Škola strastiplnou hrou

Reforma českého školství skončila, dříve než začala

Průměrné československé dítě stráví denně čtyři až sedm hodin ve školní budově, většinu toho času musí sedět a poslouchat. Lavice ve třídě jsou srovnány ve třech řadách za sebou, aby měl učitel ze stupínku přehled. Někde kantoři vyžadují, aby děti seděly rovně, případně měly ruce za zády. Dítě si nemůže vybrat ani souseda v lavici a během výuky nesmí promluvit - pouze když se přihlásí a učitel je vyvolá. Neudrží-li některý žáček pozornost a začne vyrušovat, je potrestán. Někdy i bitím. Navíc za každý poklesek dostane „poznámku“, kterou musí ukázat rodičům. Další trest jej tedy čeká doma.

Celodenní noční můra

Po hodině ticha a napětí zvoní na přestávku. Není divu, že teď se děti chtějí vykompenzovat - křičí, běhají a perou se. Přitom by si však mohly ublížit, a proto je nejjednodušší držet žáky v lavicích i ve chvílích volna. Ze třídy se děti dostanou o jedné nebo dvou velkých přestávkách: většinou chodí v zástupu dokola po chodbě. Tím se uspokojí jejich touha po pohybu a současně to umožňuje poměrně jednoduchý dozor. Děti mají ovšem sklon unikat bdělým očím pedagogů na záchod. Proto se doporučuje vyhradit k návštěvě WC jen některé přestávky.Pozice učitele není jednoduchá. Dobře ví, že za každý úraz nese odpovědnost jen on sám. Pětatřicet dětí ve třídě se mění v nepřátele, kteří ho kdykoli mohou dostat do maléru.Osnovy předpisují všechno, co má učitel dětem přednést a z čeho je má vyzkoušet. Není toho málo a žáci se musí s látkou důkladněji seznámit doma. K tomu slouží domácí úkoly. Dětem z nižších tříd zaberou někdy právě tolik času, kolik ho stráví ve třídě.Tento sám o sobě tvrdý režim je doveden k dokonalosti na tzv. školách v přírodě. Tam se z něj stává norma pro 24 hodin dětského dne. Navíc ho doplňuje řada „bezpečnostních opatření“, mezi nimiž není žádnou výjimkou například zákaz návštěvy záchodu v noci anebo kontrola korespondence.

Resort strachu

Myslí si děti, že to je tak správně? Do školy chodí nerady všechny, na jejich názor se však nikdo neptá.Myslí si rodiče, že to tak je správně? I kdyby si to nemysleli, stejně nic nepodniknou. Život je naučil, že hádky s učitelem nemají cenu: ještě by se pak na dítěti „vozil“. Bez ohledu na to, že právě oni nesou odpovědnost za vzdělání dítěte ( stát jim má pouze pomáhat), demonstrují otcové a matky svou roli obvykle jenom nějakým tím pohlavkem, když najdou v žákovské knížce špatné známky.Jak se na věc dívají učitelé? Postoj těch, které praxe dosud úplně neobrousila, shrnují slova pětadvacetileté učitelky ze školy na jednom z pražských sídlišť: „Učím teprve osm měsíců a vzpomínky na naše školství jsou v mé hlavě příliš čerstvé. Občas mě napadá, že nejlepší by bylo, kdyby celá škola vybuchla,“ říká. Její kolegyně je zase překvapena, „jak hluboký odpor děti mají nejen k jednotlivým předmětům, ale i ke škole vůbec“. Své názory však ani jedna z těchto žen nepodepíše, ani je neřekne svým nadřízeným. A podobně se chovají všichni ostatní, ne zcela spokojení kantoři. Mají strach o místo. Státní úředník není nezávislý intelektuál a ve školském gigantu není problém nahradit vzpurného jedince někým poslušnějším. Dříve vedla cesta příkazu ze sekretariátu strany přes inspektora, ředitele a učitele k žákovi, dnes se jednotlivé články rozpadly, avšak tradice bezpodmínečné podřízenosti se přinejmenším na úrovních ředitel-učitel a učitel-žák zachovala. Jaká však bude osobnost žáka, jehož učitel má strach říci svůj názor?

