Stále bez následníka

Stal se Václav Havel pro Čechy méně důležitý?

Když v lánském zámeckém parku ubíhaly poslední minuty úřadu zřejmě posledního československého prezidenta, projevovali někteří přítomní starost o budoucnost země, mnozí dokonce známky zděšení. Československo se ocitlo z minuty na minutu bez hlavy státu, vlastně ještě hůře: Československo bylo bez Václava Havla. Mluvilo se o definitivním konci „něžné revoluce“, o „konci éry“. Veřejný život na okamžik strnul, jako by odstoupil král bez přímých potomků. Zahraniční vlády vyjadřovaly „nejhlubší politován í“ nad demisí muže, celosvětově považovaného více než kdokoliv jiný za praporečníka středoevropské demokratizace. Zřídkakdy předtím se nějaká země, a už vůbec ne na Východě, tak úzce ztotožnila se svým prezidentem a jeho vlastnostmi. Zpráva o odchodu dramatika ze scény se proto především v cizině postarala i o zmatek: co bude s beztak chřadnoucím státem, který navíc ztratil svůj symbol?

Kouzlo „prezidenta- básníka“

Pesimismus, s nímž mnozí na tuto otázku odpovídali, byl živen nesmírnou rolí, kterou Havel sehrál během pádu komunistů a po něm. I z krátkého odstupu je patrné, že bývalý disident odvedl mimořádný výkon. Zemi, která pro většinu Západoevropanů, většinu Němců i pro mnoho bezprostředních sousedů z Bavorska ležela kdesi za železnou oponou v šedivé mlze socialismu, posunul opět do veřejného vědomí. Demonstroval západním vládám, dokonale překvapeným vlnou revolucí a jejich následků, že i právě „obrácený“ stát může být spolehlivým a otevřeným partnerem. Západoevropské veřejnosti pomohl znovu objevit duchovní rozměr své země. Právě Němci, znechucení politikou a ještě více vlastními profesionálními politiky, dávali najevo okouzlení „prezidentem- básníkem“, který chtěl z pravdy a dobrého vkusu učinit operativní kritéria vládnutí. Prohavlovská sympatie se často přenášela, byť bez hlubšího opodstatnění, přímo na zemi, kterou zastupoval.Rovnocennou, ne- li významnější roli sehrál Havel ve vnitřním životě Československa - stačí si jen vzpomenout na dobu, kdy platil za nejvyšší autoritu v téměř všech otázkách. Stal se oním pevným bodem, který ostatní společnosti ve střední a východní Evropě hledají ještě dnes. S intelektuálem Havlem v čele demonstrovali Češi a Slováci sobě i světu, že opět mohou „do společnosti“. A bez Havlova angažmá by se federace rozpadla ještě rychleji a podle všeho chaotičtěji. Bylo tedy skutečně možné zříci se muže, který se jevil tak nepostradatelný?

Vojevůdce bez armády

Bylo to možné; prokázala to doba od 20.července. Život šel dál, třebas trochu fádněji a bez duchovně provokujících impulsů, které jsou schopni udávat jen nemnozí jiní. Ztrátu prezidenta Havla šlo oželet, protože Československo léta 1992 už není Československem léta 1990. Bez Havla, Západem často přestylizovávaného, obraz Československa v zahraničí sice trochu pohasl, ale zato je realističtější. Na domácí půdě citelně opadla všeobecná dezorientace „gründerské“ doby. Společnost se emancipovala od svéh o „otce“, což Havel může v principu jen přivítat. Původní politický chaos, v němž byla Havlova lidská integrita a mravní autorita nezbytná, zcela ustoupil strukturám moderní, institucionalizované stranické demokracie.Havlův (zřejmě přechodný) odchod z veřejného života nevyvolal katastrofu ani proto, že „nejtěžší předpokládaná nehoda“ už dávno nastala: dnešní Československo nepotřebuje přesvědčené federalisty. Když prezident odstoupil, byla federace Čechů a Slováků již ztracená; Havlův krok nebyl akcí, ale reakcí. Průběh dělení bývalý prezident může a musí přenechat těm, kteří za něj zodpovídají. I kapitulací před nevyhnutelným odvedl Havel službu svému státu: doma i v cizině došlo i těm nejnechápavějším, že Česk oslovensko už nelze zachránit.

„Tržní hodnota“ Václava Havla

Vzhledem k tomu, že Slováci neprojevují o Havlův „kapitál“ zájem, zůstává otázka, zda je Havel nenahraditelný ve veřejném životě České republiky. Premiér Klaus by ho rád získal pro úřad českého prezidenta, partner však nehodlá jít za svými ideály bez jistého politického, ústavně zajištěného manévrovacího prostoru. I s rozšířenými pravomocemi, zakotvenými v nové ústavě, by ale Havel vnitropoliticky dosáhl jen málo - bez silné politické strany v zádech. Snad by skutečně mohl vystupovat jako ručitel za strukturální funkčnost státu, ale ne jako „čestný makléř“, který je nad věcí a tu a tam otcovsko- přátelsky zasáhne do hry svých dětí.I v zahraničí Havlova „tržní hodnota“ - ačkoliv je stále ještě na velmi vysoké úrovni - poněkud poklesla. Jako poutač pro investory Havel ztratil nepřímo úměrně tomu, nakolik vyrostl v mezinárodním finančním světě národohospodář Klaus. Pro západní volnomyšlenkáře stojí na nejvyšším stupni nadále dramatik, pro manažery radikální reformátor.Stal se Havel pro Čechy méně důležitý? Je vůbec nahraditelný? Není, respektive jen za cenu ztrát, byť neměřitelných penězi. S dospíváním demokracie v obou republikách získaly význam jiné síly, osobnosti a instituce, které po Havlovi převzaly mnohé funkce. Nicméně nikdo nedokázal, a dokonce se ani nepokusil, převzít duchovní vedení země, poté co je Havel nechal ležet ladem. Právě v mentální oblasti je třeba vzor a nápomoc. Pro obě republiky stále platí Havlova diagnóza československé společnosti, jej í sebedůvěry a morálky po padesáti letech střídající se diktatury: „nanejvýš otřesená a zpustlá“.Někdo musí umět lidem vysvětlit, že vypořádání se s proměnlivou národní minulostí je alespoň tak důležité jako směnný kurs koruny. Někdo musí pozdvihnout prapor vlastní odpovědnosti, upřímnosti a reflexe, který zůstal osiřelý v lánském zámeckém parku. Nikdo se k tomu nehodí lépe než ten, kdo ho tam odložil. K tomu ovšem nemusí být Václav Havel bezpodmínečně prezident. Otázkou zůstává, zda by si Češi přesto neměli dopřát luxus postavit do čela státu muže, jako je on.