Trnitá cesta ke kompromisu

Pokračují práce na přípravě české ústavy

Dva měsíce již trvají práce na nové české ústavě. Pro nezasvěceného občana je to však neprůhledný proces. Mnoho lidí má dokonce pocit, že při přípravě konstituce namísto odborné diskuse převládají nejrůznější osobní a stranické zájmy.

Dvě ústavní komise

Novou českou ústavu připravují dvě komise. Prvnímu týmu složenému z odborníků jmenovaných vládou předsedá český premiér Václav Klaus. Komisi České národní rady řídí její předseda Milan Uhde a všechny parlamentní strany v ní mají zastoupení podle počtu mandátů.Vláda zatím poslancům předložila dva pracovní návrhy tezí, které byly podkladem pro jednání parlamentní komise. V obecné rovině existuje od počátku všeobecná shoda, že ústava je připravována pro samostatný český stát a kromě preambule bude obsahovat pět kapitol. První by měla vymezit základní hodnoty nového státu, druhá práva a svobody občanů, třetí rozdělení moci zákonodárné, výkonné a soudní - tedy především definovat pravomoci vlády, prezidenta a parlamentu - čtvrtá by měla upravovat územní členění státu. Pátou kapitolou pak zřejmě budou přechodná ustanovení.

Preambule a první dvě hlavy

Všechny politické strany v ČNR zatím souhlasí, že preambule by měla obsahovat důvody vzniku státu. Není ale dosud jasné, ani jak obsáhlá by měla být, ani to, zda má obsahovat pasáž odkazující na nástupnictví českého státu po dnešní federaci. Objevil se i návrh, aby spolu s ústavou byla přijata doprovodná deklarace - jakási obdoba Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických.První hlava ústavy by měla definovat smysl státu, základní hodnoty, o které bude usilovat, a jeho vnější atributy. Druhá hlava by měla obsahovat podrobnější rozvedení základních práv a svobod občanů. Ústavní odborníci se shodují v názoru, že by neměla být v budoucnu změnitelná žádným zákonem, respektive, že by žádný budoucí zákon neměl omezovat práva a svobody jednou ustanovené. Podle profesora ústavního práva a spoluautora Havlova návrhu volebního zákona Vladimíra Klokočky by tak bylo zajištěno, že případný pokus o nastolení diktatury nebude moci být uskutečněn v rámci ústavy, jak se to například podařilo československým komunistům v roce 1948.Podrobnější diskuse o preambuli a prvních dvou hlavách ale zatím neproběhla. V tuto chvíli je pouze jasné, že opozice (komunisté, sociální demokraté, Liberálně sociální unie a Hnutí za samosprávnou demokracii) požaduje, aby byla do české ústavy převzata současná federální Listina základních práv a svobod bez úprav. Strany vládní koalice to však odmítají. Podle místopředsedy české vlády a zároveň místopředsedy vládní komise Jana Kalvody totiž „dnešní Listina občanských práv vznikla jako výsledek parlamentní debaty a v důsledku toho není zcela vyvážená. Je v ní řada proklamativních sociálních práv, chybí však například ochrana vlastnických vztahů a smluvních svobod. Podle našeho názoru proto není možné Listinu převzít v celku. Bude ji třeba upravit."Člen komise ČNR pro přípravu ústavy a poslanec za Levý Blok V.Řezáč však tvrdí: "Dnešní listina je kvalitní a umožnila naše členství v Radě Evropy. Podle našeho názoru je možné diskutovat jen o rozšíření lidských práv, v žádném případě o jejich redukci.“ Stejný názor má i sociálně demokratický poslanec Federálního shromáždění prof.Zdeněk Jičínský.

Dvoukomorový parlament

Překvapivě rychle ale došlo ke shodě o struktuře českého parlamentu. Měl by být dvoukomorový, složený z poslanecké sněmovny (200 křesel) a senátu (99 nebo 100 křesel). Důvodem pro vznik senátu není jen tradice první republiky. Poslanci soudí, že je dobré a výhodné zřídit druhou komoru parlamentu především jako pojistku proti některým zvlášť závažným rozhodnutím poslanecké sněmovny. Senát má mít proto tzv. právo suspenzívního veta pro vybrané zákony. Znamená to, že zákon přijatý poslaneckou sněmovnou - k schválení „běžných“ norem bude stačit nadpoloviční většina přítomných poslanců, na ústavní zákony bude třeba třípětinová většina všech poslanců - bude moci Senát svým rozhodnutím vrátit zpět sněmovně. K tomu, aby zákon platil i proti vůli senátu, pak budou poslanci muset rozhodnout tzv. kvalifikovanou většinou. (Zda to bude znamenat dvoutřetinovou většinu, jak navrhuje levice, nebo jen opakované - například veřejné - hlasování, jak navrhuje koalice, není dosud rozhodnuto.)Senátoři mají být voleni na dobu šesti až osmi let podle jiného (pravděpodobně většinového) systému než poslanci „dolní“ sněmovny. Komise také souhlasila s myšlenkou, že mandáty senátorů nevyprší v jednu chvíli, ale po etapách. Dosáhnout se toho dá snadno. Senát se rozdělí například na třetiny a ty budou voleny na šestileté funkční období s odstupem dvou let. Znamená to, že každé dva roky bude zvolena nová třetina „horní komory“. Tento způsob bude sice obtížné „nastartovat“, měl by však zaručit, že senát bude jakousi „radou starších“. Vládní strana nebo koalice stran totiž může při tomto způsobu jen těžko získat zároveň rozhodující slovo v obou komorách. Většinový systém by pak měl ještě zajistit těsnější sepětí senátorů s voliči, protože v menších volebních obvodech budou voleni jednotlivci a nikoliv strany.Do poslanecké sněmovny, jejíž funkční období komise navrhují stanovit na čtyři nebo pět let, bude moci kandidovat občan starší jedenadvaceti let, do senátu starší čtyřiceti let. Všichni členové parlamentu mají být voleni „na základě přímého volebního práva tajným hlasováním“. Právo volit budou mít občané starší osmnácti let.Z uvedeného vyplývá, že v ústavě má být zakotven i volební systém. Někteří odborníci to ale nepovažují za nejlepší řešení, protože jeho případná změna by si vynutila i změnu konstituce.

