Televize v roce tři

Srovnáme-li úroveň dnešní TV zábavy s předlistopadovou, pak můžeme o výrazném pokroku mluvit jen se sebezapřením. Totéž se dá říci o pořadech dramatických, hudebních, sportovních apod. Srovnáme-li však úroveň dnešního TV zpravodajství, publicistiky a dokumentu s úrovní na sklonku roku 1989, pak při všech myslitelných výhradách srovnáváme nesrovnatelné.

Z klíčového nástroje stranické propagandy a manipulace se postupně stalo médium na moci nezávislé. Alespoň v Čechách a na Moravě. Na Slovensku federální médium takřka denně usvědčuje slovenského premiéra ze lži. Kdo tuhle pernou robotu bude pro slovenské občany dělat po 1.1.1993, je záhadou. Svobodná Evropa? BBC? Servilní STV v současné podobě to nebude.Jistě, tříleté robě ne zrovna inteligentních rodičů a pochybných prvotních pěstounů (M.Pavel, P.„Radar“ Krul aj.) se zatím sotva naučilo chodit a mluvit. Je problémové, vlezlé i neurvalé, jež si komplex dřívější nesvéprávnosti dnes zhusta ventiluje poněkud křečovitou drzostí i arogancí.Příklad skýtá diskusní Duel: „sekundanti“ si od počátku spletli zdravou novinářskou dotěrnost a neúhybnost tázání s arogantním křížovým výslechem, ignorujícím základní pravidlo dialogu i obecné lidské slušnosti: nechat druhého domluvit. Je to typická klipová publicistika, roztěkaná, nesoustředěná, povrchní. Duel se tak stal mj. i nechtěnou karikaturou pořadu Co týden dal. Slavný převolební duel Komárek versus Klaus, do něhož sekundanti téměř nezasahovali, „pouze“ jej iniciovali, zůstává pro klipové duelanty zatím nedostižným vzorem.Buďme však spravedliví: polistopadová obrazovka porodila nejen Duel, ale i stále se lepšící Události, komentáře s překvapivě brzo vyzrálými, vyprofilovanými osobnostmi (L.Špaček, Z.Bubílková, Z.Velíšek). Vznikly nadějné cykly Náš člověk v tísni, Nedej se, Řekni mi něco o sobě, Kanafas aj. Stimulující konkurenci klipové publicistice vytvářejí i Klub Netopýr, Z očí do očí, Respektování či Na pozvání Svobodné Evropy, jejichž protagonisté vesměs stojí zaměstnanecky mimo TV.Neduhy, které jsem tu popsal, jsou přirozené dětské nemoci při osvojování si neznámého režimu řeči. Jedné porevoluční choroby se ostatně TV zpravodajci v posledních měsících zbavili úctyhodným způsobem: hromadného a nezdůvodněného výskytu špičkových politiků na obrazovce. Nutno říci, že jejich televizní hypertrofie zarážela i mnohé zahraniční pozorovatele a vedla ke vzniku neblahých televizních válek, jež byly zástupnými šarvátkami střetů podstatnějších. Politici vystupují - tak jako v zavedených demokraciích - na obrazovce zpravidla až tehdy, když hoří jejich resort a každodenní promluvy ministrů pomalu vystřídaly promluvy odborníků. Diváci si na to zvykli, politici už méně (na Slovensku musel kvůli tomu padnout šéf zpravodajství, v Čechách jsme naštěstí svědky mnohem nesmělejších snah o zřízení vládní stanice). Pokud se tato tendence - tak jako mnohé u nás - nezvrtne do opačného extrému jakési monopolní TV zpupnosti (jedinou prevencí je konkurenční prostředí, vytvářené na sobě nezávislými subjekty), tj. pokud při krizové situaci bude mít politik zákonné právo sdělit nebo vysvětlit to či ono, pak právě v tomto rysu vidím nejvýznamnější z důkazů skutečné nezávislosti stávajících zpravodajsko-publicistických redakcí.

