrze podobnost se slabostmi těch druhých, jistě v těchto životních zkouškách obstojíme se ctí. Ostatně umění odpouštět znamená jediné: schopnost vidět vyváženě a podle pravdy zlé i dobré stránky každého člověka.