Prezident

Česká ústava má zřídit i funkci českého prezidenta - formální hlavu státu - který má být volen celým parlament, na společném zasedání obou komor. Prezident nebude poslanci odvolatelný a měl by mít právo suspenzívního veta. Zákon, který parlament schválil, bude tedy prezident moci s připomínkami vrátit. Proti vůli prezidenta může být přijat jen novým hlasováním, o jehož formě není dosud shoda.Nynější stanoviska politických stran nasvědčují, že dojde k dohodě i v otázce tzv. kontrasignace rozhodnutí prezidenta příslušným ministrem vlády. Jinými slovy: většinu prezidentových verdiktů bude muset spolupodepsat některý člen vlády - pouze taxativně vyjmenovaná rozhodnutí (např. jmenování vlády nebo rozpouštění poslanecké sněmovny) smí prezident učinit sám. Před parlamentem tak za činy hlavy státu ponese odpovědnost vláda. Tento princip byl zakotven v ústavě z roku 1920 a je pojistkou proti případné prezidentově svévoli a navíc jej „nutí“ rozumně spolupracovat s vládou.Zvolený prezident bude moci svůj úřad zastávat maximálně dvě po sobě následující funkční období, jehož délka ovšem nebyla dosud stanovena. Těsná většina členů komise ČNR se také shodla v názoru, že bude moci - ve vybraných případech - rozpustit poslaneckou sněmovnu. Senát bude nerozpustitelný.Během diskuse se objevil i návrh, aby alespoň první prezident byl volen přímo občany, což by novému státu pomohlo zvýšit jeho legitimitu. Zatím ale žádná parlamentní strana tuto myšlenku neakceptovala.

Vláda

Ohledně postavení vlády parlamentní komise rozhodla, že česká ústava by měla posílit postavení premiéra. Vládu by tak jako dosud měl jmenovat prezident; důvěru novému kabinetu však bude dávat pouze poslanecká sněmovna. Odvolat jednotlivého člena vlády by na návrh premiéra mohl pouze prezident, nikoliv tak jako dosud poslanci. „Dolní“ sněmovna, které jediné má být vláda odpovědná, tedy může vyslovit vládě nedůvěru pouze jako celku. V takovém případě je vláda povinna podat demisi, kterou prezident musí přijmout.Zatím není jasné, zda pro případ, že vláda nebude opakovaně schválena, bude ústava počítat s možností vytvoření úřednické vlády. Takový kabinet by měl časově omezený mandát a nemusel se ucházet o důvěru. Občanská demokratická strana však zatím striktně takovou myšlenku odmítá, a proto nebude mít zřejmě šanci na přijetí.

Země, nebo regiony

Dosud nejkontroverznějším bodem práce na české konstituci je spor zastánců zemského a regionálního uspořádání. Opozice prosazuje stát složený ze tří zemí, které by měly vlády a vlastní sněmy (parlamenty) s právem vydávat zákony. Strany vládní koalice naopak chtějí jednotný stát rozdělený na historické regiony, jejichž zastupitelstva by měla pouze právo zákony parlamentu navrhovat. Vyhnout se problému územního členění státu, podobně jako to udělala ústava z roku 1920, zřejmě není z politických důvodů možné.Poslanec V.Řezáč z Levého bloku opoziční koncepci obhajuje takto: „Jedině rozdělení státu na spolkové země může zajistit skutečnou samosprávu. Prosazujeme zemské sněmy se zákonodárnou pravomocí, protože tím dojde k tolik potřebné decentralizaci."Poslanec a člen parlamentní komise Petr Payne (ODS) naopak říká: "Nám jde o co nejpřehlednější a nejjednodušší systém samosprávy. Maximum samostatnosti by měly mít obce a jen některé společné věci by zajišťovala regionální zastupitelstva. Je nepřijatelné, aby zemská zastupitelstva (na počtu nezáleží) přijímala své vlastní zákony. Znamenalo by to do základů ústavy uložit nebezpečnou rozbušku federativního uspořádání. Projekt, který prosazuje opozice, je navíc nesmírně nákladný. Zemské parlamenty a vlády by se musely z něčeho platit, narůstala by byrokracie."Spor koalice versus opozice zatím uvázl ve slepé uličce. Někteří levicoví poslanci sice s argumenty vládní koalice souhlasí, ale prý "nemohou jen tak ustoupit“.

Dohody nejsou závazné

Podle člena vládní komise doc.Vojtěcha Cepla čeká poslance ještě zhruba šedesát procent práce. Zbývá dojít ke shodě v otázce preambule, vymezení základních občanských práv a svobod, vymezení moci soudní a především v přechodných ustanoveních, která mají upravit vztahy nového státu a zaniklé federace - tedy pro fungování státu důležitých věcech.Navíc každé usnesení parlamentní komise sice schvaluje nadpoloviční většina jejích členů, samotné hlasování však nezaručuje souhlas poslaneckých klubů. Někteří ústavní odborníci se proto obávají, že se celý proces se může „zaseknout“ a nový český stát začne existovat bez konstituce.