Proti

FS schválilo čs.-německou smlouvu

Smlouva mezi Československem a Německem o dobrém sousedství a přátelské spolupráci byla ve středu schválena Federálním shromážděním. Bez senzací, překvapení a přílišné pozornosti, a také bez doprovodné rezoluce, na kterou by mohl za měsíc bez zábran odpovědět Spolkový sněm. Středeční rozruch na Václavském náměstí platil mnohem více výtržnostem kolem fotbalového zápasu ČSFR-SRN než protestům před budovou parlamentu. Jak si všiml poslanec Bohumil Tichý (HSD I), „skupina asi 200 až 300 německých mladíčků, napitých našeho piva, zaútočila lahvemi a plechovkami na vozidlo naší policie s tím, že se používalo také dělbuchů, a došlo ke znamenité střelbě“.Výroky Bohumila Tichého a například Richarda Sachra („Ano, budu pro text smlouvy, až bude výrazem skutečného národního vědomí“) výstižně charakterizují linii, s níž někteří poslanci přistupují nejen k čs.-německé smlouvě, ale především k reflexi naší historie a budoucímu osudu Československa. „Nejsem si jist, zda kvůli vlastnímu sebeurčení se musíme zříci vlastní suverenity ve prospěch evropské integrace… silný německý soused nám již jednou udělil nevybíravým způsobem historickou lekci a reálně tu bude stále existovat,“ zobecnil obavy z budoucnosti Jiří Kincl (KSČM). Podle těchto názorů ztrácíme sblížením s Evropou garance bezpečnosti vůči Německu. Ve skutečnosti je naopak získáváme, ale tam, kde je levice nechce. Důvod je nasnadě: blednoucí strašák revanšismu by znamenal citelný úbytek voličů…

Čtyřicet let „jistoty“

Stoupenci schválené smlouvy často argumentují, že lepší znění by nikdo neprosadil. Tím nepochlebují ani Černínskému paláci, ani Hradu, spíše jen skepticky konstatují pozici Československa v Evropě, jak se jeví po pádu železné opony. Zároveň tak míří na kořen levicové demagogie. Čtyřicet let se komunisté přičiňovali o naši nesamostatnost, o to, abychom se museli spoléhat na Sovětský svaz, který si udělal z Československa své rukojmí. Zadrátované hranice a jaderný deštník Moskvy poskytovaly patřičnou odměnu - „jistotu“ vůči západnímu sousedovi a luxus zapomenutí na vlastní nepříjemnou minulost. Hovoří-li dnes poslanec Miroslav Ransdorf (KSČM) v souvislosti s čs.-německou smlouvou o „morálce lokajů“, je to nehoráznost. Realita je prostě taková, že kdybychom trvali na maximálních požadavcích, dokument by neopustil jednací sály, což platí oboustranně.Nechtěně dal smlouvě dobré vysvědčení Pavol Kanis (SDĽ): podle jeho názoru „tato smlouva v porovnání s předcházející z roku 1973 nepřináší více jistoty“. S ohledem na výše řečené poslanec Kanis zřejmě uznává, že svéprávné Československo dostalo od sjednoceného Německa alespoň stejné bezpečnostní záruky, jaké poskytovala železná opona. V textu dokumentu není zakotvena nulita Mnichova od samého počátku a v německém znění chybí termín „státní hranice“. Mnozí poslanci těmito argumenty zdůvodňovali své záporné stanovisko ke smlouvě, aniž by však připomněli, že v případě jejího neschválení by zůstala v platnosti stará, „husákovská“. Ta byla v těchto bodech prakticky totožná. V jejím německém znění se hovořilo o „společné“, ale nikoliv státní hranici a nikoho to nikdy nerozčilovalo. Přitom společná hranice může být jak za Chebem, tak i za Plzní…Podstata našich nových vztahů s Německem je zcela jinde. Vyjádřil to například Jan Sokol (OH): „Smlouva, o které nyní jednáme, je svého druhu prováděcím zákonem ke smlouvě o přidružení k Evropskému společenství.“ Záruky mnohem pevnější než jakýkoliv dvoustranný dokument poskytne jednotná Evropa. Právě zde jsou komunisté oběma nohama v minulosti, když ústy Miroslava Grebeníčka prohlašují, že „jednu závislost na Východě nemůžeme mechanicky nahradit závislostí na Západě“.Za osm měsíců ztratí hranice na západ od Šumavy význam bariéry v pohybu lidí a kapitálu. Existuje reálná šance, že během deseti let by se Československo mohlo stát plnoprávným členem ES v podmínkách společného evropského trhu - se vším, co k tomu přísluší. Obavy, že někdy v budoucnu se bude čs.-německá smlouva vykládat jinak, pro nás nepříznivě, jsou tedy ve skutečnosti omezené na časový horizont našeho vstupu do ES, tedy nanejvýš hypotetické. Je to zřejmé i z perspektivy „nenapravitelného revanšisty“: proč by riskoval mezinárodní konflikt kvůli pomyslné hranici, když se bude moci v dohledné době usadit zcela legálně kde chce? Háček je tu jen jeden. Část sudetoněmecké reprezentace, včetně Sudetoněmecké rady, by chtěla toto právo uplatnit už nyní - za zvýhodněných podmínek. Riziko eventuálního návratu sudetských Němců bude tedy zhruba desetiletým problémem naší legislativy a dohledu nad restitucemi. Koneckonců ani do bývalé NDR se - bez zvýhodnění - zrovna nehrnou místní rodáci, dnes usedlí ve „staré“ SRN.