Víc vědomostí než v Americe

Pražské nakladatelství „Škola hrou“ se zabývá vydáváním alternativních pedagogických knih a školních pomůcek. Sám vydavatel Tomáš Houška ovšem nemá označení „alternativní“ právě v lásce: „U nás označujeme jako alternativní takovou praxi, která je jinde užívána běžně i na státních školách."Dr.Houška věří, že jednou se i v Čechách přestane zkoušet a známkovat osnovami předepsané učivo. "Pořád se někdo chlubí, jak naši žáci mají víc vědomostí než třeba američtí. Pak se říká, že naše školství není tak špatné. Ano, česká škola skutečně naučí hromadu neužitečných informací, nevychová však žádné osobnosti. Pasivita naší populace je pak dána už tím, že jsme mládí strávili vsedě ve školních lavicích. Udělal jsem takový pokus a vyzkoušel učitelky prvního stupně z toho, co se učí ve čtvrté třídě. Představte si, že žádná z nich nevěděla, jaká řeka protéká Košickou kotlinou. Vy a já to také samozřejmě nevíme, ovšem čtvrťáci za takovou neznalost dostávají pětky.“

Návrh ministerstva neprošel

Zástupce ODS ve školském výboru ČNR Stanislav Volák hodnotí současný stav rezolutně: „Školství je snad posledním velkým resortem, který ještě zůstal v hranicích totality.“ Po listopadu 89 ohlášené reformy podle S.Voláka dosud neproběhly. „Místo změn,“ říká S.Volák, „mluvme raději o kosmetických úpravách. To hlavní je pořád stejné - dál tady existuje žák pro školu a nikoli škola pro žáka."Podle bývalého ministra Vopěnky je nesmysl reformovat školství s lidmi, kteří jsou zvyklí na socialistické poměry. Vopěnkova politika "výměny kádrů“ však narazila na rozhodný odpor učitelů. Druhá strana nakonec vyhrála, ministr byl odvolán. Neúnosný stav to ovšem nevyřešilo ani v nejmenším.Nový ministr Petr Piťha zatím o důvěru učitelů nepřišel. Jak to však myslí s reformou?Ve svém programovém prohlášení se nová česká vláda zavázala, že vypracuje „moderní strategii vzdělávací a školské politiky, otevřené světovému vývoji a směřující mezi tradiční západoevropské demokracie“. V dokumentu se hovoří také o „intenzívní spolupráci s veřejností“, „rozvoji alternativních vzdělávacích systémů“ a „přesunutí podstatných částí pravomocí a odpovědností z orgánů státní správy na jednotlivé školy a učitele“.Představu, jak budou tyto obecné zásady uvedeny do praxe, mělo dát Programové prohlášení ministerstva školství. V textu, který ministerstvo 19.srpna předložilo České národní radě, však nic takového nenajdeme. Podle stanoviska školského výboru ČNR vytváří ministerský dokument „dokonce dojem menší konkrétnosti než velmi stručné ‚školské‘ pasáže vládního prohlášení“. Navíc je „příliš obecný, mlhavý až vágní, a tedy nekontrolovatelný a především k ničemu nezavazující“. Zpravodajové školského výboru se dále pozastavili nad „formální a jazykovou“ úrovní dokumentu a navrhli jeho „výrazné přepracování, úpravy a konkretizaci“. ČNR pak skutečně prohlášení Piťhovu úřadu vrátila.

