Udržet hospodářství v chodu. Krizový scénář

Ekonomické aspekty možného rozdělení federace

Už déle než rok existuje dokument přezdívaný „krizový scénář“. Pochopitelně, zveřejnění všech jeho úvah a nutných kroků je dopředu nemyslitelné. V následujícím článku se tedy věnujeme alespoň některým základním otázkám, jejichž řešení nás možná zanedlouho čeká bez ohledu na to, zda si to přejeme nebo ne.

Kupónová provatizace

První okruh otázek se týká kupónové privatizace, která je legislativně zajištěna i technicky prováděna na federální úrovni. Může slovenská vláda nějakým jednostranným krokem tento technicky komplikovaný proces na dlouhou dobu narušit či zastavit i v Čechách? K žádnému narušení dojít nemůže, říká ing. J. Fabián, ředitel Podniku výpočetní techniky (PVT), který kupónovou privatizaci technicky zabezpečuje. Pouze bychom museli provést určité úpravy v programovém vybavení, tak aby bylo možné jednu část zpracovat za Čechy a druhou za Slovensko. Téměř identický centrální počítač existuje jak v Praze, tak v Bratislavě. Jde o algoritmy, které umíme udělat rychle, ale samozřejmě po skončení kola, nikoli v jeho průběhu. Podle ing. Fabiána existuje v kupónové privatizaci možnost blokování. Podobný systém byl použit, když byly občanům vráceny akcie fondů, které se nakonec rozhodly z kupónové privatizace vystoupit. Nové legislativní a politické rozhodnutí by mělo vycházet z toho, jaká data má kupónová privatizace k dispozici. Samozřejmě, dělit něco bez dostatečných údajů by byl problém. Pokud by slovenská vláda například vypnula počítač, znamenalo by to pro nás totéž, jako když skončí první kolo. Pak bychom pouze vyhodnotili stav a kompenzování zrušených objednávek by bylo otázkou politického rozhodnutí.

Zlatá akcie

Výroky představitelů Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) zatím nenasvědčují tomu, že by chtěli kupónovou privatizaci zastavit v jejím průběhu. Čelný ekonom HZDS A. Húska ale tvrdí, že bude prosazovat, aby ve všech slovenských akciových společnostech bylo uplatněno právo státu rozhodovat formou tzv. zlaté akcie. Je ovšem známo, že zlatá akcie znehodnocuje ostatní akcie, protože dává svému držiteli dominantní postavení nad jinými akcionáři. V případě, že bude Húskův koncept uveden do praxe, udělá Slovenská republika další krok směrem ke zcela odlišné ekonomice, než předpokádá plán polistopadové reformy.

Měna, schodek v rozpočtu

Zkusme předpokládat, že obě strany budou přece jen hledat cestu, jak zachovat federaci. Potom teoreticky existují dvě možnosti. Tou první je, že reforma bude ve stejném zákonném rámci pokračovat i na Slovensku - včetně jednotné centrální banky a jednotně řízené měny. Na tuto myšlenku by slovenská strana přistoupila patrně pouze za cenu mnohem masívnější finanční podpory z Čech, než tomu bylo dosud. Prostě bychom za možnost dalšího soužití se Slovenskem museli řádně zaplatit.Navíc, pokud by výkonnost slovenské ekonomiky nadále klesala a pouze „pojídala“ prostředky z rozpočtu, bylo by patrně zapotřebí zvýšit daně. To by mohlo vést k zaškrcení ekonomické aktivity nebo k zadlužení státního rozpočtu. Financování rozpočtového schodku by ukrajovalo z úspor obyvatelstva. Místo půjček soukromému sektoru nebo podnikání by banky a občané nakupovali státní dluhopisy. Pokud by nestačilo ani to, musel by být schodek v rozpočtu tzv. monetizován: dluhopisy by odkupovala státní banka, ze které by se tak stal hlavní věřitel státu. Aby na transakci získala prostředky, musela by začít tisknout peníze. Roztočila by se inflace.

Praha by musela říci ne

Podle druhé varianty sice slovenští partneři vysloví souhlas s pokračováním reformy, ale budou chtít, aby se dělala „jinak“: pravděpodobně s důrazem na pomoc velkým a středním podnikům a podporu regionů. V tomto případě by se zadlužilo Slovensko. Deficit by vláda v Bratislavě musela hradit opět prodejem obligací. Jejich nákup by ale s velkou pravděpodobností musela podpořit - aby byl atraktivní - vysokou úrokovou mírou. Brzy by tím pádem neměla peníze na soukromé investice a musela by opět přikročit k monetizaci. Na to by ale potřebovala buď vlastní měnu nebo korunu řízenou ze dvou center. Proto bývalý ministr Michal Kováč prosazuje myšlenku právní subjektivity pro slovenské ústředí SBČS. Je to idea, jež v podstatě předznamenává plíživý rozklad státu. Pro českou stranu by bylo brzy neúnosné sledovat vzestupnou křivku slovenské inflace. Byla by to Praha, kdo by musel říci: ne. Není vyloučeno, že právě to je cíl politického manévrování HZDS.

