Předčasný hold budoucímu českému prezidentovi

Postkomunističtí intelektuálové neselhali v tom, že neuměli vládnout, ale v tom, že nedokázali pojmenovat nové skutečnosti. Dnes se nám nabízí zjednodušený výklad skutečnosti - volba mezi „žulovým“, pragmatickým premiérem a charismatickým kandidátem na prezidenta, humanistou, který by měl dávat vznikajícímu českému státu „lidský rozměr“, přesahující únavnou a plytkou každodennost.

Kritika disentu, dnes většinou formulovaná jako kritika „romantických intelektuálů“, je zavádějící a bezvýchodná. Zavádějící proto, že zásadní teze disentu chápe jen jako subjektivní řešení, východisko pro úzký okruh jednotlivců, a bezvýchodná v tom, že nepřijetím těchto tezí popíráme kontinuitu postkomunistického vývoje.Ve skutečnosti našly zdánlivě idealistické a abstraktní představy disidentů své pragmatické potvrzení v pádu komunismu, který byl disentem předvídán a iniciován. Zdánlivě pragmatické ideje dnešní ODS nejsou o nic míň vizionářské, než byly myšlenky disidentů.Rozpor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem nevyplývá z rozdílu mezi charismatickou a pragmatickou osobností. Je sporem dvou vizionářů a vizionářskou perspektivu dnešní české společnosti ztělesňuje Václav Klaus, ne Václav Havel.Havlovou zásadní reflexí byl objev pojmu „emancipované ideologie“, tedy ideologie, která si podrobila každou myslitelnou skutečnost i samotnou moc a která už nebyla schopná produkovat nic víc, než opakovaně nesmyslné obrazy vlastní sebeprojekce. Havlovu analýzu pak domyslel do důsledků Václav Benda ve své „paralelní polis“, když navrhl vytvoření paralelních struktur, neideologických společenství, které by znovu objevily smysl vlastní existence. Toto východisko se v žádném případě neomezovalo na kulturu; zasahovalo celý rozměr lidského bytí a má svou platnost dodnes. Pádem komunismu myšlenka „paralelní polis“ nejenže neztratila na aktuálnosti, ale získala celospolečenský rozměr: poskomunistická společnost očekávala, že tato myšlenka bude nějak naplněna, jako součást svého osvobození chtěli lidé prožívat skutečnost jako smysluplnou, zaměřenou na cíl.

Demokracie nebo prosperita

„Něžná revoluce“ skončila nejrychleji v NDR, kde už v prvním nadšení vyšli demonstranti s transparenty: „Buď přijde marka k nám, nebo my přijdeme za ní!“ Tím, že se od samého počátku zhlédli v západní společnosti, nevzdali se jen „třetí cesty“, ale i zkušenosti vlastních čtyřiceti let. Ukázalo se, že toto rozhodnutí přineslo společnosti krizi identity a tato krize se stala neřešitelnou. Jedna ze zásadních otázek dneška zní: do jaké míry závisí v současné civilizaci demokracie na prosperitě a jak bude reagovat společnost, které demokracie prosperitu nepřinese?Česká společnost šla vlastní cestou pokusů a omylů a dosáhlo se zde přinejmenším toho, že krize identity nevyústila do krize demokracie. Za to vděčíme stejně tak Václavu Havlovi jako Václavu Klausovi.Havlův přínos spočívá především v tom, že našel v komunistickém režimu i pozitivní zkušenost, přičemž dokázal zkušenostem disentu dodat celospolečenský rozměr; udělal tedy pravý opak toho, z čeho jej obviňují jeho kritici. Skutečnost, že jeho „kázání“ byla přijímána s větším porozuměním na Západě než u nás, by mohla být důvodem k zamyšlení. Západní politologové začínají užívat pojem „duchovní politika“ a mluví o tom, že se má stát politikou příštího tisíciletí. Zatím jde jen o kuloárový pojem s nepřesně ohraničenými konturami, je tu však naznačen trend, který je pravým opakem pragmatismu povýšeného na princip.Havlovým nedostatkem nebylo, že příliš teoretizoval, požadoval nové kostýmy pro Hradní stráž apod. Zásadním omylem posledního československého prezidenta byla jeho mnohokrát proklamovaná averze k politickým stranám a státním strukturám, jeho snaha být současně prezidentem a tribunem lidu. Demonstrace proti „železné oponě“ na polské hranici, kterou na jaře 1990 Havel společně s tehdejším ministrem zahraničí (nesporně druhým mužem státu) vedli proti vlastní, už tehdy slabé federální vládě, patří dodnes k těm nejabsurdnějším scénám, které jsme v tomto státu zažili. Vzpomínka na tuto trapnost by nás mohla vyléčit z touhy po nadstranickém prezidentovi: náš budoucí prezident může být nestraník, neměl by však být nadstraník.

