Návrat do vlastních dějin
Česko-německé vztahy jsou mnohem významnější než vzdušné zámky Hexagonály a Visegrádu
Němcům obecně nepřísluší vyjadřovat se ke vztahům mezi Čechy a Slováky, a to ani tak opatrnou formou, jakou to učinil spolkový ministr zahraničních věcí, když varoval před rozpadem státu. Důvodem byla jistě skutečnost, že rozdělení určitou měrou postihne i Evropské společenství. Když už jsem se ale odhodlal něco k tomu říci, kloním se spíše k naprosté otevřenosti.
Dědictví roku 1918
Začněme analýzou politického klimatu. Nikoliv nevýznamným rysem počátku poslední dekády dvacátého století je fakt, že dnes je opět zpochybněno téměř vše, co se ve smyslu národně státního pokroku etablovalo na začátku století. Tehdy se rozpadly velké nadnárodní říše - císaře ve Vídni, cara v Petrohradu a sultána v Istanbulu - a na jejich místo nastoupily (s výjimkou Sovětského svazu, zavázaného nové imperiální ideologii) nové národní státy. Ty sice zdědily všechny problémy starých říší, ale nebyly schopné je řešit. Američan David Fromkin označil mír z let 1918, 1919 a 1920 v souvislosti s Blízkým a Středním východem za peace to end all peace, „mír, který skončil s mírem“. Co následovalo, byla ve skutečnosti nová „třicetiletá válka“ se skrytými počátky a strašným závěrečným akordem, ústícím do druhé světové války a rozdělení Evropy.Velkým omylem státníků současnosti (po Gorbačovovi a následcích perestrojky) je představa, že nyní může vše pokračovat odtud, kde to bylo přerušeno Hitlerem a Stalinem. Omyl, neboť náhle se ukazuje, že znovu propuká vše, co nebylo vyřešeno v roce 1918. Na první pohled možná z velmi rozdílných příčin, nicméně však ve stejné době a téměř ve stejném rytmu se dostávají všechny následnické státy do velkých obtíží: Jugoslávie se rozpadá, zachvátí-li válka i Kosovo, hrozí stepní požár celému jihovýchodu; Rumuni se možná dostanou do válečného konfliktu s Ruskem a Ukrajinou o Moldávii; v oblasti samotného bývalého SSSR se chystá obrovský boj o moc, z něhož se dříve či později vrátí na scénu světové politiky nikoliv sovětská říše, ale spíše Rusko; Turecko, jedna z poražených ústředních mocností roku 1918, se stává novou velmocí v celé oblasti Černého moře; další v pořadí je Československo, které stojí před otázkou, zda a jak dlouho lze zachovat společný stát Čechů a Slováků, založený roku 1918.
Němcům je jedno, jestli Češi a Slováci zůstanou spolu
Mnozí politici v západní Evropě se obávají, že Němci jsou s to „dodatečně vyhrát i první světovou válku“, poté, co se již v letech 1989/90 rozplynuly „vymoženosti“ druhé světové války. To vše je čirý nesmysl, pokud dnešní a také zítřejší Německo ani v nejmenším nepomyslí na to, aby se ještě jednou vydalo starou hegemoniální cestou do vlastního neštěstí. Němcům, zcela otevřeně a brutálně řečeno, je úplně jedno, jestli Češi a Slováci zůstanou spolu, nebo se oddělí. V tomto ohledu Němci nesledují žádné cíle, a proto je často pociťovaná česká nejistota či dokonce obava, že se bude opakovat rok 1939, zcela neopodstatněná. Dnešní situaci nelze nikterak srovnávat s rokem 1939, kdy si Němci na cestě ke svému domnělému tisíciletému východnímu impériu skutečně přáli slovenského vazala.
To nejde: mít zároveň omeletu i vejce
Paralela s rokem 1939 sice existuje jen v obavách, nikoliv ve skutečnosti, ale slovenské politice dává do rukou páku, jíž může vykonávat tlak na Prahu. Slovensko tak získává co možná největší samostatnost, zároveň využívá hospodářský potenciál federace a s pomocí stranických spojenců v českých zemích nakonec i ovlivňuje vnitřní kurs společného státu. Kdybych byl Slovákem, snad bych jednal také tak. Každý má právo co možná nejlépe hájit své zájmy, i Slováci. Mám však pocit, že chtějí obojí najednou, omeletu i celé vejce. A to nemůže fungovat. Československo jako výtvor roku 1918 tedy spatřilo svůj limit, jako dříve či později každý stát na světě. Doba jeho existence přitom zpravidla závisí na tom, jak hluboce je jeho myšlenka zakořeněná v dějinách.
