Jiné téma než rozpad není možné

Politika je něčím víc než jen „uměním kompromisu“

Je naivné si představovať, že dnešné Slovensko sa dá znovu odkiaľsi udirigovať. To sa nedá. Aj pre, povedzme, genetické vlastnosti slovákov, ktorí sú schopní začať klásť odpor eště predtým, než vlastne vedia prečo.(Ivan Čarnogurský v rozhovoru pro Hospodářské noviny 30. ledna 1992)

Po Mnichovu řekl jeden britský diplomat: "Stáli jsme před dvěma možnostmi - bránit svoji čest, nebo zachránit mír. Čest jsme ztratili a mír jsme nezachránili."Dnes stojíme před volbou, zda máme zahraňovat československý stát, nebo demokracii. Může se nám stát, že demokracii ztratíme a stát nezachráníme.

Politika slabosti a ústupu

Zásadní omyl Pithartovy vlády nespočíval v tom, že ustupovala slovenským požadavkům, ale v tom, že se ani nepokusila formulovat český národní zájem. Tím není myšlena ta nebo ona forma nacionalismu - ten se ostatně v Čechách příliš nenosí. Přesto však existuje cosi jako český národní zájem a politická reprezentace ho měla začít vyslovovat nejpozději v době kompetenčních sporů. Nedošlo k tomu a na slovenské straně vznikl dojem, že Češi nejsou schopni identifikovat se sami se sebou, ale pouze s „Československem“. Z toho předpokladu pak oprávněně a logicky vycházela bratislavská elita při tvorbě své vyjednávací strategie.Není pravda, že Slováci Čechy vydírali: všechny protičeské argumenty dodali sami Češi. Byli to čeští politici, kteří zastrašovali vlastní občany a argumentovali tím, že samostatný český stát by se brzy stal „pouhým přívěskem Německa“. A dnes se situace opakuje: hlasy hovořící o „záchraně federace“ jako o nejdůležitejším úkolu, kterému se musí podřídit všechno ostatní, zaznívají opět jen z české politické scény. Řečeno slovníkem psychologa: část české reprezentace se vždycky a spolehlivě staví do role ústupného partnera a v podstatě ani nedá soupeři možnost chovat se jinak než dominantně. Fakt, že si to dva roky mohl dovolovat tak slabý protihráč, jakým je Slovensko, vzbuzoval všude úžas. Jediný, kdo se nedivil, byly historické země koruny české. Potvrdila se tak poznámka, kterou jistý zahraniční diplomat pronesl nedávno na adresu některých českých politiků: "Člověk je může obdivovat za jejich inteligenci, nekonvenčnost, může se s nimi výborně cítit pro jejich šarm a otevřenost, ale jedno nemůže - brát je vážně."Dnešní stav rozpadu Československa je už bezesporu dost dramatický na to, abychom ho brali vážně. A zdá se, že přichází i taková česká reprezentace, která si může získat vážnost jak u vlastních občanů, tak v očích světa.