Bolestný termín „vyhnání“

„Hraniční“ a „mnichovské“ tahanice zůstaly doménou levice v čele s komunisty, ale mnohem nejednoznačnější přístup vládne ve vztahu k poválečné minulosti, především k termínu „vyhnání“. Extrém představovaly výroky poslankyně Aleny Ovčačíkové (Klub následných politických stran a hnutí). Výrok: „podíl německého národa na vyvrácení Velkomoravské říše“ lze chápat jako nezávazný exkurs do středověku, výrok: „neorganizovaný odchod Němců z našeho území“ v souvislosti s květnem až červencem 1945 je ale vědomé zavádění. Jako by se čs.Němci z vlastní iniciativy shromáždili v táborech, sami se seřadili, případně navagónovali, a „odešli“. Úlitbu populismu si neodpustila ani ODS, která jinak hlasovala jednoznačně pro smlouvu. Podobně, jako se těsně před únorovým podpisem dokumentu nechal slyšet v televizi Václav Klaus, i v parlamentu argumentoval poslanec Jaroslav Suchánek, že termín „vyhnání“ je morální a do smlouvy nepatří. Blízké bylo i stanovisko Josefa Luxe (KDU). Důsledný občanský postoj, jednoznačné odsouzení principu kolektivní viny, je tedy stále ještě vzácný.Pocit rizika či ohrožení našich občanů je určován charakterem Německa a na základě osobní zkušenosti, proto podléhá generační změně. Dnes je jisté, že Spolková republika je stát stabilní a demokratický. Skutečnost, že tam v poslední době zaznamenala úspěchy krajní pravice (viz strany 10 a 11 tohoto čísla), odpovídá celkovému trendu v západní Evropě (Francie, Itálie, Belgie), má společenské, nikoliv nacionální příčiny a demokratický mechanismus jí dokáže čelit. Tento posun se také netýká sudetských Němců, kteří hledají striktně parlamentní cesty. Pro nás je důležité, abychom se v jejich reprezentaci vůbec orientovali a neházeli je do jednoho pytle (viz strana 9). Jak řekl parlamentní zpravodaj Jindřich Konečný (OH), „sudetský Němec je abstraktem, pokud se nezačne konkrétně chovat“.Že je možné překlenout jak generační nedůvěru, tak vlastní zažité přesvědčení, ukázala poznámka poslance Miloše Krejcara (HSD I): „Jako jeden z nejstarších členů tohoto parlamentu jsem jako dospělý prožil rok 1938 a stejně tak po šesti letech odsun Němců. Měl jsem možnost to pozorovat, protože jsem bydlel jen kilometr od sudetských hranic. Vstupoval jsem ráno do této místnosti s tím, že nebudu souhlasit s projednávanou smlouvou. Avšak po tom, co jsem tady slyšel - speciálně od levicových poslanců (mám na mysli kolegu Grebeníčka) - jsem došel k závěru, že pro tuto smlouvu hlasovat musím.“