Naše politická scéna se konečně trochu zklidnila. Ale je to nepřesvědčivý mír. Úzkost, která nám nedovoluje uvědomovat si rizika zániku Sovětského svazu a činí nás lhostejnými vůči nástupu teroru na Kubě a mrtvým v Chorvatsku, z našich duší bohužel nevymizela. Každý čeká, že se kolotoč politických půtek co nevidět rozběhne znovu. Blíží se totiž volby.
Volební systémy a zlověstné předpovědi
Po stále nudnějších a krkolomnějších Husákových proslovech je Havlova řeč balzám pro rozum. Tentokrát svým tónem i obsahem až příliš dobře zapadla do klimatu dvojznačných očekávání. Útěšný konec: „Budeme-li držet spolu, bude s námi i Bůh“ stěží mohl vyvážit třeba tuto chmurnou předpověď: „Obávám se, že budeme-li letos volit podle takového zákona, podle jakého jsme volili půl roku po listopadové revoluci, nebude tím zajištěna ani žádoucí účast voličů, ani politická stabilita parlamentů“.
Starý volební zákon dává podle prezidenta malé šance občanovi. Spoluvytváří nebezpečí, že občané - zbaveni sociálních jistot a unaveni těžko pochopitelnou „velkou“ politikou - přestanou vnímat poslance jako své legitimní zástupce při rozhodování o osudech státu. Takový pomalý sesuv nejvlastnějších základů zastupitelské demokracie je patrný již delší dobu. Jestliže ho poslanci nevnímají, trpí profesionální slepotou. Příznivci proporčního volebního systému mají taky v zásobě zlověstný scénář: „… kdyby se volby konaly dnes podle ryzí většinové zásady, čili v jednomandátových obvodech, pak by se patrně SNR a slovenská část federálního sboru skládala z Mečiarových zástupců HZDS a z maďarských demokratů“ (Kunc, Přítomnost č.9). Většinový systém by podle nich otevřel dveře populismu, který se v těžkém začátku ekonomické transformace „přirozeně“ podílí na utváření politické scény.
Volební mýty a prezidentův návrh zákona
Anglický ani francouzský většinový systém prakticky nepreferuje osobnosti před stranami. Tuto fikci udržují při životě jen klamné naděje přívrženců nepolitické politiky. Většinový systém pouze nutí politické strany, aby nominovaly kandidáty, kteří dobře vypadají, mají charisma a umějí se na veřejnosti vyjadřovat. Vítězní poslanci naopak vědí, že byli zvoleni i svou zásluhou, a proto s nimi žádný stranický vůdce nemůže jen tak mávat. Nezávislí kandidáti mohou ve volebních obvodech s cca 50.000 voliči uspět jen těžko. Byli by tudíž bláhoví, kdyby investovali své peníze a čas do samotářské kampaně, když svou politickou kariéru mohou opřít o politické strany. Ani parlament by nezávislými poslanci příliš nezískal. Prosazování náročného politického programu je úloha nad síly každého, byť sebenadanějšího jednotlivce.
V prezidentovi se spolu potýkají chladná analytická mysl s horkou romantickou duší, a tak jeho návrhy zákonů zpravidla představují směs dobrých nápadů a dobře míněných svéhlavostí. V případě volebního zákona však Havel přichází nikoli jen s dobrým nápadem, ale s prvořadou a krásnou inovací. Stejně jako v německém volebním systému zde volič nemá jeden hlas, ale dva. Druhým hlasem označuje svého alternativního, ještě přijatelného kandidáta. Připočtou-li se druhé hlasy v případě potřeby k prvním, zvýší se značně pravděpodobnost, že některý z kandidátů získá přesvědčivou - tj. alespoň čtyřicetiprocentní - podporu od všech v obvodě zapsaných voličů. Víc se z tohoto nápadu vykřesat nedá. Není to málo! Kdybychom se pro tento většinový systém rozhodli, budeme patřit k nepočetné rodině zemí (Anglie, Německo, Francie, Irsko), které svou demokracii postavily na vlastní všeobecně známé variantě volebního systému.
Místo skrutinia druhé kolo
Prezident šel bohužel ve svém návrhu dál: s dobrým úmyslem zkombinoval většinový a proporční systém. Vznikla podivná směs, která vytváří prostor pro destruktivní volební strategie sázející na roztříštěnost politického spektra. Náprava je snadná. Navrhovaná republiková skrutinia - což je i pro informované občany nepochopitelný způsob sčítání a proporčního přidělování hlasů - se konat nemusí. V řídkých případech, kdy žádný z kandidátů nedosáhne ani za pomoci druhých hlasů potřebné podpory, se mohou stejně jako ve Francii konat druhá kola voleb se dvěma kandidáty, kteří v prvním kole získali nejvíc hlasů.
