Okupace zůstane okupací

Kompromisní smlouva s Ruskem neznamená porážku

Věčná škoda, že konec mandátu Federálního shromáždění nedovolí paralelně projednávat právě podepsané smlouvy o přátelství a spolupráci s Německem a s Ruskem. Byli bychom nejspíš svědky zajímavé podívané. „Vlastenci“, kteří protestovali proti ústupku Německu, když bylo vyhnání nazváno pravým jménem, jsou zcela zticha, když se nyní ustupuje Rusku a věci se pravým jménem nenazývají. Odsun celé „státně nespolehlivé“ pospolitosti s padesátikilogramovým zavazadlem na osobu je skutečně vyhnáním. Stejně tak ale zůstává období mezi srpnem 1968 a červnem 1991 okupací. Prakticky to potvrdila sama Moskva tím, že mytický zvací dopis, který by alespoň iniciativu přenechal československé, byť nelegitimní straně, se v kremelských archivech jaksi „ztratil“.Nejde o žádnou katastrofu. Na scénu opět vstoupila stará známá geopolitika: smlouvy podepisujeme v kontextu doby a mocenské konstelace, nikoliv pod něčí kuratelou. Záleží pouze na politické váze Československa, na jaké požadavky přistoupí naši partneři. Maximem vůči Německu byla neplatnost Mnichova od samého počátku a „tlustá čára“ v majetkových otázkách, výsledkem pak formulace, že smlouva se majetkovými otázkami nezabývá (prakticky zůstávají otevřené). Maximem vůči Rusku bylo uznání třiadvacetileté okupace (na rozdíl od Mnichova negarantované velmocemi) a náhrada příslušných škod, výsledkem náš závazek účasti a financování výstavby bytů pro ruské důstojníky. Obě smlouvy jsou kompromisem, výhodnější znění by zřejmě nikdo neprosadil, ale porovnání je nasnadě. Jestliže naše levice (zejména KSČM, LSU a ČSSD) vystupuje jako vzor důslednosti a na smlouvu s Německem klade absolutní měřítka, proč se tak nechová i v případě čs.-ruské smlouvy? Nemá- li být kdokoliv považován za demagoga, měl by svou hru dotáhnout až do konce.

Náhrada škod směřuje do Moskvy

Text smlouvy „o přátelských vztazích a spolupráci“ s Ruskem se vyvíjel v souladu s rozpadem SSSR. Rok a půl byl koncipován pro bývalý státní útvar a jeho vládnoucí garnituru, což zanechalo své stopy ve stylu i drobných detailech. Je zvláštní, že Rudé právo, nejhorlivější obránce zajištění naší západní hranice, si nevšimlo hned článku 1 smlouvy. Pasáž o „dobrém sousedství a partnerství“ je pochopitelně jen poněkud komickým opomenutím z doby, kdy jsme sousedili se Sovětským svazem, ale například Ukrajincům by mohla připomenout letitý vtip o polsko-čínské hranici.Přesto se v dokumentu na poslední chvíli podařilo prosadit některé změny. Nejvýznamnější se týká právě okupace: z „použití síly proti Československu“ se stalo „nepřípustné použití síly… a další neospravedlnitelné setrvávání sovětských vojsk na československém území“. „Okupace“ je přeci jenom termín mezinárodního práva a jako taková by s sebou nesla nekompromisní právní důsledky… Bylo by však nesprávné vidět za těmito nesrovnalostmi pouze podlehnutí velkoruské aroganci. Spíše se tu odráží nejisté postavení prezidenta Jelcina, jenž musí čelit opozici i mezi „svými“ lidmi nesrovnatelně opatrněji, než například kancléř Kohl Sudetoněmeckému landsmanšaftu.Bezprostřednější je dnes otázka majetkového vyrovnání, kterou řeší zvláštní mezivládní dohoda a zejména Protokol o účasti ČSFR při výstavbě bytových kapacit na území Ruské federace pro sovětská vojska odsunutá z ČSFR. V praxi bude nemovitý majetek po okupačních vojskách vydražen a zisk uložen na zvláštním kontě. Z něho pak budou hrazeny jak škody na životech, zdraví a majetku našich občanů, způsobené okupací, tak i zmíněná bytová výstavba v Rusku. Háček je ovšem v rozdělení zisku. Na letošní rok je vyhrazeno k prostavění 300 miliónů korun, podle Protokolu se však bude jednat o zvýšení této částky, „až prodej celého bývalého majetku sovětské armády přesáhne 1 miliardu Kčs“. To už je víc, než „otevřenost majetkové otázky“, zde jde o předem schválené, přitom blíže nestanovené platby, neboť dnes nikdo neví, kolik dražby vynesou. Na druhou stranu asi nebylo možné dosáhnout více, už s ohledem na naši výchozí pozici. 26.února 1990 podepsal náměstek FMZV Vojtěch Wagner dohodu o majetkovém vypořádání, v níž se užívání citovaného konta upravuje následovně: „Tento režim účtu bude platit do té doby, dokud nebudou vypořádány všechny majetkové a finanční otázky, a poté bude mít sovětská strana právo využívat prostředky z tohoto účtu podle svého uvážení.“

„Tradiční vztahy přátelství“

Čs.-ruská smlouva se zabývá i obecnějšími záležitostmi. V této souvislosti stojí za zmínku článek 11, podle něhož „(smluvní strany) budou společně i jednotlivě čelit novému rozdělení Evropy“. Vysvětlivky bohužel scházejí. Myslí se tím často citovaná železná opona, kterou by měl spustit Západ na obranu před chaosem a dezintegrací na Východě? Nebo snad nový sanitární kordón na východ od polských a na jih od maďarských hranic? V takovém případě by se příspěvek k rozdělení Evropy dalo považovat i přijetí Československa do ES.Prakticky všechny podobné smlouvy v dnešní Evropě jsou koncipovány podle jednotného vzoru na základě bezpečnostních a humanitárních principů z Helsink a Kodaně. Tím však poněkud zaostávají za rychle se měnící realitou. Místo „bezvýhradného respektování svrchovanosti a územní celistvosti druhé Smluvní strany“ (článek 2) jde dnes spíše o neměnnost hranic, jak ukazuje Balkán či Kavkaz a naznačuje právě Rusko a koneckonců i ČSFR. Co se v rámci těchto hranic přihodí, nelze ani diktovat, ani předvídat.Právě podepsaný dokument má své „mouchy“. Patří k nim občas probleskující duch normalizace („rozšiřování výměn mezi tvůrčími kolektivy“) a výrazy, které znějí s ohledem na posledních čtyřicet let značně pokrytecky („tradiční vztahy přátelství“). To ale nic nemění na jeho zásadním významu. Smlouvy s Ruskem i s Německem nejsou stoprocentně výhodné, neskoncovaly se starými resentimenty, ale míří do budoucna. V tom je jejich význam a zároveň i nepatrný rozdíl. Formulace v čs.-německém textu o důrazu na „mladou generaci“ naplňuje evropský kontext podstatně lépe než svazácká „podpora výměny mládeže“ z dubnové Moskvy.