Lupiči, žháři, vrazi

Zločiny a křivdy minulosti stále ještě přežívají. 17.listopad 1989 je jen začátkem předlouhé cesty, kterou je třeba ujít, abychom se zbavili všech neblahých dědictví 42leté minulosti. Zní to skoro neuvěřitelně, ale i dnes se u nás ještě zpochybňuje právo jedince i národa odporovat násilí a spolupodílet se na obnovení demokratických práv a plném osvobození naší vlasti. Otřesné jsou např. některé rehabilitace politických vězňů padesátých let. V nejednom případě totiž tito lidé nyní dostávají usnesení soudů, v nichž se jim sděluje, že po zvážení jejich celkové činnosti soud považuje za přiměřený trest ponechání např. 10 let vězení. Že tento trest odpovídá danému stupni společenské nebezpečnosti.

V padesátých letech rozsudky vynášela komunistická justice. Rehabilitace dnes provádějí senáty svobodného státu, státu, který se vymanil z komunistické nadvlády a vrací se do Evropy. Nové rozsudky však ospravedlňují zrůdnou nespravedlnost padesátých let a vytvářejí v podstatě nové politické vězně.

Uveďme jeden z takových případů, jehož tragédii umocňuje dnešní rehabilitační zákon a až zarážející přístup rehabilitačního senátu: jde o případ několika mladých pilotů, leteckých akademiků vyakčněných v r.1948 z Letecké vojenské akademie a zbavených možnosti věnovat se svému povolání.

Okamžitě po únoru dochází k prvnímu zatýkání, jsou prvé oběti. Hned v prvých měsících komunistické nadvlády je zatčen velitel našeho letectva z druhé světové války generál Karel Janoušek a do zahraničí znovu odcházejí naši letci. Odcházejí nejen ti, kteří bojovali po boku spojeneckého letectva na frontách druhé světové války za naši svobodu, ale i jejich mladí přátelé - letečtí akademici, mladí piloti. Zatím sice bez zkušeností, připraveni však bojovat a znovu vrátit zemi svobodu.

Dne 13.května 1949 se v Chocni pět z nich zmocňuje, po krátkém zápase a spoutání dvou příslušníků SNB střežících hangáry a v nich umístěná sportovní letadla typu Sokol, dvou strojů a chystá se odletět na Západ. Letadlo, jehož posádku tvoří akademici Miroslav Nový, Jaroslav Valášek a Jan Horníček již roluje k místu startu, druhé stojí ještě nedaleko hangáru. S posádkou tohoto letadla, Zdeňkem Mikšem a Vlastimilem Klenovským, má odcestovat i Heda Prokopová, snoubenka Klenovského. Neodcestuje - je zastřelena. Její až nepochopitelná lidskost je příčinou nejen její smrti, ale i začátkem tragédie všech. Zatímco se piloti věnovali přípravě stroje, nechala se uprosit příslušníkem SNB a povolila mu pouta. Vysvobozený policista nejprve z bezprostřední blízkosti zastřelil ji a poté Klenovského, těžce poranil i Mikše.

Posádka prvního letadla odstartovala. Zpočátku probíhal let bez potíží, v blízkosti Šumavy však cestu zkomplikovala souvislá vrstva mraků. Porucha zatáčkoměru donutila letadlo sestoupit. To se akademikům stalo osudným - asi 20 km od hranic v mlze havarovali. Pilot letadla Nový byl těžce zraněn. Valášek a Horníček, kteří utrpěli jen lehčí zranění, se pokusili hranice překonat pěšky. Byli však zadrženi.

Případ nyní posuzoval rehabilitační senát Krajského soudu v Hradci Králové za předsednictví promovaného právníka Františka Pyšného. Výsledek? Rehabilitace zločinu velezrady. Z úhrnného trestu 30 let těžkého žaláře však zůstal Miroslavu Novému za „zločin loupeže“ trest těžkého žaláře v trvání 10 let. V odůvodnění krajský soud uvádí, že je to trest v rámci stanovené sazby přiměřený. Dále se zde píše: „Tento trest odpovídá danému stupni společenské nebezpečnosti, bere zřetele na tehdejší občanskou zachovalost pachatele, humánní hlediska účelu trestu a nezbytnost ochrany společnosti před spácháním obdobných trestných jednání.“ V rozsudku se ani slovem nekonkretizuje, o jakou loupež vlastně jde. Nezasvěcený se po jeho přečtení může domnívat, že Miroslav Nový kdysi někoho prostě přepadl a oloupil. Že je tedy trest spravedlivý.

