Mezi utopií a civilizací

O československém stanovisku

Jsem jedním ze Slováků, kteří nehodlají žít v samostatném slovenském státě. Důvod je jednoduchý: tento stát mi nenabízí ani víc občanských svobod, ani víc hospodářské prosperity než dnešní stát československý.Můj otec neměl Československo rád. Byl občanem Rakouska-Uherska, mluvil všemi jazyky monarchie a vznik Československa chápal jako něco, co omezovalo jeho podnikatelské i lidské možnosti. Byl kosmopolita. Hitler, stejně jako dnešní slovenský nacionalistický tisk, chápal tento pojem jako cosi pejorativního.

Politika nestability

Vlastně mám na věc stejný názor jako můj otec. Samostatný Slovenský stát budu chápat jako své ochuzení. Možná jsem prostě konzervativní. Zvykl jsem si vnímat jako svůj domov celý československý prostor: od Aše až po Čiernou nad Tisou.Dnešní státoprávní diskuse české a slovenské reprezentace mě unavují. Nechápu, jak se elity dvou středoevropských národů mohou s vážnou tváří dohadovat o federativním dvojdomkovém soustátí s konfederativními prvky.S výjimkou bývalé NDR původní rozdělení Evropy na Východ a Západ trvá. Na Východě probíhá dezintegrační proces, který je pravým protikladem integrace, o niž se snaží Evropské společenství. Maďarský spisovatel G.Konrád se nedávno vyjádřil, že nevidí žádný demokratický způsob, jak dezintegraci na Východě zabránit.Z bezpečnostního hlediska znamená vznik malých, ekonomicky nesvéprávných národních státečků perspektivu změny hranic v Evropě. Politiku konfrontace nahradila politika nestability, jejímž výsledkem může být nová železná opona, kterou však tentokrát spustí Západ.Po zániku tzv. Druhého světa se země bývalého sovětského bloku rozhodují mezi tzv. prvním a třetím světem. Klausem často citovaný výrok „každá třetí cesta vede rovnou do třetího světa“ naznačuje, že ministr financí si je této skutečnosti vědom. Je pozoruhodné, jak důsledně toto dilema zamlčuje čs.levice.

Rovnost v chudobě

Na Západě se ustálila tzv. dvoutřetinová společnost: dvě třetiny občanů prosperují, zatímco jedna třetina se ocitá na pokraji chudoby a prakticky je vyřazena ze společenského dění. Ekonomická transformace, která má postkomunistickým zemím přinést trh a „západní poměry“, bude mít podobný dopad, jaký měla svého času industrializace: minimálně jedna třetina obyvatel ztratí půdu pod nohama a sociální jistoty, které poskytoval komunistický režim, ztratíme všichni bez výjimky.Jednou z nejnebezpečnějších iluzí postkomunistické společnosti byla iluze všeobecného blahobytu, který měl po „něžné revoluci“ nastat. Šlo vlastně o uskutečnění komunistické utopie, která se měla naplnit pádem komunismu.Nejenže tohoto blahobytu nedosáhneme nikdy, ale chceme-li obstát v konkurenci se Západem, musíme si osvojit modus chování, který bývá takřka bez výjimky označován za „asociální“. Není jisté, zda postkomunistická společnost nemá větší strach z modernity, systémového myšlení, pracovního tempa Západu a z potřeby neustálého zvyšování kvalifikace - než z chudoby.Alternativou západní společnosti sociální nerovnosti a mnohých nejistot je nivelizovaná společnost všeobecné chudoby. Mimochodem - v žádném levicovém listě se neozvalo volání po této společnosti zřetelněji než v pastýřském listu slovenských biskupů: "Máme-li trpět důsledky komunistického hospodaření, nechť trpí všichni stejně."Rozhodujeme se mezi Východem a Západem. Mezi mesianismem a realismem, mezi utopií a civilizací. V těchto souvislostech - a ne v pouhém historickém kontextu - by mělo být definováno československé stanovisko.

Pojem „československý“

Především nelze souhlasit s tím, aby slovo „československý“ bylo nahrazeno slovem „federální“. Stejně nelze přistoupit na koncepci Petra Pitharta a Vladimíra Mečiara, kteří se odhodlali budovat tento pojem „zdola“ - tedy ponechat výrazu „československý“ jen ty atributy, o něž Češi ani Slováci nestojí. Výraz „československý“ musí označovat novou kvalitu, která se nedá delegovat „zdola“, která nevzniká pouhým spojením „českého“ a „slovenského“, ale jednoznačně je převyšuje. To platí i pro československý stát. Tento stát může mít pro Čechy a Slováky smysl pouze tehdy, poskytne-li jim kvalitu, které nelze dosáhnout ve státě slovenském ani českém. Pozitivní zkušenost československého státu spočívá v tom, že šlo o stát multinacionální a multikulturní. Mentální rozdíly mezi Čechy, Slováky, Maďary, Ukrajinci, Němci a Židy nebyly jen zdrojem konfliktů, byly i zdrojem inspirace. Bez této pozitivní zkušenosti není budoucnost střední Evropy myslitelná: jak nedávno upozornil Wolfgang Schäuble, nelze tento prostor bez genocidy uspořádat tak, aby v něm existovaly jen nacionálně „čisté“ státy. Výraz „československý“ znamená v dnešním kontextu především „středoevropský“, tedy pojem, který přesahuje imanentní národní zkušenost Čechů a Slováků.Je třeba rozlišovat historickou zkušenost od „historického poslání“, které tak rádi berou do úst nacionalisté a pro něž vyžadují od svých národů oběti. Relevantní historická zkušenost Slováků a Čechů spočívá v tom, že pokaždé, když v Evropě převládla dezintegrace nad integrací a dominovaly kontroverzní nacionální zájmy a vášně, jsme byli jen nesvéprávným objektem dějin. Evropská integrace odpovídá nejbytostnějšímu zájmu Slováků a Čechů, její selhání by znamenalo konec naší svobody a suverenity.Středoevropské stanovisko dnes neznamená snahu o udržení československého státu za každou cenu. Především nemohou důvody pro udržení tohoto státu být negativní: strach před Němci a Maďary. Stejně nepřijatelné by bylo udržovat československý stát za cenu toho, že se v něm prosadí nivelizační tendence a že se v bratrské shodě staneme předmostím třetího světa.Velmi záleží na tom, nakolik si uvědomíme, že k orientaci v dnešním světě nestačí ani česká, ani slovenská nacionální zkušenost. Celonárodní manifestace v Bratislavě proti Čechům a začínající celonárodní manifestace v Praze proti Němcům zatím naznačují pravý opak.