Český stát

P.F.1993 

„Malé národy přednášely svoje nároky a bylo to zdlouhavé. Podle amerických zpráv, Dmowski, předkládaje případ Polska, začal ve čtrnáctém století v jedenáct hodin dopoledne a dospěl k roku 1919 ve čtyři odpoledne. Druhého dne přišel Beneš s návrhy Čechů. Začal o století dříve a skončil o hodinu později.“(Upton Sinclair: Konec světa)

Georges Steiner si v souvislosti s holocaustem položil otázku: Byl holocaust vybočením z tradice evropského humanismu, anebo naopak představoval uskutečnění tendence, kterou v sobě evropský humanismus implicitně obsahuje?Historie se nám vrací překvapivou rychlostí a s ní i všechny můry, které jsme pokládali za zažehnané. Lokální válka v Evropě je opět možná a jako řešení etnických konfliktů dokonce pravděpodobná. Desítky tisíc muslimských žen, programově znásilněných srbskou soldateskou, aby porodily „srbské“ děti, obohatily katalog evropských zvěrstev, který se zdál už úplný. V souvislosti s jugoslávským střetem už odborníci dávno nemluví o řešení, ale pouze o řízení konfliktu. Všeobecně se čeká jeho vpád do Kosova a Makedonie.V zemích Maghrebu má být na začátku příštího tisíciletí sto deset miliónů lidí, kteří se tam nebudou moci uživit. Stěhování národů třetího světa do Evropy už začalo. Španělský premiér Gonzales řekl, že chápe každého, kdo prchá z Afriky: „Na jeho místě bych udělal totéž.“ Toto lidské pochopení však španělské vládě nebrání ani ve stavbě internačních táborů pro uprchlíky, ani v deportaci nežádoucích cizinců ze země. V Německu se nekonají pogromy jenom na azylanty, ale i na mrzáky a duševně nemocné - vše v nejlepší nacistické tradici, a nikdo neví, jak velká je „skupina sympatizantů“, která proti tomu přinejmenším nic nenamítá.Český stát vzniká za úplně jiné situace, než byla před třemi lety. Těžko odhadnout, jak dlouho potrvá mocenské vakuum ve střední Evropě a jak dlouho vydrží doba, ve které můžeme bez jakéhokoli vměšování opravdu rozhodovat sami o sobě. To, jak tento čas využijeme, může být velmi důležité.

Stranická kořist

Jedním z největších hříchů komunistické společnosti bylo, že nepěstovala smysl pro obecné: dodnes končí náš svět před prahem bytu a naše otroctví se projevuje v neschopnosti sloužit - ať už bližnímu, nebo ideálu. Komunismus v lidech vypěstoval převahu negativních reakcí: rozdělení světa na „my“ a „oni“, které umožňovalo existenci bez osobní odpovědnosti, hesla typu „čím hůř, tím líp“, škodolibost jako jedna z hlavních forem radosti - to vše formovalo nejen charakter každého z nás, ale i naše mezilidské vztahy.Jeden současný český politik nazval postkomunistickou společnost „společností zklamaných nadějí“. Zklamání z vývoje však nevládne pouze na Východě, ale i na Západě: pádem komunismu se svět nestal lepším ani bezpečnějším a vyplácení mírových dividend je odloženo na neurčito.Loajalita k novému státu může být pro většinu z nás problémem a politika bude muset vzít tuto skutečnost do úvahy. V paměti zůstává jeden z bonmotů porevoluční politické scény: „Předtím jsme měli jen jednu komunistickou stranu, dnes jich máme několik.“ Prvořadým úkolem politiky je překonat skrytou propast mezi „my“ a „oni“, která se může kdykoli otevřít. To vyžaduje, aby politické strany přestaly chápat stát jako kořist, kterou si musí po volbách rozdělit. Je třeba rozlišovat mezi stranickými programy a stranickým nepotismem. To první představuje v demokracii základ politického života, to druhé mění úřady a ministerstva na stranická léna, která nefungují o nic líp než za komunismu.Druhou stranou téže mince je hyperkritický a předem odmítavý vztah veřejnosti k politicky činným lidem. Příkladem může být kritika „přeprasení“ federálních poslanců do České národní rady, která zaráží svou jednostranností: Mnozí z těchto dnes tak napadaných lidí přece vstupem do politiky obětovali své soukromí, profesionální kariéry a často i rodinný život. Vedle oprávněně kritického postoje vůči politikům by se neměly ztrácet ze zřetele i stinné stránky tohoto povolání: obrovský tlak, kterému jsou tito lidé dennodenně vystaveni, nutnost okamžitě se rozhodovat v nepřehledných situacích, závaží zodpovědnosti, nápor na vitalitu a všechny myslitelné psychické rezervy, dvanácti až osmnáctihodinová pracovní doba. Volby ukázaly, že Česká republika je jednou z mála postkomunistických zemí, kde občané zatím neztratili důvěru v politiku. Zachování této důvěry je věcí celé politické scény, nejen vládní koalice.