Jeden kmen, jeden vůdce

Čeští politici a intelektuálové promrhali neuvěřitelné množství energie na to, aby „pochopili Slováky“. Ovládala je přitom naivní víra, že toto „pochopení“ jim pomůže vyřešit zásadní problém: samostatnost Slovenska. Tady však otázka nikdy nestála tak, zda Slováci mají právo na samostatnost, ale jakou cenu bude muset za tuto samostatnost zaplatit obyyvatelstvo České republiky. Je příznačné, že v Čechách nikdy nebyl problém postaven takto, alespoň ne do důsledků. Už v roce 1990 se redaktoři německého týdeníku Spiegel ptali Václava Havla, zda považuje za možné udržet společný stát dvou mentálně tolik rozdílných národů, jako jsou Češi a Slováci. Prezidentova odpověď byla optimistická.To, čemu Ivan Čarnogurský říká „genetické vlastnosti Slováků“, označil britský novinář James de Candole za tribalismus, neboli za pocit kmenové příslušnosti. Podle de Candola je právě „kmenové“ chápání světa základním východiskem slovenské politiky. Pokud přijmeme tuto terminologii, můžeme konstatovat, že když dal slovenský kmen svůj hlas Vladimíru Mečiarovi, nevolil ani pravici, ani levici, ani komunismus, ani demokracii, ale vůce, od kterého očekává, že bude velmi rozhodně prosazovat jeho zájmy.Dovolím si kacířskou myšlenku, že politika je něčím víc než jen „uměním komrpomisu“ nebo snahou o řád státu, že vyjadřuje mentalitu národů a emoce jednotlivců mnohem víc, než se jí všeobecně připisuje. Z toho důvodu nebude v dohledné době existovat společná evropská politika jinak než ve formě byrokratických předpisů, na kterých se dohodnou zástupci jednotlivých vlád. Evropanství - jako autentický pocit jedince, který by se vyrovnal národní identitě - totiž prakticky neexistuje.Dnešní slovenská politika je směsí byzantského mesianismu, mýtu o nevinném a trpícím národě - a zároveň celkem inteligentního pragmatismu. Tato směs je občas matoucí: slovenský podnikatel, který si přeje samostatný Slovenský štát, chodí do kostela, volí komunisty a peníze si ukládá do české banky, působí při pohledu zvenčí paradoxně, on sám však svoji existenci jako paradoxní nebere a zatím se o sebe vždycky dokázal postarat. Vladimír Mečiar je nepochybně přirozeným reprezentantem dnešních Slováků. Není pravda, že se dostal k moci díky „dělnické třídě“, jak tvrdí někteří federalističtí intelektuálové v Bratislavě. Volili ho lidé nejrůznějších profesí a hodně hlasů mu dala mládež, což je asi nejdůležitější. Pokud někdo vyčítá slovenskému vůdci bezcharakternost - pro jeho názorové skoky od „autentické federace“ přes konfederaci až k „ekonomickoobrannému společenství“ - měl by si uvědomit, že Mečiar stejně jako většina Slováků dospíval ke svým názorům postupně. Mimochodem lpění na přesných pojmech nebylo pro slovenskou společnost, která „myslí srdcem“, nikdy moc důležité.Stejně tak neopodstatněné jsou výčitky Pithartově vládě, že svým měkkým přístupem vlastně umožnila rozpad státu. Pithartův tým pouze zpomalil poločas tohoto rozpadu a svou rétorikou pomohl celý problém zamlžit. Případ Jana Kalvody však vyvolává otázku, zda by česká veřejnost byla v té době vůbec ochotná akceptoval jiný než „vstřícný“ postoj.

Rozchod v dobrém není možný

Pokud dnes někdo chce horlit za záchranu společného státu, měl by vysvětlit, o jaký stát se mu vlastně jedná. Minimální atributy moderního demokratického státu jsou: suverénní parlament, zodpovědnost každého ministra za svůj resort vůči poslancům a respekt k mezinárodnímu právu. je zjevné, že při dnešních schůzkách vítězů voleb o takový stát nejde. Slovenské ambice na plnou mezinárodní subjektivitu nelze odmítnout, ale v tom případě se už nejedná o společném státě, nýbrž o jeho rozpadu. A nejabsurdnější námitka, která byla až dosud v této souvislosti vznesena, je ta, že vítězné strany nedostaly k jednání o rozpadu ČSFR mandát od svých voličů.Občané na Slovensku zvolili velkou převahou strany, které se jasně vyslovily proti dnešní, už tak poměrně volné federaci. V Čechách zvítězily pravicové strany, v jejichž programech není „záchrana státu“ prioritou číslo jedna. Bez ohledu na to, jestli čeští představitelé budou kapitulovat před Mečiarovými požadavky nebo ne, jedná se o rozdělení státu. Jiné téma není možné.Horizont československého rozpadu by neměl být ani příliš vzdálený, ani příliš blízký. To je důležité, protože - až k němu dojde - bude to tak či tak tragédie pro desetitisíce a možná statisíce lidí. Jakžtakž civilizovaný rozchod je možný, ale rozchod v dobrém, o kterém rádi mluví rozdychtění slovenští představitelé, možný není.Mečiarova poznámka o tom, že na sebeurčení mají právo jen národy, nikoli národnosti, zní zlověstně. Je doslovnou replikou Miloševičova výroku, kterým srbský vůdce odpověděl na dotaz, zda má vedle Srbů právo na vlastní vývoj i Bosna a Hercegovina.