Další běženecká noc

Tábor Červený Újezd nepřijímá 150 uprchlíků z Bosny nocuje na parkovišti v Dubí

Třímetrové železné pláty natřené hnědou barvou, nad nimi ostnatý drát - nekonečný plot sovětských kasáren uprostřed českého lesa. Ze silnice, která k bývalým kasárnám vede, zmizela značka slepá ulice. Škvírou pod obrovskými vraty jsou vidět jenom podrážky černých kanad.Červený Újezd je teď tábor pro uprchlíky. V pátek 7.srpna vojáci zasunuli závoru za několika autobusy s lidmi, kteří prchají z bývalé Jugoslávie. Když je němečtí celníci odmítli pustit přes hranici, měli vztek. Když se po pětidenním martyriu nekonečné cesty přes Bulharsko a Maďarsko vypotáceli v českém táboře, který jim nabídl humanitární pomoc, dostali strach.

Turisté na útěku

„Museli jsme jim složitě vysvětlovat, že u nás se jim nic zlého nestane,“ říká zástupce ředitele tábora Jan Maxa, „že kdykoli můžou odejít, že ostnatý drát tu zůstal po sovětských vojácích, že naši v uniformách jsou tu akorát od toho, aby pomáhali… Ale nakonec to uznali a jejich představitel nám poděkoval, že si mohli po dlouhé cestě umýt nohy.""Pro mě jsou to jednoduše turisti,“ hodnotí třísetčlennou skupinu ředitel Petr Kreibich. „Když telefonují, platí nám to v markách. Mohli by si ubytování hradit ze svého, ale je s nimi devadesát dětí a mně připadá drastické jim prostě říct: Běžte si do hotelu!"Když naše úřady nabídly Jugoslávcům dočasný azyl, odmítli. Prý čekají na autobusy, které je odvezou do Rakouska."Na lepší,“ vysvětlují upřímně opálení muži v kožených botách značky Niké. „Proti Československu samozřejmě nic nemáme, je to hezké, že jste se o nás postarali, ale není tu ten správný životní standard.“ V jídelně tábora se právě podává oběd: smažený sýr, brambory, rajčata, větrník, kiwi.Dvaadvacetiletou Amelindou cloumá vztek: „Podvedli nás!“ Myslí tím soukromou cestovní kancelář v Makedonii, která od ní vyinkasovala dvě stě osmdesát marek za to, že dopraví ji a její čtyřleté dítě z Jugoslávie do Frankfurtu. „Dali nám falešná víza!“ V Československu zůstat nechce: „Prodala jsem všechny svoje náušnice a prsteny, zaplatili jsme si za Německo.“ Děti utečenců, které si hrají na zemi, mají podobně jako rodiče luxusní sportovní oblečení v barvách Benettonu.

Nejsem nic

„Maminka je Chorvatka, ale táta Srb. Vedl jednu teroristickou organizaci. Já už se domů vrátit nemůžu. Ještě než začala válka, tak jsem otci hodně pomáhal. Myslel jsem, že jde o vlastenectví, netušil jsem, co chystají,“ říká čtyřiadvacetiletý Nebojša, ještě před osmi měsíci student ekonomie v Sarajevu. „Když to vypuklo, byl jsem s kamarádkou v Německu, ale tam jsem zůstat nechtěl. Vyzkoušel jsem si, co to obnáší hledat práci v Berlíně. Němci sami jí nemají dost. Žádám o azyl v Československu, ale zatím mi ho nedali.“ V Československu je čtyři měsíce, česky mluví obstojně, ale názory Jugoslávců raději tlumočí v angličtině. Na otázku, jestli se považuje za Srba nebo Chorvata, říká: „Já už nejsem nic. Ale když se představím, měří si mě jako teroristu. Nebojša je srbské jméno.“

