Jak zvolit Václava Havla
Přímá volba českého prezidenta je zbytečný luxus
Samostatný český stát nám Slováci nadělí 1.ledna 1993. Nelibozvučné „Česko“, jak nás s největší pravděpodobností nazve okolní svět, bude ovšem potřebovat některé základní ústavní atributy, zejména hlavu státu: prezidenta.O podobě státního zřízení nového českého státu - parlamentní demokracii - není sporu. Podobně je tomu i s osobou příštího prezidenta: naprostá většina Čechů se shoduje, že by jím měl být Václav Havel. Diskutuje se už jen o způsobu, jakým bývalého československého prezidenta znovu dosadit na Pražský hrad.
Přímá, nebo parlamentní volba
Připravovaná česká ústava se v této věci zdá být jednoznačná: prezidenta by měly volit obě komory nového parlamentu (poslanecká sněmovna a senát). Takový postup je v souladu s naší tradicí i s převažující praxí parlamentních republik. Polemiku o tom, zda by prvního českého prezidenta neměli volit občané přímo, rozpoutal sám Václav Havel. Jako hlavní argument uvedl skutečnost, že ve státě, který vznikl do jisté míry mimo vůli voličů, by měl mít alespoň jeden ústavní činitel legitimitu, vyplývající z nových poměrů.Svoji snahu o posílení prezidentovy legitimity, a tedy i pravomocí, V.Havel neskrýval už v době svého federálního prezidentování. Dnes k tomu přistupuje jeho odpor stát se prezidentem „z vůle ODS“. V tom se ostatně shodne s opozicí, která, alespoň při jednání s Havlem, rovněž horuje za institut přímých prezidentských voleb. V jejích očích by se však tento projev přímé demokracie, na rozdíl od představ Havlových, neměl omezit jen na onu první příležitost.Taktizování není prosta ani argumentace obou koaličních partnerů ODS, kteří se ve větší či menší míře pro přímou volbu hlavy státu již vyslovily. K tomu, aby českého prezidenta mohly zvolit obě komory parlamentu, je třeba, aby horní sněmovna - senát - vznikla z nynější české části FS. A to přirozeně odmítají zástupci ODA, kteří se do federálního parlamentu vůbec nedostali. Od přímé volby si tedy aliance slibuje posílení svého postavení: vítězství Václava Havla, kterého by jistě představila jako „svého“ kandidáta. Také z podivných koncepcí lidovců (KDU-ČSL) o dvoukolové volbě, kdy by nynější ČNR nejprve vybrala dva kandidáty, o nichž by pak rozhodlo lidové hlasování, je patrná snaha prosadit se vedle dominantní ODS.
Přímá volba neznamená autoritu
V parlamentním systému, v němž má ústřední roli volený zákonodárný sbor, je ovšem přímá volba prezidenta zbytečný luxus. Neposkytuje totiž automaticky vyšší autoritu přímo zvolenému kandidátovi oproti kandidátu zvolenému poslanci. Protože je vláda v parlamentním systému za svou činnost odpovědna parlamentu, nemůže se ani prezident - pokud nebude jen pověstným politickým oleandrem - zcela vyvázat z vlivu zastupitelského sboru. Navíc mnohem častěji než žádoucí rovnováhu mezi prezidentem a premiérem znají parlamentní republiky, kde je prezident volen přímo, vleklý konflikt mezi oběma protagonisty. Předseda vlády s většinou výkonných pravomocí má legitimitu „jen“ od parlamentu, zatímco prezident zvolený lidem zase nedisponuje reálnou mocí. Takové potenciální napětí, umocněné nezřídka ještě opačnou politickou orientací obou rivalů, panuje například mezi portugalským prezidentem a premiérem, ale i rakouským prezidentem a kancléřem.
Volání po plebiscitu
Václav Havel zdůrazňuje, že si nepřeje zavedení přímé prezidentské volby jako trvalého institutu. Má-li však, jak naznačil, jednorázová volba stvrdit legitimitu vznikajícího státu, musí se jí zúčastnit vysoké procento voličů a musí mít - alespoň zčásti - plebiscitní charakter. Kdyby byla účast nízká a hlasy roztříštěné mezi velký počet kandidátů, zamýšlený pozitivní efekt by se proměnil v opak. Poslední československý prezident sice může věřit v jednoznačné vítězství v lidovém hlasování (nepostaví-li se proti němu Václav Klaus, což není reálné), podobně by tomu však bylo v případě volby parlamentem.Nabízí se tedy otázka, zda ve chvíli, kdy bude Václav Havel vítězem tak jako tak, není přímá prezidentská volba dvojnásobným luxusem. Nebylo by rozumnější šetřit energií a časem, nezbytnými na organizaci předvolební kampaně i k vlastní přípravě voleb, a návrat prezidenta ponechat v rukou parlamentu?Zvítězí-li totiž názor, že je přece jen třeba uspořádat nějaký plebiscit o novém státě, bylo by ratifikační referendum k ústavě, předběžně schválené parlamentem, vhodnější. Argument některých politiků, že občan není s to rozhodnout o tak složitém dokumentu, jakým je ústava, neobstojí. Schvalování základního zákona státu prostřednictvím přímé demokracie, samozřejmě po krátké kvalifikované kampani, není ve světě ničím neobvyklým. Koneckonců i Maastrichtská smlouva, k níž se dnes vyjadřují přímo voliči v několika zemích ES, je dokumentem bezpochyby delším a komplikovanějším než příští česká ústava.