Kolkování peněz

Mluví se hodně o tom, že kdyby došlo k dělení společné měny, budou se muset kolkovat peníze. Podle informací, které máme k dispozici, se ale vyskytují stejné kolky v Čechách i na Slovensku. Proces kolkování by trval mnoho týdnů. Ministr Alois Rašín, který k označení měny přistoupil po 28. říjnu 1918, byl v mnohem jednodušší situaci: po rozpadu Rakouska-Uherska bylo daleko méně oběživa. Pro náš eventuální rozchod se nabízí jiná metoda. České a slovenské bankovky jsou tištěny přibližně v poměru dvě ku jedné v nominálních hodnotách - desetikoruny, padesátikoruny a pětsetkorunové bankovky mají slovenský text. Dvacetikoruny, stokoruny a tisícikoruny český text. K určitému datu by byla oznámena výměna „českých“ a „slovenských“ bankovek. Zbylé bankovky by byly tzv. frankovány na speciálních strojích, to znamená označeny zvláštním barevným znakem. Takový proces by si vyžádal několik dní; musely by se ale do něho zapojit všechny pošty a banky.

Dělení půjček

Jaký by byl osud půjček, které Československá federace získala? I zde existují v zásadě dvě možnosti: buď by se jedna z republik stala právním nástupcem zaniklé ČSFR a převzala by tím i veškeré závazky bývalého státu (mj. celkový dluh více než deset miliard dolarů), nebo by byly půjčky delimitovány na obě republiky podle určitého klíče. je ovšem otázka, zda by Slovensko bylo dostatečně výhodným partnerem. Většina půjček byla Československu poskytnuta na reformu, na to, že dobře probíhá a je dobře koncipována. HZDS má, jak známo, v úmyslu reformu modifikovat či zpomalit. Podle poradce ministra Dlouhého, dr. Zdeňka Drábka, by tento problém byl velmi citlivý i pro Českou republiku: „Čerpání stabilizační půjčky od Mezinárodního měnového fondu, která pomáhá udržovat kurs koruny, by se pravděpodobně muselo zastavit do té doby, než se najde právní nástupce státu. A v době tohoto přerušení by bylo pravděpodobně velmi obtížné udržet úroveň devizových rezerv.“

Evropská společenství

Snad vůbec nejcitlivější je otázka asociačních dohod s Evropským společenstvím. „Asociační dohoda by se musela pravděpodobně znovu složitě projednávat. Minimálně pak otázka výše kvót,“ říká Zdeněk Drábek. „Pokud by nástupnickými státy ČSFR nebyly obě republiky, musela by se jedna z nich zařadit do fronty, a ta je dlouhá: za Bulharsko, Rumunsko, Slovinsko a baltské země. HZDS má v programu větší celní ochranu slovenského průmyslu. Nevím, jestli by se jeho představitelé s ES dohodli.“

Devalvace a propad výroby

Díky nižší exportní výkonnosti by muselo Slovensko výrazně devalvovat měnu. Mluví se o 45%, některé odhady však počítají až se 100%. Druhou možností je tvrdá měna na příděl, tedy centrální plánování. V každém případě by se v nezávislém Slovensku dostaly mnohé podniky do platebních potíží. Podle ing. Milana Čapka, ředitele odboru hospodářské politiky ministerstva průmyslu ČR, je Česká republika závislá na Slovensku pouze v dovozu výrobků těžké chemie (asi 9 miliard korun ročně). Nebezpečí ze ztráty dodávek pravděpodobně nehrozí. Slovenští vývozci budou naopak ještě více než dosud motivováni k tomu, aby zvyšovali objem exportu. Česká strana by neměla mít s platbami problémy. Naopak nákup českých výrobků by se díky devalvaci slovenské měny pro slovenské podniky značně prodražil a je možné, že by mnohé z nich neměly čím platit. Značné dopady na českou ekonomiku by podle ing. Čapka mělo pouze mělo pouze možné omezení vývozu českých investičních strojírenských celků na Slovensko (asi 25 miliard ročně). Spotřební průmysl by neměl mít závažné problémy; pro takové výrobky, jako jsou například textil a obuv, je ztráta slovenského trhu v podstatě zanedbatelná.

