Volební projev Václava Havla

Prezident se rozloučil s parlamentem

V úterý 14.dubna, čtyři měsíce po posledním vystoupení v parlamentu, předstoupil naposledy československý prezident před dnešní poslance Federálního shromáždění. Jeho projev měl dvě části. V první Václav Havel zrekapituloval uplynulé dva roky, ve druhé hovořil o svých představách politického vývoje po volbách. Tradičně dobře napsaná, vyvážená a profesionálně přednesená řeč se tentokrát u poslanců dočkala vesměs příznivé reakce. Téměř každá z politických stran v ní totiž našla sobě blízké myšlenky. Téměř nikdo se necítil dotčen či uražen.

Zpráva o stavu unie

Václav Havel pro své závěrečné vystoupení zvolil první den poslední schůze parlamentu. Proč nepočkal na konec společného jednání sněmoven, kam by logicky takový projev hlavy státu patřil? Důvodem prý byla obava, že v poslední den zasedání by mohl mluvit k „prázdným lavicím“. A to, co chtěl říci, bylo příliš závažné.Část projevu věnovaná zhodnocení dvouletého období nesla všechny znaky „zprávy o stavu unie“. Dlouhý výčet ekonomických a zahraničně politických úspěchů, nezbytné poděkování vládě i parlamentu, ocenění trpělivosti občanů. Prezident samozřejmě hovořil také o neúspěších, a zmínil se i o svých střetech s parlamentem.Kontraverznější a také zajímavější částí Havlova projevu je ovšem jeho druhá část, kde hovořil o svých povolebních představách a plánech. Její obsah je o to důležitější, že se rozhodl znovu kandidovat na prezidentský úřad. V úvodu svého vystoupení navíc V.Havel řekl, že řadu jeho původních představ „život překonal či usvědčil z naivity“. Některé z dvanácti bodů následujícího „volebního programu“ přesto nesly silný rukopis politického idealismu. Zastavme se v těch místech prezidentova vystoupení, která jsou nějakým způsobem nová.

Reforma je životně nutná

„Pro celou naši společnost je životně nutné, aby pokračovala rychlá a rozsáhlá transformace naší ekonomiky. Bylo by tragické, kdyby byla krátce poté, co se rozběhla, přerušena, zdržena, zbrzděna, zpomalena či zásadně změněna. Bylo by osudné, kdyby byl jakkoli zvrácen probíhající privatizační proces, kdyby byl otevřen prostor inflaci, nebo kdybychom opět začali žít na dluh."Takto jednoznačnou podporu pravicového modelu ekonomické reformy jsme od Václava Havla dosud neslyšeli. Zatímco před dvěma roky obsahovaly ekonomické pasáže prezidentových projevů vždycky ještě nějaká "ale“, tentokrát po nich není ani památka. Havlovo rozhodnutí podpořit hospodářskou politiku Václava Klause je o to překvapivější, že přichází v předvečer voleb. Pro levici, jejíž hlasy bude pravděpodobně potřebovat k opětovnému zvolení prezidentem, se tak Václav Havel rázem stává méně přitažlivý. Skutečné riziko, které se tím rozhodl podstoupit, ukáže ale až složení nového parlamentu.

Odmítnutí extrémismu

Rozhodné, i když nekonkrétní, je Havlovo stanovisko k nacionalismu. "Je zapotřebí v obecném zájmu odsuzovat všechny levné a svádivé apely na národní cítění, které nedokážou dát národním aspiracím jakýkoliv duchovní obsah a z národa by nejraději udělaly jen houf agresivních fotbalových fanoušků."Odmítnutí extrémismu věnoval prezident i další část projevu: "Jsem proti všem dobrodružným a neodpovědným konceptům, které vyvolávají sice dojem imponující síly, dávající občanům iluzi pevného vedení, které ale ve skutečnosti ohrožují jejich svobody."Tuto pasáž si ovšem každá část politického spektra může vykládat po svém. Pravice v ní vidí prezidentův atak na levici, levice naopak odmítnutí útočných metod pravice. V tomto bodě tedy Havel zůstává takovým, jakého jej známe: politicky nepříliš čitelný.

Dvojfederace

O svých představách statoprávního upořádání prezident mimo jiné řekl: „Nevidím důvod proč by výsledkem jednání nemohla být smlouva našich dvou republik.“ V.Havel se tedy nejen nevzdává myšlenky o smlouvě, ale dokonce se vrací před výsledky Milovských dohod. Podle nich totiž smlouvu neuzavírají republiky, ale „lid český a slovenský reprezentovaný ČNR a SNR“. Havlova státoprávní překvapení tím ovšem nekončí.„Náš stát by měl být vskutku spravedlivou federací dvou rovnoprávných republik, které ji tvoří ze svobodné vůle a svého suverénního rozhodnutí a které jí postupují jen ty pravomoce, jež je pro ně výhodné a účelné jí postoupit.“ Smysl těchto slov se nebezpečně blíží pojímání federace jako nutného zla. Havlovy názory na státoprávní uspořádání se tak sbližují s pozicí Jána Čarnogurského. Na rozdíl od slovenského premiéra ovšem prezident cítí odpovědnost za existenci federace. Zřejmě proto chce slovenské straně opět vyjít vstříc. Další „rozpouštění“ federálních institucí ale může přinést definitivní rozpad státu a prezident by si měl přiznat i tuto druhou stranu mince.Překvapivá jsou také slova o funkci viceprezidenta: „V případě naší dvojfederace by za jistých okolností mohla mít funkce viceprezidenta svůj smysl, zvlášť kdyby nebyla jen formální a byla spojena s konkrétními ústavními pravomocemi, jinými, než má prezident.“ Co zaráží na první pohled, je termín „dvojfederace“. Je to snad varianta proslulého Pithartova dvojdomku? Podobně mlhavý je i obsah slov o „jiných pravomocech“ viceprezidenta. Zmíněná funkce existuje pouze v prezidentských systémech a především proto, aby v případě smrti hlavy státu byl po ruce zvolený nástupce. Co tedy měl prezident skutečně na mysli, je záhadou.

Potlesk na rozloučenou

V pořadí osmé vystoupení prezidenta Havla před Federálním shromážděním bylo poslanci odměněno potleskem. Snad kvůli předvolební únavě tentokrát nenásledovala parlamentní diskuse ani tradiční debata v kuloárech.Pokud se Václav Havel objeví za tři měsíce v novém parlamentu znovu jako prezident ČSFR, budou jeho politické představy zřejmě podrobeny kritice. Bývalý dramatik a disident však i svým posledním projevem dokázal, že je výraznou osobností, která bude mít na naši politickou scénu i po volbách velký vliv.