Proti většinovému systému se namítá, že není vhodný pro společnost, která je sociálně a především národnostně rozdělená. V takové společnosti, argumentují stoupenci proporčního systému, je poměrné zastoupení politických sil důležitou složkou legitimity parlamentu. V našem sporu se ovšem tato námitka dá těžko uplatnit. Pětiprocentní klauzule totiž většinu politických reprezentací našich menšinových etnik včetně Romů vylučuje ze hry nebo přesněji jejich osud ponechává na blahovůli jiných politických stran. Většinový systém naopak dovoluje zřizovat umělé „menšinové“ volební obvody, které zajistí jejich personální zastoupení v parlamentu. Občané hlásící se k těmto národnostem by mohli buď volit kandidáty ze svého, nebo z „menšinového“ obvodu. Tak by se například mohlo do parlamentu dostat 6 Romů a po jednom Polákovi, Němci a Rusínovi. Pro Maďary a tím spíše Slováky, kteří obývají souvislá území, by většinový systém neměl být diskriminující. Hodně by ovšem záleželo na rozvržení volebních obvodů.
Prezidentem navrhovaný volební systém není pupeční šňůrou spjat s federální radou. Je možné ho stejně dobře uplatnit i pro volby do senátu. Jestliže by se upravil počet senátorů, mohla by být dokonce uchována jednotná síť volebních obvodů. Přinejmenším dvousetčlenná první komora parlamentu by měla být volena v jednomandátových obvodech. Naopak senát, jehož posláním je zákony především potvrzovat, by mohl být sestaven proporčně, aby v něm byly spravedlivě zastoupeny všechny významné politické síly.
Nejvyšší čas pro otevřený souboj
Argumentace, která se dovolává nebezpečí spojeného s drtivým vítězstvím HZDS na Slovensku, zamlčuje, že toto hnutí - nestane-li se zázrak - volby tak jako tak vyhraje. V případě „proporčního“ vítězství se Mečiar docela rád podělí o moc. Je totiž dostatečně obratný, aby odpovědnost za své neúspěchy v očích voličů přehazoval na federální vládu a koaliční strany. Při většinovém volebním systému však ponese plnou a nedělitelnou odpovědnost za své vládnutí. Proti sobě přitom bude mít životaschopnou opozici, která se zatím na svět klube víc než obtížně. Jak snadno může vyhrát, tak lehce může u dalších voleb naopak propadnout. Jenom většinové volby mohou ukázat, zda Slováci budou v Mečiarovi dál vidět Jánošíka, který bohatým Čechům bere a chudým Slovákům dává, anebo muže, jehož vláda Slovensko vitálně ohrožuje.
V diskusích stále slýcháváme, že opakování voleb po dvou letech bylo chybným politickým rozhodnutím. S tímto názorem nelze souhlasit. Pozitivní výsledky ekonomické transformace se již uskutečňují. Naše stávající ekonomická situace a předpoklady pro zvládnutí reformy jsou zatím ze všech ostatních postkomunistických zemí zřetelně nejlepší. Představa, že by parlamenty a vlády zvolené v červnu 1990 vydržely čtyři roky, je také víc než naivní. Pravděpodobně bychom v tom případě měli již na krku předčasné volby. Cenu, kterou za takové - politickými konflikty vynucené - zhroucení politického systému zaplatilo Polsko, snad není třeba připomínat. Svou roli tam sehrál i proporční volební systém. Výsledky polských voleb by ovšem ani pětiprocentní klauzule nezachránila. Naše a polská zkušenost hmatatelně potvrzují oprávněnost prezidentových obav z povolební nestability našeho politického systému. V důvodové zprávě prezidentova návrhu volebního zákona stojí, že v říjnu podporovalo přijetí většinového volebního systému 57% obyvatel. Doufám, že se poslanci pokusí v tomto případě respektovat vůli voličů. Měli by potlačit nechuť, kterou v nich přirozeně vyvolává volební systém s náročnějšími podmínkami pro získání a výkon mandátů. Především by však měli více důvěřovat soudnosti voličů, chtějí-li si sami jejich důvěru udržet. Lidé si určitě v jednomandátových obvodech vyberou své zástupce do zákonodárných sborů dobře. Spletou se maximálně jednou. Toto riziko musíme přijmout. Je totiž nejvyšší čas, abychom se s politickým populismem utkali v otevřeném volebním boji.