Sítě - tranzitní plynovod

Tranzitní plynovod Družba, který prochází oběma republikami, nemá dodnes „určeného“ majitele. Není ustavena a. s., která by posléze mohla být privatizována. Podle náměstka ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR, ing. Vratislava Ludvíka, lze „bez ohledu na státoprávní uspořádání očekávat nátlak Slovenské republiky na získání majoritního podílu v přepravě plynu“. Pouze asi 12% kapacity plynovodu Družba je určeno pro Československo a z toho 90% pro Českou republiku. Slovenská republika je z velké části zásobována samostatným plynovodem Bratství. Plyn, který prochází přes ČSFR, je ruským majetkem a tranzitní poplatky platí ruská strana v podobě dodávek plynu. Stavba byla financována především z federálního rozpočtu, a proto by bylo logické, že se plynovod rozdělí 2:1 ve prospěch České republiky. Na druhou stranu větší objem plynu přechází přes území Slovenska; je zde odbočka na Baumgarten a plyn tudy proudí do Itálie, Rakouska a Francie. Česká soustava přenáší menší množství plynu a tyto poměry lez vyjádřit čísly 63:37.„Rozdělení státu nepochybně povede k rychlému tlaku na rozdělení plynovodu,“ pokračuje ing. Ludvík. „První etapa by pravděpodobně znamenala odpočet přenosu plynu mezi republikami, druhá etapa předpokládá vybudovat stanice na měření plynu. Nevýhodou je, že jedna velká společnost má menší náklady a tržně lepší šance než dvě menší. Česká republika vybudovala v loňském roce spojku na německý plynovod v oblasti Rozvadova, která by nám umožnila bezpečně překlenout dobu možného omezení zakázek. Pokud by se plynovod rozdělil, přišel by nás plyn trochu dráž kvůli tranzitním poplatkům přes území Slovenska, ale ty nemohou být vyšší než tranzitní poplatky pro jiné státy. O žádnou katastrofu by se nejednalo.“

Energetické sítě

Jsou sice propojené, ale vcelku bezproblémově oddělitelné. Nelze říci, že je Slovenská republika jednoznačně závislejší. Vývoz z Čech na Slovensko činí asi 2,3 terrawatthodin ročně. To je asi čtvrtina předpokládaného výkonu Temelína nebo 10% výkonu severočeských elektráren. Slovenská závislost není nepřekonatelná, je pouze větší. Česká soustava je zase v určitých špičkových okamžicích nenadálého vzrůstu spotřeby závislá na dodávce energie ze systému elektráren Černý Váh.

Ropa

Nejcitlivějším problémem je ropa. Před rokem byla založena a. s. Transpetrol (SR:ČR 78:22% majetku). Vyšší vklad Slovenska byl zdůvodněn tím, že na jeho území se nacházejí větší zásoby ropy, přestože technologická hodnota zařízení na území České republiky je vyšší. Ing. Ludvík: Oba zdrojové ropovody končí na území Slovenska. Nezbývá než doufat, že brzy bude dokončen ropovod z Ingolstadtu do Litvínova, protože slovenská vláda by nás mohla zatížit vysokými tranzitními poplatky. Musím také konstatovat, že např. během války v Chorvatsku, kdy vznikaly potíže v dodávkách ropy, měl Slovnaft této suroviny dost, zatímce české rafinérie měly potíže. Dalším problémem je dělení mezinárodních smluv. Existuje snaha postupně přenášet mezinárodní smlouvy na mezipodnikovou úroveň, říká ing. Ludvík. Přesto bude problematické rozhodnout, kdo by se stal dědicem dosud platných smluv uzavřených s bývalou vládou Sovětského svazu a podobně. Existuje tady řada kolizních momentů. Mnohé také záleží na rychlosti vstupu zahraničního kapitálu do našich rafinérií. Docela jinak se totiž jde do sporu s Litvínovem než se silnou zahraniční firmou, a tato prestiž má ve výši ropných dodávek pochopitelně velký vliv.

Uhlí

Většina uhlí, které se spotřebovává na území Slovenska, pochází z České republiky. Na Slovensko se například dodává 2,5 miliónu tun černého koksovatelného uhlí (polské uhlí je asi o 40% dražší) a 4,3 miliónu tun hnědého uhlí. Slovensko má velmi omezené zásoby uhlí a ekonomické podmínky pro vlastní těžbu jsou špatné. Bratislava může pochopitelně nakupovat uhlí i jinde, například na Ukrajině. Slovensko má čtyři hlavní zdroje energie: elektrárnu ve Vojanech (provoz je drahý, zpracovává se ropa a zemní plyn), Nováky, které spalují místní hnědé uhlí (okolí je zamořené arsenikem), V1 v Jaslovských Bohunicích (špatné bezpečnostní parametry) a Vážskou kaskádu. Proto slovenská reprezentace tolik usiluje o dostavbu Gabčíkova a Mochovců: kromě určitého měření sil s Maďarskem (v případě Gabčíkova) to pro ni totiž znamená i energetickou soběstačnost.

Celní unie

Dalším problémem, který bude třeba v případě rozchodu bezodkladně řešit, je pohyb zboží. Známe tři druhy takového pohybu: 1) v rámci společného státu; 2) v rámci celní unie; 3) mezi dvěma státy, oddělenými cleními bariérami. Katastrofický scénář musí počítat s obchodní válkou. K té by ale pravděpodobně nedošlo, protože slovenské podniky budou mít bytostný zájem vyvážet. Někteří politikové si představují, že stát se může rozpadat „postupně“ přes konfederaci a měnovou či celní unii. Nesmíme ale zapomínat, že každá unie musí být výhodná pro obě strany a že unie zpravidla vytvářejí dva ekonomicky stejně silní partneři. V případě českých zemí a Slovenska jsou tedy naděje na takový scénář velmi chatrné.