Poločas rozpadu českého divadla aneb Od poslání k Provozu
Šmahem o pražském divadelnictví v roce dvaadevadesát
Tytam jsou doby, kdy české divadlo neslo prapor české kulturní identity. V souladu s evropskými trendy dochází k Rozpadu. Poslání, které si nejen divadlo namlouvalo, spláchla těžká vlna Provozu, který se náhle ukázal jako větší balvan na ramenou Sisyfů než přízračný reálný socialismus starých dobrých časů. Se vzrůstajícím partikularismem demokratické společnosti bude pro každého občana volba rysem jeho individuality a kritériem netoliko pomyslná kvalita. Neboť, co je dnes vskutku kvalita?
Útočiště na levém břehu
Je smutnou fraškou, že divadlo D, kdysi Realistické, nyní ještě Labyrint a zítra Švandovo, už jenom proměnami názvu dává na vědomí, s kým mělo a bude mít publikum čest. Zarputilá bitva v pevnosti, která se v podtitulu jmenovala „umělecké centrum na levém břehu vltavském“, končí. Proč nebýt prorokem? Letošní poločas umělecké sezóny sice nabídl několik zajímavých představ, zaexperimentoval si i s novými režisérskými osobnostmi (nejvýrazněji Hana Burešová: Don Juan a Faust, ale i trochu zmatený Petr Lébl: Fernando Krapp mi poslal dopis), ale ve svém důsledku představil rozklad, který je jejich nejpříznačnějším znamením dne. Protože rozpad má razanci, rozklad je vnitřním vyhníváním, pro které mají slabost recenzenti typu paní Machalické, či Richarda Ermla, jenž z noci na den obrátil se v Jidáše Labyrintu.
Nechtěné těhotenství
Patologické termíny jsou pro někoho varováním, pro jiné znamená již jejich používání signál pro koncentraci mysli, která se rozhodla terminologie nedbat. Ve velké změti protichůdných proudů a tendencí a všeobecného existenčního ohrožení mi vyplouvá z bahna několik kocábek, kde zvolna se zdvihají stěžně hrdosti, která se nepotřebuje sebemrskačsky zhlížet v zrcadle té nejkrásnější Pravdy. Několik pozoruhodných záblesků proťalo kulisy. Revoluční čtenář nebude spokojen: mám na mysli spojené nádoby činohry Národního divadla - Stavovského divadla, která se nevzdala smělých pokusů (byť ne vždy dokonalých, ne vždy profesně na výši) a v nedávné době inscenovala klasiky: Shakespeara, Pirandella, Goldoniho. Soustředění na text, mizanscénu a gesto obnažilo v mnohém i jistý typ bezradnosti a ulpívání (Jan Kačer, Zimní pohádka; Luboš Pistorius, Je to tak - chcete-li; Miroslav Krobot, Mirandolína), zato ale nemá jinou šanci, než být právě formálně na úrovni. Je veselé i smutné cítit neobratnost herecké techniky (např. u pana Vinkláře jako rady Agazziho), vždyť by mělo jít o hereckou elitu. Zdaleka nejde o těhotenství předčasné, byla by ale asi chyba nepokoušet štěstěnu znovu a znovu.
Sám jako kůl v plotě
Bohužel a bohudíky: Otomar Krejča je jenom jeden, i když zlé jazyky tvrdí, že už jenom senilně opakuje staré fóry a triky svých dávných režií. Nemohu posoudit - nicméně, musím dodat, že mi chvíli trvalo, než jsem Legendu přijal za doklad postoje a názoru. Národní divadlo ve své neinstitucionalizované podobě: Čechov, Beckett, Nestroy. Odolává poryvům času zarputile, jen zauvažujte nad dramaturgií - nejnověji Otomar Krajča ml. a u nás dosud nehrané aktovky Marivauxe zvané Pokus a Improvizace. Domnívám se, a to ryze subjektivně, že DIVADLO ZA BRANOU II je nejzajímavější divadelní scénou současnosti, záleží-li vám na umění, na cítění jeho vzlínání a prorůstání. Vytříbenost, kultivovanost, rafinovanost a, řečeno česky, pokora.
Kašpařiny Jakuba Špalka
Nemáte-li náladu být za každou cenu snobem (což se vám u Otomara Krejči stát může), u Jakuba Špalka v divadle ROKOKO jím být prostě musíte. Nejmladší (pětadvacetiletý!) ředitel - pravda, pod patronátem laskavosti pana Vedrala, ředitele Městských divadel pražských (ta laskavost ale nestojí za zmínku) - si na to vymyslel akci DERNIÉRA aneb CENTRUM EXPERIMENTÁLNÍHO STUDIA DERNIÉRA, které v premiéře-derniéře uvádí nacvičený kus, který bývá zpravidla sledem výstupů, scének a (ne)vázané zábavy, jež „vhodně“ doplňuje jinak běžnou síť (ne)vázané dramaturgie. Trochu je to blbost, trochu předržené damácké juchání a veselení, ale zatím nápad drží a nepodlamují se mu kolena. První CHYBA byla prostě fantastická, RUSKÁ RULETA už trochu odvar. KAŠPAR blbne, jako by se nechumelilo, jako by jiní neskuhrali a nedávili se vlastním velkohubismem.
