Konec Československa za 80 dní

Otázkou dneška nejsou ztráty z rozdělení federace, ale ztráty z předstírání společné státnosti. I když ty lze jen těžko vyčíslit.

Předstírání existence Československa má skončit 1.ledna 1993. Bude to něco stát - a to něco bude hodně. Z toho důvodu patří ztráty, které formální rozdělení přinese, k základním argumentům ve prospěch záchrany jakéhokoli „společného státu“. Ve skutečnosti ale otázka stojí jinak. Díky kompetenčnímu zákonu z roku 1990, zákazu majorizace a paritnímu složení „federální“ vlády je ČSFR již dávno ve své podstatě konfederací. Připočítáme-li k tomu slovenskou ústavu a Deklaraci svrchovanosti, je věc jasná. Problémem tedy nejsou ztráty z rozdělení, ale ztráty z pokračujícího předstírání společné státnosti.

Na co kupecké počty nestačí

Ztráty, které rozdělení přinese, budou krátkodobě a viditelně velké. Budou ale do značné míry jednorázové, snadno identifikovatelné a dokonce poměrně přesně spočitatelné. Nezasáhnou tedy stát a jeho ekonomiku dlouhodobě a hlavně nekalkulovatelně v časovém i obsahovém smyslu, což se o ztrátách z předstírané státní jednoty či unie říci nedá. Tyto ztráty sice nepálí hned, ale pod povrchem narůstají nekontrolovatelně a stále rychleji. Až se plně projeví, mohou způsobit škody nepoměrně větší.Problém volby mezi oběma druhy ztrát spočívá ve vystižení okamžiku, kdy ty druhé začnou převyšovat ty první. V tom okamžiku, který máme bezpochyby dávno za sebou, se rozdělení stává menším zlem než status quo a rozhodnutí o něm je v zájmu občanů obou republik. Právě jen číselná nepodchytitelnost ztrát plynoucích z pokračujícího předstírání společné státnosti způsobuje, že se rozhodnutí o formálním rozdělení odsouvá daleko za tento zlomový okamžik. Ztráty hromadící se ve státoprávní agónii jako by ani neexistovaly, protože nikdo nemůže dát uspokojivou odpověď na výzvu „tak nám je tedy spočítejte!“.Je to stejná krátkozrakost, jaké se běžně dopouštíme třeba ve vztahu k vlastnímu zdraví. Daleko větší pozornost věnujeme ochraně před zlomením nohy než ochraně před rakovinou kůže či plic. Zledovaťelému chodníku se, pokud můžeme, puntičkářsky vyhýbáme, zatímco opalování na žhavém slunci či kouření cigaret provozujeme bezstarostně po léta, ba desetiletí. Zlomená noha přece tak nesnesitelně bolí! (I když, pravda, za několik týdnů sroste.) Rakovina - to je přeci jen strašák; nic mi není, tak co bych se staral. Ona je ale tu a pod povrchem nezadržitelně bují. I když se zatím nijak neprojevuje. Až ale propukne, bude neléčitelná.Ztráty z předstírání společného státu se kumulují už více než dva roky. Nelze tedy uvažovat až ode dneška. Jejich plný výčet je nemožný. Museli bychom do něj zahrnout ztrátový potenciál nahromaděný od „pomlčkové války“, přes kompetenční zákon z roku 1990, až po letošní volby, po nichž už růst pokračuje exponenciální křivkou. Jedná se především o ztráty ze zablokovaných rozhodovacích procesů, ztráty z nejistoty a ztráty z rozpočtového přerozdělování.Ty poslední tvoří zvláštní skupinu. Jsou ztrátami pouze pro Českou republiku, zatímco na slovenské straně jim odpovídá stejný zisk. Navíc mají jako jediné podobu čísel, přičemž není důležité, zda je to 15 miliard korun ročně nebo o něco méně či více. Důležité je, že jsou to ztráty identifikovatelné, do značné míry kvantifikovatelné a že mají svůj přesný časový horizont. Skončí, podle platných dohod, 31.prosince 1992, a to i tehdy, kdyby státoprávní pokrytectví pokračovalo, třeba ve formě unie. Přerozdělovací ztráty jsou také s největší pravděpodobností zanedbatelné ve srovnání s potenciálem ztrát jiných.

Nic než setrvačnost

Největší ztráty z pokračujícího předstírání společné státnosti plynou bezpochyby ze zablokovaného rozhodovacího procesu. Bohužel jsou právě tyto ztráty, které mají především podobu potenciálu (nádoru pod povrchem), nejhůře identifikovatelné a už vůbec nejsou vyčíslitelné.„Federální“ shromáždění se zákazem majorizace a „federální“ vláda v paritním složení jsou blokovány oboustranným právem veta. Fungují pouze na základě nejmenšího společného jmenovatele, jímž je jednak setrvačnost a jednak neochota obou republik jednostranně vystoupit z „federace“, a postavit se tak do nevýhodného postavení.Rozhodovací procesy mohou, obecně viděno, produkovat lepší či horší rozhodnutí (jen „dobrá“ či „špatná“ neexistují). Důležité ale je, aby produkovaly vůbec nějaká rozhodnutí. „Federální“ rozhodovací procesy v předstíraném Československu neprodukují nad rámec minimální setrvačnosti vůbec nic. Ochromené jsou i rozhodovací procesy na republikové úrovni, protože republikám chybějí potřebné pravomoci a navíc republiky ani nevědí, pro jaký státní útvar by vlastně rozhodovaly. Toto vakuum vede k takovému hromadění ztrátového potenciálu, že by jeho prodlužování mohlo přivodit bez nadsázky katastrofu.Zablokované rozhodovací procesy přispívají k celkovému pocitu nejistoty pro všechny ekonomické subjekty, jak domácí, tak i zahraniční. Z toho plynou další ztráty, z nichž nejviditelnější jsou ty zahraniční investice, které se bohužel neuskutečnily. Jejich viditelnost ale neznamená spolehlivou vyčíslitelnost. Tyto ztráty totiž nestojí samy o sobě. Mají negativní násobící se efekty, jež lze popsat jako ztrátu pozitivních násobících se efektů, které by se projevily při uskutečnění zahraničních investic. Navíc nejde jen o přímé vlivy na tvorbu hrubého domácího produktu. Zahraniční investice (a také neinvestice!) spoluvytvářejí pověst a důvěryhodnost země. To má další - a velice výrazné - efekty, například v oblasti úvěrových podmínek. Prodlužováním nejistoty si tyto podmínky stále zhoršujeme.

