Bahno

Ovládne český stát atmosféra druhé republiky?

Několik posledních měsíců patří k oblíbenému tématu českých médií kritika poměrů na Slovensku. Díky surové upřímnosti, s jakou se dnes nad Dunajem oficiálně „dělá politika“, je to vděčný a nepříliš složitý námět. Od útoků premiéra Mečiara na nepohodlný tisk a opozici, přes naduté tlachy národně orientovaných poslanců, až po zvolna se šířící strach mezi „jinak smýšlejícími“ občany - o tom všem jsme informováni rychle a přesně. Není to samozřejmě od věci - Bratislava je příliš blízko na to, abychom mlčky přehlíželi nebezpečné výstřelky tamějších mocných. Co zaráží, je fakt, že kritickou pozornost k chování slovenské elity nedoprovází snaha stejně kriticky vážit chování elity české. Přitom zvlášť v poslední době jde o téma přinejmenším stejně zábavné.

Všechno je dovoleno

Když před čtrnácti dny skupina namol opilých českých poslanců hajlovala přímo ve Federálním shromáždění, nepovažovali to jejich kolegové za nic neobvyklého. Zákonodárný sbor nevzrušilo ani to, že jeden z jeho členů nožem napadl novináře. Šéf Liberálně sociální unie František Trnka dokonce útočníka (mimochodem člena své strany) pochválil jako „dobrého vlastence“.Nic neilustruje pád tuzemských společenských norem lépe než tato přízračná parlamentní scéna a lhostejnost, která po ní následovala. Ale příkladů odpudivé trapnosti je na veřejné scéně mnohem víc. Monstra jako vystřižená z atmosféry Druhé (pomnichovské) republiky se hlásí o slovo s nepřehlédnutelným důrazem.„My se na rozdíl od levicového bohéma Václava Havla a jeho nomenklaturní komunisticko-chartistické družiny nebudeme řídit podle režie KSČ, StB a KGB,“ píše ve čtvrtečním Metropolitním Telegrafu signatář „iniciativní skupiny Charty 77“ Vlado Pavlík. Opět nic neobvyklého: útoky na posledního prezidenta ČSFR jsou čerstvou módou tzv. pravicového tisku. Argumenty v nich čím dál častěji nahrazuje košatý slovník prokurátorů z padesátých let, ale nikoho to - zdá se - příliš neleká. Nakonec, cestu v tomto směru posvětil nedávno sám poradce českého premiéra a autor jeho některých projevů Bohumil Doležal. Ve svém „Příspěvku k typologii polistopadové fauny“ (Český deník 14.listopadu 1992) pojmenoval Havla opravdu vzletně: „supervačnatý velekněz Pravdy a Lásky“. Stává-li se urválkovská obraznost normou lidí z tzv. vysoké politiky, proč by měla překvapovat ve slohových pracích radikálů typu Pavlíka?

Noví bojovníci

Nízkost a hulvátství politického souboje nepatří k výhradně českým specialitám. Najdeme je všude, i v civilizovaných zemích na západ od Aše. Nicméně tamní společnosti si přinejmenším od druhé světové války postupně stanovily pevná (i když nepsaná) pravidla, co se „ještě smí“ a co už nikoli. Politici, média a veřejní činitelé, kteří tato pravidla poruší, jsou většinou odsunuti za okraj spektra vnímaného jako seriózní.U nás jako by s blížícím se rozdělením státu nastával opačný proces. Do pozice normy se pomalu ale jistě dere „politicky správná“ rána pod pás.Předseda vlády a šéf nejsilnější politické strany pravidelně přispívá do novin, které co do ideologické nenávisti drží v českém tisku primát. Není to tak dlouho, co právě tento list (s kongeniálním jménem Český deník) zavedl do české politické kultury dlouho opomíjenou fintu: zesměšnění názorového protivníka poukazem na jeho tělesnou vadu.Tenkrát doplatil na svou kulhavost Jiří Svoboda z KSČM, příště to mohou být brýle nebo příliš dlouhý nos někoho jiného. Pak už možná bude pozdě litovat, že se na obranu kulhajícího komunisty postavil jediný demokrat, Jiří Hanák z Lidových novin. Nikdo jiný zřejmě neměl odvahu riskovat kýbl odvetné špíny, který dnes k takovému angažmá neodmyslitelně patří. A tento počínající strach před konfliktem s novými „strážci demokracie“ je pro naši pravicovou scénu mnohem nebezpečnější než všechny projevy Ivana Svitáka a Miloše Zemana dohromady.