Stát jako vrchní učitel

Petr Piťha nedbá na vládní prohlášení a s veřejností se nestýká. Svou představu o reformě ještě nikomu nesdělil. Rozhovor se u něj objednává tři týdny dopředu, otázky a odpovědi se vyměňují faxem. Při bloudění chodbami jeho ministerstva nám se spikleneckým úsměvem říká jeden z úředníků: „Byl jsem tu už před revolucí, takže mám přehled. Ministr Adam tady dělal věci, že nám vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Profesor Vopěnka nebyl špatný, ale měl kolem sebe hrozné lidi. Dnes to vypadá zase jako za Adama."V předpokoji u ministrova náměstka pro základní a střední školství Miroslava Bartoška čeká na přijetí starší dáma. Sekretářky ji oslovují "paní ředitelko“. Na školství má jiný názor než poslanec Volák: „Nemyslete si, že se nic nezměnilo. Podívejte, kolik je nových soukromých škol! Ve školství nejde dělat revoluce. Vždyť i v přírodě jde všechno pomalu, evoluční cestou. A ve srovnání s cizími školami naše zas tak špatně nedopadají."Náměstek Bartošek tvrdí, že je předčasné hovořit o koncepci reformy: "Nastoupil jsem do úřadu prvního září. Vytvořit novou školskou soustavu je grandiózní úkol. K tomu jsou však nutné analýzy, které ještě nemáme k dispozici."Dr.Bartošek nepochybuje, že budou respektovány podmínky pro uplatnění práva dítěte na volbu vzdělání: "Rozhodně musí být pestřejší nabídka různých typů škol. Měly by se vytvořit také podmínky pro rozvoj nestátního školství. Na druhé straně si uvědomujeme, že pokud nestátní školy budou chtít zařadit do sítě státního školství a nárokovat si státní příspěvek, budou muset splnit určité podmínky. Stát určí pro školský systém standardy - tím bude dána úroveň znalostí, které je škola povinna poskytnout. Když se přestěhuje dítě z Kadaně do Prahy, musí bez problémů přejít z jedné školy do jiné. Úroveň učiva tedy musí být stejná tam i tady. Nikdo nemůže sejmout ze státu odpovědnost za vzdělání občanů.“

Nový řád

Ministrovu představu o reformě snad alespoň trochu přiblíží jeho výrok z ledna 92, kdy byl ještě vedoucím katedry na pedagogické fakultě: „Chápu, že my všichni máme svíravý pocit při pohledu do toho minulého školství. V tom kázeňském školství žili vedle sebe jak žáci, tak učitelé podřízeni kázeňskému řádu. Byl to vyslovený zlořád. Obávám se však, že nemáme v některých úvahách daleko k tomu, že se dopustíme komplementární chyby, totiž že od zlořádu kyvadlovým pohybem přejdeme k neřádu. To, co je pro školu konstitutivní, totiž jistý řád, který chceme v dětech rozvinout, ne jim ho vnutit, ten prostě zanikl."Z pěti vloni publikovaných koncepcí školské reformy byl nejvíce konzervativní návrh, který vypracovala Jednota českých fyziků a matematiků. Podle tohoto návrhu by měl být nad školami zachován přísný státní dozor: osnovy, ministerské přerozdělování peněz, kontrola znalostí v 5. a 9.třídě.Také stanovisko Jednoty k soukromému školství je jednoznačné: soukromé školy by měly pouze doplňovat státní systém, ministerstvo bude těmto školám přidělovat peníze podle svého uvážení, "nedostatky ve výuce“ budou důvodem k odebrání dotací. I v soukromých školách mají platit státní osnovy. Návrh Jednoty chce všem dětem zachovat právo na místo v základní škole blízko bydliště; přechod do jiné školy (třeba soukromé) by však byl možný pouze se souhlasem této „spádové“ školy. Každému musí být hned jasné, že za těchto podmínek by soukromé školy nemohly státnímu gigantu konkurovat.Jednota má svůj názor i na alternativy: „Využívání neověřených postupů (odlišná délka vyučovacích hodin, více učitelů) je nezodpovědné experimentování s celou generací našich dětí."Těžko říci, zda autorům tohoto návrhu o nějakou změnu ve školství vůbec jde. Proto je nanejvýš zajímavé, že současný ministr a tři jeho náměstci (ze čtyř) mají k Jednotě velmi úzké vztahy. Ministr Piťha o reformě nemluví a nezbývá tedy, než usuzovat na základě "nepřímých důkazů“. Pokud ukazují správně, tak by se slíbený „nový řád“ příliš nelišil od starého.