Vizionář a ideolog

Až Václav Klaus pochopil a naplnil potřebu české postkomunistické společnosti mít konkrétní ideál. Jeho vize začíná založením ODS. Konzervativní strana založená na občanském principou nemá obdobu nejen v Čechách, ale v celé střední Evropě. Podobné strany v tomto prostoru byly totiž tím či oním způsobem spjaty s křesťanstvím; z této ideologie, nikoli z občanského principu, se tu vždy odvozoval pojem subjektu, který je základem konzervativismu.Klaus jako ideolog dokázal zpřístupnit a propagovat nezáživné pojmy (ekonomická reforma, kupónová privatizace aj.), jako finančník dokázal to, co nikdo jiný v postkomunistickém světě: vytvořil a udržel stabilní měnu.Klaus je ovšem osobnost, která společnost zároveň spojuje i rozděluje. Je charakteristické, že nedokázal integrovat pravici, ale sjednotil proti sobě levicové síly. Nepochopitelné je jeho pohrdání liberálně orientovanými intelektuály: mentorské a „plošné“ kárání novinářů je přinejmenším stejně stupidní, jako jejich plošná lustrace. Právě takové afekty prozrazují, že Klaus je skutečně vizionář, nikoli pragmatik.Nejvyšší hodnotou liberalismu je svoboda individua, přičemž liberální intelektuál pod „individuem“ vždycky vidí především sám sebe. Takový postoj může být někdy oprávněně vnímán jako egoistický a dokonce bezcharakterní, nicméně žádná demokratická společnost se bez jeho nositelů neobejde. Liberál hájící svoji vlastní svobodu je současně strážcem svobody celé společnosti.

Prezident není opozice

Největším nedostatkem české politické scény je to, že neexistuje levicově demokratická alternativa. Ukazuje se, že cesta postkomunistických společností k demokracii je závislá na existenci nekomunistických elit, na tom, jak jsou připraveny vést společnost a nastolit jiné normy, než byly ty komunistické. V zemích, kde takové elity nejsou a kde společnost vedou nadále bývalí komunisté, je přechod k demokratickým poměrům otázkou budoucích generací. Zdá se, že tato teze platí i pro českou levici: Až budoucí generace českých levicových politiků zřejmě pochopí, že podmínkou vládnutí je ochota spoluvládnout, to jest, že změna vlády nesmí znamenat změnu režimu.Z této situace vyplývá, že je demokratickou opozici potřeba něčím nahradit. Tuto roli splňují částečně liberálně orientovaní publicisté. Byla by však chyba, kdyby se k tomu propůjčil budoucí český prezident. První občan českého státu by měl být loajální vůči Klausově vizi - ať chceme, či ne, je to dnes jediná smysluplná vize české společnosti. Hlavně však musí vystupovat státotvorně. A to bude vyžadovat o mnoho víc důvtipu a sebezapření, než současný kandidát dosud předvedl.