Televize - náš obraz

Úhrnem bych řekl, že TV zpravodajství a publicistika nikterak nevybočují z obecného průměru polistopadového českého chybování. Média místo kulturnosti, slušnosti a tolerance často šířila aroganci a nedýchatelný slovní smog - stejně jako veřejní činitelé. Namísto včasného a radikálního zásahu proti agresi, páchané na lidech i na přírodě, se uchylovala k radikálním zásahům ve věcech nepodstatných (lustrační aféry, hony na poslance, „úniky informací“). Namísto zásadní obrany cti vězňů z 50.let (že svou při musí vést oni sami, je morálním debaklem nejen médií, ale celé společnosti!) raději ochraňovala ješitné zájmy usvědčených jednotlivců typu J.Kavana. Míra ignorance ve vztahu k životními prostředí a k ochraně všeho živého není ovšem - opět - u médií řádově vyšší, než je tomu u politiků a zákonodárců. Zaznamenejme i světlé výjimky: například otřesný TV pořad o velkokapacitním týrání dobytka našimi kolchozníky, kteří se snad jen z vrozeného orwellovského cynismu spojili v LSU se stranou „zelených“. Ale jsou to právě jen výjimky, potvrzující všeobecnou ekologickou negramotnost. Nutno přiznat, že v referování o těch nejkřiklavějších případech československého ekologického vandalismu (Gabčíkovo, Temelín) nastal v posledním půlroce atypický posun: mnohem kritičtěji a nezávisleji se chová české zpravodajství než federální. Což je pro futuro velmi nadějné. Jinak v ostatních srovnatelných oblastech - státoprávní spory, lidská práva, svoboda projevu, svoboda podnikání, rasismus, šovinismus apod. vítězí v mých očích na celé čáře F1, zejména pak od dubna 1992, kdy do zpravodajské redakce nastoupili M.Vadas a J.Dobrovský. A nejen v mých očích: 50% sledovanost Deníku (stejně jako rekordně vysoká procenta sledovanosti pořadů Co týden dal a Události komentáře ve srovnání s cca 12% sledovaností Zpravodajství ČTV) mluví sama za sebe. A není divu: moderátoři z F1 jsou dynamičtí, méně kožení a hlavně méně připomínají vnější způsoby hlasatelství ze Zelenkovy éry. Příspěvky jsou - zdá se mi - více „evropské“. Typické je pro „federální“ redaktory kontinuální a nikoliv jen kampaňovité sledování problému až k nepříjemným konsekvencím, ke zmíněnému přistihování nejvyšších činitelů při lži. Není vůbec náhodou, že jsou to právě federální média, která tolikrát usvědčený slovenský politik už téměř rok uraženě ignoruje. Jednu bolest mají však obě zpravodajství zatím společnou: nenaučila se striktně rozlišovat mezi zprávou a komentářem. Do zpráv se moderátorům pletou hodnocení, uvozující komentující slůvka („údajně“) apod. Katastrofa je to zejména u zahraničních zpravodajů, kde je podobné „kádrování“ dokonce podstatou zprávy (P.Zemaník, B.Zvara). I tady však nalezneme výjimky (Z.Velíšek).

Nový boj s monopolem

Klubající se pluralita mezi oběma zpravodajskými subjety má, žel, jepičí život: do 31.12.1992. Kdybych za téhle situace řediteloval ČTV a byl nejen soudný, ale i velkorysý, nabídl bych už před půl rokem kompletnímu týmu F1 připravovat konkurenční zpravodajství na druhém kanálu. Fakt veřejné soutěže by byl dostatečnou zárukou i růstu mého vlastního mdlého týmu. Nic z toho stávající ředitel neudělal: snažil se naopak ve spojení s P.Mjartanem a STV konkurenta předčasně zlikvidovat, aniž by jej „z důvodů věcnosti jednání“ pozval. Za této situace nezbývá, než vystavit monopolistu konkurenci privátních společností. Současný spor o privatizaci druhého kanálu je sporem dvou rizikových řešení: při prvním je v sázce demokracie (chcete-li informační pluralita), při druhém kultura (chcete-li ochrana před všezaplavující komercí masmédia). Obě rizika nechť zváží a co nejpřísněji omezí jediný kompetentní, demokraticky zvolený orgán u nás: Rada pro rozhlasové a TV vysílání ČR. V konečném důsledku je to spor dvou priorit: priority demokracie a priority kultury. Osobně, když už bych se musel rozhodnout, dal bych hlas prioritě prvé.