Aspoň děti vidí, jak vypadá chlap

Venkov se o reformu moc nezajímá, mají tam dost svých starostí. Aby to člověk poznal, stačí vyjet kousek za Prahu.„Schází nám patnáct učitelů na základních školách,“ říká ředitel nymburského školského úřadu Zdeněk Semelka. „Volná místa jsme museli obsadit maturanty. Kdybychom měli k dispozici služební byty, nebyl by s učiteli problém - například po volbách se nám hlásili tři ze Slovenska. Nemyslím, že by pedagogové byli tak špatně placeni - nejnižší plat je 3.500, od 1.ledna to bude 4.290 - z finančních důvodů odešli v poslední době jen tři lidé."Vopěnkovu představu o nutné výměně lidí ředitel Semelka nesdílí. O zdejších kantorech má dobré mínění. "Na většinu z nich se mohu spolehnout,“ říká. „Dokonce i na ty, kteří se angažovali za minulého režimu. Když opustili svá inspektorská a ředitelská místa, projevili se jako dobří pedagogové. Nemá cenu vybírat učitele podle politických kritérií. Důležité je, jak pracují."Velkým problémem školského úřadu je nedostatek místa pro vyučování. Žáci nymburské zvláštní školy se ještě v minulém školním roce učili v budově bývalého výboru komunistické strany. Letos je tam pod křišťálovými lustry vystřídalo několik tříd nedaleké ZDŠ. Pro zvláštní školu upravil školský úřad kanceláře zrušeného Okresního podniku služeb. "Učitelé pracovali celé prázdniny,“ říká ředitel Semelka. „Sice to není pro školu ideální prostředí, ale nemůžeme si vybírat.“ Stavební práce ještě pokračují. Cestou po chodbě se musíme vyhýbat pytlům s cementem.Ve třídě nás vítá jediný mužský člen sboru. Své postavení bere s humorem: „Aspoň děti vidí, jak vypadá chlap.“ Vycházíme ven a ředitel Semelka se vrací k personální otázce: „Vidíte, tohle je velmi dobrý učitel. A přitom před revolucí dělal předsedu ONV."Šéf nymburského školského úřadu nás vyprovází až na chodník. Při loučení ještě krátkou větou zhodnotí poslední vývoj: "Za ministra Vopěnky nebyl ve školství právě velký pořádek. Ale jak znám profesora Piťhu, tak určitě zas bude.“

Dvě stě zájemců

V touze po „obnovení pořádku“ se s ředitelem Semelkou shodne značná část dnešních učitelů. A řada z nich souhlasí i s názorem, že pro takový úkol je Petr Piťha pravým mužem. To ostatně připouštějí i stoupenci progresívního kursu.„Ministr Piťha prý jednou řekl, že škola je tu od toho, aby rovnala děti do latě,“ říká Tomáš Houška. „To v nás pochopitelně budí jisté obavy. Například abychom se nevrátili do dob Marie Terezie."Konkurenční návrh k projektu Jednoty matematiků a fyziků podala pedagogická skupina NEMES. Podle její členky dr.Jany Nováčkové má nechuť našich učitelů ke změnám svůj důvod: "Pokud člověk nemá osobní zkušenost s tím, jak to dělají jinde, tak všechny znalosti o moderním školství jsou jen střípky, ze kterých nejde složit obraz. Teprve když jsem navštívila anglickou základní školu, tak jsem pochopila, o co vlastně jde.“ Zřejmě málokterý český učitel viděl, jak se učí jinde. Navíc všechno nasvědčuje tomu, že při své práci chtějí vyjít s tím, co se naučili na pedagogických fakultách za minulého režimu.„V západní Evropě a v Americe se učí podle teorií reformních pedagogů, jako jsou John Holt, John Dewey, Peter Petersen nebo Maria Montessori,“ říká T.Houška. „Jejich knihy u nás dříve nesměly vycházet. Chtěl bych je vydat, ale bohužel si to nemohu dovolit. Podle průzkumu bych jich prodal asi tak dvě stě. Přitom jenom učitelů základních škol je u nás šedesát tisíc.""Pozoruhodný je způsob vzniku Holtovy pedagogiky,“ pokračuje dr.Houška. „Několik amerických rodičů se totiž rozhodlo, že nepošlou děti do nekvalitních státních škol. Nechali je doma a děti se neučily, jen rotovaly po rodinách. Musely se jen jednou za rok podrobit státní zkoušce. Za čas se ukázalo, že tyhle děti jsou o několik tříd lepší než běžní školáci jejich věku. S trochou nadsázky můžeme říct, že se všechno naučily samy.“