Počkejme a uvidíme

Nejde ovšem jen o zahraničí. Nejistota, daná rozporem mezi jistotou rozdělení a oddalováním formálního rozhodnutí o něm, demoralizuje i domácí podnikatele. Jistota právního a ekonomického rámce představuje pro úspěšnou ekonomiku conditio sine qua non. Ve státě, který sám o sobě neví, zda je, a není ani s to rozhodnout se, zda ještě sám existuje, je potřebná míra právní a ekonomické jistoty vzdáleným snem. Podnikatelé mají za takových okolností tendenci k nadměrné opatrnosti. Peníze leží nebo se dokonce přesouvají za hranice. Potenciální ztráty jsou neměřitelné.Stát, který není ani ryba, ani rak, si přímo říká o přístup „počkejme a uvidíme“. Ze strany zahraničních partnerů to neplatí jen pro investice, ale také pro nesmírně důležitou oblast smluvního zajištění vnějších ekonomických vztahů. S věrohodně jednotným státem nebo se dvěma samostatnými státy se dá jednat. Československo není ani jedním, ani druhým. Nikdo tedy neví, s kým vlastně uzavírat smlouvy - a tak se žádné neuzavírají nebo se uzavřené smlouvy ukládají k ledu. Asociační dohoda s Evropským společenstvím a obchodní dohoda s Evropským sdružením volného obchodu (obě „jaksi“ zablokované) jsou jen prvními velkými a viditelnými problémy v tomto směru. Další budou následovat a nepadne-li formální rozhodnutí o rozdělení Československa včas, to jest pokud možno včera, bude obtížné až nemožné dohodnout se například s Mezinárodním měnovým fondem na modalitách členství, kvót a půjček na rok 1993. To by znamenalo znovuvyřazení ze světového hospodářského systému, do něhož jsme se po čtyřech desetiletích teprve nedávno vrátili.

Ztráta času nebolí

Nejdražší komoditou je tedy čas. Na tom se od zahájení ekonomické transformace nic nezměnilo. Čas ztrácíme především proto, že si s ním neděláme hlavu. Jeho ztráta se projeví nikoliv hned, ale až za nějakou dobu a navíc v podobách, které budou mít znovu tendenci zastírat kauzalitu věci. Už dnes, necelé tři roky po pádu komunismu, se často úmyslně zapomíná, kde je příčina našich ekonomických potíží. Už to není čtyřicet let ekonomické a politické nesvobody, ale reforma, která najednou může za všechno. Až se nynější prodlužování nejistoty výrazně projeví v ekonomické oblasti, nebudou se brzdaři rozdělení hlásit ke svému dílu viny, ale ukáží prstem zase na reformu. Kdopak to potom asi politicky „odnese“? Ekonomicky to každopádně odneseme všichni.Prodlužování stavu ani-ani přinese i morální škody. Pocit znevýhodnění bude na obou stranách stoupat a bude zcela lhostejné, že se tak bude dít podle rozdílných kritérií. Ve formálně nerozděleném státě, složeném ze dvou fakticky samostatných států, nebude možné objektivně zjistit, kdo je poškozován. Budeme si vyčítat, budeme se hádat, bude stoupat nacionalismus, bude vzrůstat zášť jedněch ke druhým. Budou se tesat jednoduchá klišé: my dobří, oni zlí. Budou se hrabat mezilidské příkopy. Za všechno špatné budou moci ti druzí. Může vzniknout i cosi jako slovní a pocitová Jugoslávie. Kdo se s takovou dvojzemí bude bavit? Kdo s ní bude obchodovat? Kdo poskytovat kredity? Kdo do ní bude jezdit jako turista? Kdo ji bude chtít přijímat do mezinárodních a integračních seskupení? A i když se nakonec přece jen opožděně rozdělí, kdo hned tak uvěří, že nástupnické státy nemají s celým tím chaosem nic společného? I morální škody se nakonec projeví v ekonomické oblasti.Rozdělení samozřejmě není ideálem. Většině vyjmenovaných škod ale může zabránit. Zabránit škodám je také to jediné, o co se můžeme reálně pokoušet. Rychlost a síla negativních vlivů budou vzrůstat. Už dnes je jejich kumulace pod povrchem taková, že je ani rychlé rozdělení nemůže úplně eliminovat. To ovšem není důvod k fatalismu. Nikdy totiž není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. A máme-li co dělat s dlouhodobým působením zprvu ne zcela viditelných vlivů, platí to dvojnásob. Politika, to je především odpovědnost za rozhodování. Na rozhodování je nejvyšší čas teď. Odpovědnost přijde na řadu v příštích volbách.