Problém: cizinec

Český stát musí dosáhnout evropských civilizačních norem a zařadit se do společnosti evropských demokratických národů. Demokratický a humanistický základ České republiky je dán její ústavou. V dobách krize humanity - a tyto doby jsou právě teď - nestačí formulovat všeobecné humanistické teze: V konfrontaci se skutečností vyznívají hluše a v konečném důsledku mohou vést až k pohrdání humanitou jako takovou.Ústředním problémem evropské politiky se stává otázka bezpečnosti a za této situace si český stát nemůže dovolit lhostejnost k pojmu vlastních národních zájmů. Teze, že svět není zvědavý na žádné specificky české národní zájmy, je nepochybně pravdivá. Stejně je ovšem pravdou, že svět není zvědavý ani na britské či jakékoli jiné národní zájmy. Tyto zájmy však bez ohledu na to existují a evropská bezpečnostní politika nebude ničím víc, ale ani ničím míň než kompromisem mezi zájmy jednotlivých národů Evropy.České národní zájmy začínají zabezpečením územní celistvosti republiky a přes ochranu jejích občanů před anticivilizačními trendy zasahují až do oblasti ekonomie, kultury a životního prostředí. Do sféry národního zájmu spadá i otázka, kolik přistěhovalců je český stát schopen vstřebat a kde je hranice, při jejímž překročení se domácí obyvatelstvo cítí ohrožené ve své kulturní identitě a ve svém životním prostoru. Žádná jiná otázka dnes nestaví humanitu do tak příkrého rozporu s rozvojem civilizace, jako uprchlický problém: naplňuje se varování Eli Wiesela, že problém cizince bude ústředním problémem našeho století.

Prostor pro budoucnost

K nejsmutnějším věcem, které jsem v životě zažil, patřilo loučení s přáteli, kteří odcházeli, aby se už nikdy nevrátili. Později jsem se takto loučil sám, a když jsem se po pěti letech exilu vrátil v roce 1990 do Bratislavy, zarazil mě strach, který mnozí z mých přátel už tenkrát pociťovali. Vývoj dal jejich obavám za pravdu: v Bratislavě se dnes, ať už právem, nebo neprávem, čeká na slovenskou „křišťálovou noc“, která má údajně vzplanout do konce roku.Jeden z mých berlínských známých se před několika dny rozhodl opustit své rodné město a Evropu vůbec. Odchází, tak jako jsme kdysi odcházeli my - bez naděje na návrat. Michel Lang, německý spisovatel židovského původu, vysvětloval účastníkům semináře k padesátiletému výročí konference ve Wansee, proč se po válce vrátil do Německa: zahnal ho tam antisemitismus, který tehdy ovládl Francii. „Nebylo to správné rozhodnutí,“ uzavřel Lang svůj příspěvek, "ale dnes už je pro mě pozdě ho napravovat."Praha na sklonku roku 1992 je evropským městem, kde lidé nepociťují apatii ani strach, městem, ze kterého se neodchází, ale kam naopak mnozí přicházejí. Nepokojní duchové z řady států světa zde nacházejí klid ve všeobecném neklidu. Člověk se nedokáže zbavit dojmu, že tady vzniká něco nového, něco, co možná pomůže překlenout nebezpečnou propast mezi Východem a Západem.Našinec by ani nebyl sám sebou, kdyby si ustavičně na něco nestěžoval nebo se nad něčím nerozčiloval. Jacísi postkomunističtí darebáci právě zastavili v domě na dva dny vodu, novopečený soukromník za rohem bez varování zavřel den před svátky svůj čerstvě restituovaný obchod, jistý pravicový poslanecký primitiv prohlásil každou myslitelnou formu duchovnosti za levou úchylku. Hloupost čím dál hlasitěji žádá, aby byla uznána za míru všech věcí. Opravdu, máme se ve vznikajícím českém státě na co těšit.Ať už však uvažujeme o České republice jakkoli kriticky: nemáme pocit, že vzniká z cizí vůle, nemáme z ní strach a vidíme v ní dost prostoru pro budoucnost svých dětí. Pokud někdo zná lepší důvody pro loajalitu k této zemi, měl by je uvést.