Pět návrhů školské reformy

Po listopadu 89 bylo publikováno celkem pět návrhů na reformu školství. V září 91 vyšel v Učitelských novinách materiál, který vypracovala tzv. skupina 2 z ministerstva školství. Zabývá se především změnami ve struktuře škol, místo osnov doporučuje státní vzdělávací normy, tzv. standardy. Tyto normy předpisují úroveň vzdělání, kterou musí poskytovat jednotlivé stupně škol. Autoři věnují málo prostoru alternativním prvkům ve školství a chtějí zachovat dominantní úlohu ministerstva (kontrola školské legislativy, financí, úrovně výuky). Naopak o možnosti rodičů zasáhnout do „vzdělávacího procesu“ hovoří jen krátký odstavec. Podle něj mohou rodiče např. „spolurozhodovat o výchově svých dětí“.Čtyři další návrhy vyšly během loňského podzimu. Koncepce pedagogické komise Jednoty českých matematiků a fyziků je ještě konzervativnější než dokument skupiny 2. Obhajuje tradiční postupy ve výuce, doporučuje zachování osnov a klasifikačního řádu. Odmítá financování škol přes žáky - tj. přidělování peněz školám podle počtu žáků, kteří se ve škole učí. Tento způsob rozpočtu naopak obhajuje liberální návrh „skupiny pro vzdělávací alternativu IDEA“, podle níž by se tak dosáhlo omezení moci ministerských úředníků. Touto metodou by se také uplatnil ve školství tržní mechanismus - dobré školy by prosperovaly a organizaci výuky by bylo možné ponechat na školách samých. IDEA nemá nic proti osnovám, ovšem jejich užívání záleží výhradně na učiteli. Nemusí je také užívat vůbec.„Nezávislá meziodborová skupina pro reformu vzdělávací politiky NEMES“ sleduje stejně liberální cestu jako IDEA, pouze hledí na školství zdola - místo osnov stačí kurikulum, tj. cílové vymezení klíčových dovedností; učitel je odpovědný žákům a rodičům, nikoli ministerstvu; škola má především sloužit výchově svobodné individuality, kvalita znalostí je až na dalším místě a nemá se zaměňovat s jejich množstvím.Projekt pedagogické fakulty univerzity Karlovy je kompromisem mezi konzervativním návrhem Jednoty a liberálními koncepty skupin NEMES a IDEA. Doporučuje na jedné straně rozsáhlé změny na školách, ovšem za viditelné asistence státu. Jeho specialitou je představa o obnovení „dvanáctiletek“.Ministr Vopěnka však všechny návrhy odmítl jako neuskutečnitelné.

Šestý návrh

Letos na jaře provedla skupina IDEA ve spolupráci s Mladým světem průzkum mezi žáky základních škol. Jen z četby tohoto dokumentu se dá bez problémů napsat šestá koncepce reformy. Narozdíl od oficiálních návrhů lze „dětský ideál“ uskutečnit ihned a skoro zadarmo.Ve škole by se nemělo pořád sedět a koukat. Proč se učitelé přesně drží osnov? Jeden předmět se může třeba učit dva dny. Měla by se přednášet sexuální výchova. Žáci se nemají bít (hlavně ne do hlavy). Učitele je možno vyměnit. Učitel má být spíš kamarád, nikoli dozorce v koncentráku. Na záchod se může chodit, kdy člověk potřebuje. Ve třídě by mohl být koberec, víc obrázků, květin, na každém okně závěs a záclona, neučilo by se v těch hnusných třídách. Lavice by mohly být seřazeny třeba do půlkruhu. Z okna by měl být výhled na krásnou krajinu. Žáci by se mohli proběhnout po zahradě. Na oběd se dá chodit i bez fronty. Známkoval by se jen úsměv, se kterým by se šlo do školy a domů.

(vybráno z průzkumu IDEA - Mladý svět)