Dobročinnost na silnici E 55

Broňa je profesionálka. Stojí u krajnice E 55. Její hezká silueta zpomaluje jízdu cizinců. „Na nového zákazníka čekám nanejvýš půl hodiny.“ Broňa pracovala i včera, i předevčírem. Ale že na jejím parkovišti přibylo sto padesát uprchlíků vůbec nezaznamenala.„Tohle jsou venkovani, sedláci,“ měří si Nebojša skupinku Jugoslávců postávajících na parkovišti u hraničního přejezdu Cínovec. V pondělí 11.srpna němečtí celníci nepustili přes hranici další tři autobusy s Jugoslávci. Když je najatí maďarští řidiči vysadili, sešla skupina pěšky na parkoviště u dubského nádraží. Po dvanáctihodinovém jednání s pasovou službou a představiteli tábora v Červeném Újezdě odmítlo sto padesát uprchlíků podle slov ředitele Kreibicha požádat o dočasný azyl i přístřeší. Rozhodli se zůstat na místě, dokud jim německé úřady neudělí víza.Můj průvodce si vyhrnuje límec: „Ne abys mě před nimi oslovovala Nebojšo, od teďka mi říkej třeba Nedžat. Jsou to Muslimové!“ Ženy mají letní bavlněné šaty, starší muži černá saka, která pamatují svatbu a padnou jim i do rakve. Někteří si přes záda dali starou deku, pár žen se před deštěm schovává pod igelitem přichyceným na kůlech. Mládež je většinou v džínách. Všichni vypadají unaveně a nervózně. Včera si jeden pětašedesátiletý Jugoslávec přehodil přes prkennou budku provaz a strčil do smyčky krk. Stačili ho odříznout dřív, než se zadusil. Jeho manželka všechno viděla a utrpěla šok. „Když jsem ji odvezl do Teplic,“ říká syn majitele hospody, který uprchlíkům poskytl přístřeší, „mladý doktor v nemocnici se mě ptal: Proč nám ji sem vozíte a nenecháte ji chcípnout?!"Jugoslávci, kteří v Teplicích žijí, vozí uprchlíkům jídlo a teplé oblečení. "Utratili tu za ně už nejmíň deset nebo dvanáct tisíc,“ počítá majitel bistra.Vysoká žena v brýlích mluví německy k jednomu Jugoslávci a ten zjednodušeně tlumočí krajanům, kteří se tlačí kolem: „Napište na listy papíru svá jména a čísla pasů. Hned. Ona se pokusí sehnat nám víza.“ Němka má v ruce příručku Amnesty International. „Jsem z berlínské církevní organizace.“ Víc prý řekne až za několik hodin. „Lidi mají hlad, je jim zima. Musím pracovat.“ Prostřednictvím Nebojši se několika rolníků ptám, proč nešli do tábora v Červeném Újezdě, který jim azyl nabízel hned první den.„Na to se musíte zeptat šéfky.“ Ukazují na padesátiletou ženu se stříbrným zubem. Prochází kolem v plátěné zástěře, popotahuje si přes ni teplou zelenou mikinu se sportovním sloganem. Šedivějící vlasy má spletené v dva copy. „Sorry, ale nepřišli jsme, abychom zůstali tady. Náš cíl je Německo.“ Šéfka má naprostou poslušnost sto padesáti uprchlíků. Sama několik let pracovala v Německu, za převoz svých krajanů z Maďarska prý zaplatila šest tisíc marek.„Eto ne chorošo!“ Němka z charitativní organizace na mě křičí rusky téměř bez přízvuku, ale zakoktává se vzteky. „Řekla jsem, že máte čekat v autě a ne že začnete zpovídat lidi!“ Když chci vědět, jakým právem tu rozkazuje, zmlkne a požádá o blok: „Budeme potřebovat hodně papírů a všechen nám už došel.“ Jeden z uprchlíků gestem naznačuje fotografovi, že mu přeřízne krk.

Tři ratejny

„Bože můj…“ jsou jediná slova, kterým rozumím z dlouhé lamentace. Žena, asi čtyřicátnice, klečí na kolenou u schodiště uvnitř vybílené hospody, která teď vaří uprchlíkům na parkovišti u dubského nádraží na náklady německých dobročinných organizací. Má tvář zahalenou šátkem, hlavou naráží o špinavou omítku. V horním patře jsou tři pokoje. Tři ratejny. Jedna z nich připomíná záběry vybombardovaných domů. Suť se drolí na hlavy unavených žen a dětí, poskládaných těsně vedle sebe. Podlaha zmizela pod starými hadry a těly. U okna ztěžka dýchá seschlý věchýtek s obrovským nosem. „Dědovi je devadesát let,“ špitne čtrnáctiletá Nidžat. Když se jí ptám na jejich vesnici, prstem si přejíždí přes krk, skloní hlavu a pak prudce zvedne ruku. Ukazuje, jak Srbové věšeli souseda.Druhá ratejna s prosklenými dveřmi je prázdná. Dva staré gauče a skříň. Špína. Na stropě, na zemi, zažraná v dekách. Ve skříni jsou stejně nechutné, bezpočtukrát bez povlíkání použité peřiny. Na zaprášené skříni leží dvě srolované červené ponožky a použitý kondom.V růžovém pokoji v přízemí bydlí sedmiměsíční miminko. Je na útěku už pátý měsíc. Jedenadvacetiletý otec nemůže pochopit, proč jejich autobus Němci přes hranici nepustili, zatímco ty přecházející ano. „Měli jsme úplně stejná víza! Tady zůstat nechceme. V Německu už máme příbuzné.“ Když se ptám kde, nevědí. Nemají na ně spojení. „Ale domů se vrátíme okamžitě, jak skončí válka."Žena klečící pod schody nepřestala lamentovat. Nebojša mi šeptem překládá: "Ó, bože můj, vždyť já jsem přece dobrá muslimka. A teď - ta hrůza - přebývám v Čechách v bordelu! Já, dobrá žena…"Amiře a její kamarádce je sotva sedmnáct. Sedí na bobku, pár kroků od stopující prostitutky. Když vidí, že se k nim blíží fotograf, přestanou se smát špičkování kamaráda. Amira si bleskově tře oči. Když na ni zamíří objektiv, má v obličeji slzy.Ani po čtyřech dnech se uprchlíkům nepodařilo získat od německých úřadů víza. Když nakonec souhlasili s umístěním v táboře, Červený Újezd je odmítl, protože je naplněný. Nevyšly ani další pokusy o získání dočasného přístřeší a uprchlíkům nezbylo než se vrátit na parkoviště. V pátečním dešti se zde ubytovali na svou další běženeckou noc. Situace začala být skutečně tragická."A to je jenom začátek,“ říká policistka z Dubí. „Podobných autobusů bude jenom přibývat.“