Češi se mohou vrátit do svých dějin
Co chápu rozumem, ale čemu srdcem nerozumím, je už zmíněná obava Čechů, pocit, že stojí před novou porážkou. Dosud existovaly čtyři československé republiky: první v letech 1918–38, druhá od Mnichova do 15.března 1939, třetí mezi léty 1945–48 a 1989 a konečně čtvrtá od „sametové revoluce“ do léta 1992. I když bude následovat pátá, stále to neznamená nic jiného než historii 75 let. Proti tomu stojí tisícileté slavné dějiny zemí Svatováclavské koruny. I když byla tato koruna po bitvě na Bílé hoře pokořena, zůstává nejméně sedm století lesku, slávy a také moci, moci v srdci Evropy, na niž může být každý Čech hrdý. Tyto Čechy ovšem nebyly etnickým národním státem, nýbrž dvounárodní a v nejlepším smyslu evropské. K tomu patřili i husité a ještě více velcí králové z řad Přemyslovců. S Lucemburkem Karlem, synem české matky a německého otce, vedly Čechy dokonce celou říši. Tehdy se říkalo v Čechách i v Německu, auf die böhmische Krone gehört die röhmische Krone, tedy že české koruně náleží přednost mezi evropskými mocnostmi.Pro případné rozdělení Československa tím chci říci tolik: Češi se nevracejí do prázdna, ale do svých velkých a slavných dějin. A jestliže lidé na obou stranách budou s to uspořádat i různice s Němci,– nikoliv návratem do status quo ante a ne abstraktními principy,– ale zdravým lidským rozumem, který byl Čechům vždy vlastní,– a s cílem oboustranného užitku, s velkorysostí,– ne s malým a umíněným provincionalismem, který se bohužel často vyskytuje u sudetských Němců i Čechů (i zde panuje značná blízkost),– a konečně s konkrétními pokusy vyzkoušet, otestovat to v malém, neboť jenom tak lidstvo postupuje, ne v abstraktních ideologiích, pak už nestojí nic v cestě, aby se bolestný česko-slovenský rozchod pro Čechy nestal porážkou, ale sebeosvobozením.
Šance: Euroregio Egrensis
Poslední bod, který se týká vedle vztahů k Bonnu i sousedských styků České republiky s Bavorskem a Saskem, je třeba poněkud rozvést. Bylo by velmi praktické přesunout ve shodě obou států celý sudetoněmecko-český problém, který stále ještě otravuje vzájemné vztahy, dolů, do zkušebního území euroregionů, a vyloučit ho z mezistátní úrovně. Přineslo by to mnohé výhody, které lze ukázat na příkladu Chebska (Euroregio Egrensis):- na místě by se v praxi ověřilo, zda spolu obě strany vyjdou a zda je možná spolupráce na konkrétních společných projektech;- od počátku by ležela rozhodovací moc na místním českém obyvatelstvu, které by tím získalo jistotu, že se nic nemůže rozhodovat bez něho nebo za jeho zády;- nejsilnější skupina mezi sudetskými Němci, velmi sebevědomí Chebané, by byla vykázána na praktickou kolej, místo aby jako dosud kladla ve všeobecném chóru abstraktní požadavky;- Bavorsko by muselo na konkrétním projektu přiznat barvu, neboť nemůže mít obojí zároveň: odmítat německo-československou smlouvu, napínat situaci až po práh příští konfrontace a současně zdůrazňovat, že je pro rozsáhlou spolupráci s Čechy.