Periférie hraje, zpívá a tančí
Skoro na konci světa, metrem až na stanici Palmovka, sídlí divadlo, které podobně jako Realistické muselo překročit stín komunistického vepře. Divadlo S.K.Neumanna bývalo odkladištěm a vyhnanstvím a oba druhy, třetí sorta i nepohodlní, se zde vesele pojídali a dělali divadlo. S nástupem Petra Kracika a za managementu Petra Našice tu roste soubor, který se pouští do Shakespeara (Petr Kracik, Hamlet) a rovnou měrou do Steinbecka (Petr Kracik, O myších a lidech), trochu brněnský transfer a dosud neviděné typy (pozor na Rostislava Čtvrtlíka!). Když k tomu připočteme v letošní sezóně studio Amfytrion, které vede Gustav Skála s hloučkem „revolučních“ absolventů DAMU, můžeme se jenom těšit. Divadlo pod Palmovkou bude, doufám, růst. Ostatně, nic jiného mu nezbývá.
Před zábradlím, za zabradlím…
Prezidentské Divadlo Na zábradlí, kde usedl do křesla slavný dávný analytik, štvanec a výrazná režisérská postava silné divadelní identity šedesátých let Jan Grossman, nahradilo „hvězdy velkého vozu“, které založily trucpodnik Divadlo bez zábradlí. Jan Grossman, okolo něhož se našlapuje se spícím mečem, má stále svou vizi a zvolna, pečlivě a bez velkých gest dělá z divadla svátek. Přiznávám, že mám raději jeho analýzy teoretické než režijní, to ale nic nemění na skutečnosti, že herec Novotný (v nové verzi Dona Juana) je hlubinnější než všichni zájezdoví dryáčníci typu Heřmánka, Zedníčka etc., kteří si jistě najdou své obdivovatele tam, kde jsou. Pan Polesný není Schorm, byla by však chyba stále poměřovat ideologickým metrem. Dnes už naštěstí není divadlo politika a herci nejsou hlásnými troubami třeba na Letné.
Ach, kde jsou naše peníze?
Politický konjunkturalismus herců máme za sebou, na scénu se dere komerce, aneb Zachraň se, kdo můžeš, divák nekulturní tvor je, nerozumí a nechodí. Zamotaná hlava a prázdné měšce a přece: ředitelka touží po lidu a dobrém divadle. Paní Jirásková nedávno oslavila s věrnými a ještě věrnějšími kulaté výročí Divadla na Vinohradech. Dobře provdaná bývalá zpěvačka populárních písní tam otevřela bufet (nebo café?) a přes léto světová big show zatřásla základy dobrého divadla. V parčíku postávali chudí a žadonili: v divadle hráli se Les Misérables. Tak se setkali: ubožáci a Bídníci. Lucie Bílá ochraptěla. Typ této zábavy zdá se mi lehce nechutný. Pak přišel Moliére, sám kdysi Zdravý nemocný, a režisér Pleskot a paní Maciuchová byla k slzám dojatá. Ve Smečkách hrají také Moliéra - Lakomce. Petr Nárožný se spolu s Ondřejem Vetchým svíjejí na podlaze, kulisy a cihly div nepadají, diváci křičí smíchy. Pan Strnisko udělal zběsilou, brutální a panoptikální schízu. Byť i sám Činoherní klub prodělal (nebo ještě prodělává vnitřní krizi) vzepjal se Lakomcem k nastavení křivého zrcadla, v tradici, pochopitelně. Jděte se, paní Jirásková, podívat, tento kus vás také pobaví. A nepište mi prosím další dopisy.
Rubín je krví mého srdce
Než půjdete na večeři k Mecenáši, zastavte se někdy v čísle popisném 9 na Malostranském náměstí, je to vedle. Je tam scéna Divadelní obce a také A STUDIO - RUBÍN. Možná, že si na ně ještě někteří pamatujete, neboť mají takové uštvané oči, vyhublou tvář trpitele a před měsícem jim dokonce odpojili telefon. Stále ale hrají, stále zkoušejí, bída je nerozloží, mají svoji divadelní víru. Jsou zarputilci. Tito herci hrají za kus skývy chleba, hladoví jsou, jak stav káže. Fernando Arrabal je jenom jeden, souputník Samuela Becketta, Španěl rodem. V současné době pádluje naší východní Evropou a sbírá snítky z povadlých vavřínů. A STUDIO hraje jeho kousek Miláček Fando a Lis. Fernando měl přijet, ale nepřijel. Pan režisér Dudík si ten večer dal sklenku červeného a zamyslel se.
Platba za volbu
Kvalita, která se poměřovala - autenticitou? Hrstkou věrných a otřesených? Asi …Dnes především zájmem, novou morálkou neslušného člověka, který platí svou volbu. Ano, za volbu se platí - herectví je volba? Herci vždy byli a budou Baviči, Klauni, Blázni, kteří prosí Boha milostivého a těší se z daru mimésis. Nevěřím na Zmrtvýchvstání, pouze si skromně myslím, že divadlo je věčné - i v čase Rozpadu.