Oproti vzdušným zámkům Hexagonály a Visegrádu
Česko-německý hraniční region Egrensis je přesně ten prostor, v němž se mohou k oboustrannému prospěchu projevit činy. Velké plány o třístranné bavorsko-sasko-české spolupráci, které leží ve stadiu inventury stavu věcí na příslušných ministerstvech v Mnichově, Drážďanech a v Praze, jsou krásné a jistě zapotřebí. Proti společnému rozvojovému plánu, vztaženému regionálně na „Egrensis“, ale mají dvě nevýhody: 1. Výsledky plánů, které se zabývají vším a každým na obou stranách, jsou vidět až z dlouhého odstupu. 2. Zahraničněpoliticky jsou tyto plány bezvýznamné, čistě odborné projekty. Naproti tomu Euroregio Egrensis v konečném výsledku smete se stolu sudetoněmecké jablko sváru mezi oběma státy a kromě toho spojí Českou republiku, Bavorsko a Sasko, jejichž význam vůči Bruselu a Bonnu se tím zvýší.Tato kooperace navíc posílí federalistické tendence uvnitř Německa. Vzhledem k přesunu vlády a parlamentu do Berlína do konce století, v Bonnu již schválenému, se mezi Němci rozvíjí urputný zápas, zda bude příští kurs Německa federativní a evropský, nebo centralistický a národní. Před zásadními rozhodnutími, rozcestími a krizemi identity tedy nestojí jen Češi a Slováci, ale i Němci. Historickou tíhu těchto rozcestí Němci až dosud hodnotili tak málo jen proto, že si zvykli vyjadřovat jakýkoliv význam pouze v markách. Z toho plyne, že nejenom německá politika může ovlivňovat českou, ale i česká vnitroněmeckou. A toto vzájemné působení bude v budoucnu mnohem významnější, než vzdušné zámky Hexagonály a Visegrádu. Ostatně ovlivňovat Němce mohou podle situace a poměru sil jen Češi, žádný jiný stát středovýchodní Evropy.
Výzva Bavorsku
Ještě slovo k Bavorsku: Bavorsko se v Německu a v Bruselu vyhlašuje za průkopníka subsidiarity, o níž britský premiér právě řekl, že v Evropě jde o to, „naplnit toto poněkud ošklivě znějící slovo životem“. Subsidiarita neznamená nic jiného, než že se vše neřídí shora: přednostní právo na rozhodování ve svých vlastních oblastech a tím „blízko občanovi“ má jednotlivec, rodina, vesnice, město, region, hospodářský svaz, odbory, kulturní, vědecké a náboženské instituce. Všechny nadřazené instance - které samozřejmě existují nadále - smějí zasahovat jen tam, kde jsou podřízené úrovně přetížené.Subsidiarita je dnes výzva pro celou Evropu. Je možné si představit, jaký dojem by udělalo na kontinent, kdyby Češi a Němci v malém, ale jasně vymezeném společném regionu, při plné nedotknutelnosti hranic, vytvořili konkrétní příklad této subsidiarity, včetně etnického míru (v době eskalujících národnostních konfliktů všude jinde). Tím by bylo Bavorsko vyzváno, aby se naplno podílelo na tomto příkladu, nemá-li jeho nárok na průkopnictví subsidiarity zůstat jen prázdným slovem a samo Bavorsko odhaleno jako ten, kdo prázdná slova říká.
Nadace Comenium
K tomu všemu je však nezbytný také materiální podnět. Již několikrát jsem na německé i české straně navodil myšlenku paritní německo-české nadace s kapitálem 100 miliónů marek. Tato nadace, která by měla především financovat vše, co na obou stranách politicky slouží smíření a navíc spolupráci v hospodářství, ekologii a kultuře, by proto měla mít své sídlo právě v tomto společném německo-českém experimentálním poli, ne v Bonnu, ne v Mnichově či v Drážďanech, a také ne v Praze, kde by byla jen jednou z mnoha. Měla by nést název COMENIUM, na počest velkého Čecha a Evropana, který, ač vyhnán z vlasti, vystupoval po celý život za smíření národů v Evropě, protože právě v jejím sídle by se uskutečňovalo to, co Komenský hájil. Důležitá by byla i spolupráce s Židy, neboť zejména Židé českých zemí, kteří v minulosti nejvíc a nevinně trpěli, ať už mluvili česky nebo německy, byli od svého příchodu pojítkem mezi národy Čech. Theodor Herzl kdysi řekl o své velké vizi: im tircu, ejn zo agada, „budete-li chtít, nezůstane jen u pohádky“.Pokud se toto všechno zvládne a převezmou-li oba prezidenti, český i německý, a navíc premiéři Bavorska a Saska, spolkových zemí, které se na „Egrensis“ přímo podílejí, záštitu nad tímto projektem, nestojí nic v cestě, aby Čechy opět zaujaly „přednostní místo v Evropě“ (prof.Karl Bosl), neboť na nich by ležela tato iniciativa. Jako „Čech německého jazyka“ bych chtěl říci: do nového začátku, když už je nevyhnutelný, nelze vkročit sklíčeně a s pohledem upřeným dozadu jako Lotova žena. Ne s vědomím domnělé porážky, ale s odvahou a silou nové vize. Jen tak začne nová hodina historie.