Plně rehabilitován není ani Mikš, ani jejich dnes už nežijící přátelé. Pokus odletět 13.5.1949 z chocenského letiště a v zahraničí pokračovat v boji za svobodu (v původním rozsudku státního soudu z 31.8.1949 se říká: „Není pochybnosti o tom, že obžalovaní v případě, že by se jim odlet podařil, připojili by se v zahraničí ke zrádné naší emigraci…“) i nadále senát Krajského soudu v Hradci Králové považuje za tr. čin a deset let těžkého žaláře za přiměřený trest.

Nový, stejně jako další letci Mikš, Horníček a Valášek, strávil ve vězení 13 let. Vyměřil-li jim dnes soud jen po deseti letech, mohou vlastně mluvit o štěstí. Vždyť senát, který evidentně nepřihlížel k motivu činu a jeho oprávnění, mohl v daném případě ponechat třeba i 15 let z původního rozsudku. A potom by se museli dnes ještě žijící Nový a Mikš asi znovu vrátit do vězení a „dosluhovat“.

Prezident Václav Havel řekl 25.února 1990 v Praze na Staroměstském náměstí k únoru 1948: „Řeknu pravdu: byl to puč.“ Mnozí to řekli již před více než 40 lety. A na Federálním shromáždění nyní je, aby legislativně zhodnotilo tento puč včetně všeho, co po něm následovalo. V roce 1939 prezident Hácha ustoupil nacismu. V roce 1948 prezident Beneš kapituloval před komunismem. Ale stejně jako v roce 1939, i v roce 1948 byli v naší zemi lidé, kteří se postavili násilí. Použili k tomu stejné prostředky jako odbojáři před nimi.

OTTO STEHLÍK, Praha

2.listopadu 1949 jsem byl jako devatenáctiletý zatčen za údajnou protistátní činnost. Po amnestii za prezidenta Zápotockého mi bylo odpuštěno 5 roků z 13 let pro nevyléčitelnou dětskou obrnu.

V době odpykávání trestu jsem byl asi 16 měsíců v samovazbě v Olomouci. Po deseti měsících přišli agenti StB a chtěli, abych si přečetl nějaké udání na jednu paní od Kroměříže. Odmítl jsem se slovy, že žádnou paní toho jména neznám. Křičeli, že toho budu litovat. Soud bylo první místo, kde jsem jejich hrozbu pocítil… a vlastně ji cítím až do dnešních dnů. Dneska jsem z Brna dostal usnesení o rehabilitaci, kde mě zprošťují viny - až na žhářství. A těch čtyři a půl roku je prý dostatečný trest.

Jak ale dokázat, že jsem u ohně nebyl, když už žije jenom jediný svědek a ten na tom zdravotně není nejlépe. Takových, jako jsem já, jsou tisíce. Jak se máme bránit, když namnoze chybí důkazy. Kde hledat svědky nebo neexistující doklady?

ROSTISLAV BÁRTA, Údlice

Jak se na uvedené případy dívá dnešní justice? Citujme ze stanoviska ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7.února 1990.

K domnělému porušování práv osob dříve odsouzených a nyní rehabilitovaných aplikací ustanovení par.2. odst.2 věta druhá zák.č.119/1990 Sb., podle něhož stanoví soud přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené:

I když uznáme, že rehabilitační zákon není zcela dokonalý, nelze mít rozhodně za to, že by docházelo k porušování práv rehabilitovaných osob. Nedorozumění spočívající v tom, že stanovení přiměřeného trestu bývá chápáno jako nové odsouzení, pramení z nerozlišování pojmů „stanovení trestu“ a „ukládání trestu“.

V případě aplikace zmíněných ustanovení nedochází u trestných činů, jichž se rehabilitace nedotkla, k obnovení trestního stíhání, avšak je třeba stanovit, jaká část trestu, uloženého za více trestných činů, připadá na trestné činy rehabilitované a jaká na ty, jichž se rehabilitace nedotýká. Fakticky je tedy nutno odečíst od původního trestu evidentně nespravedlivou část za rehabilitované trestné činy.

Je nerozhodné, že zákonodárce toto v textu zákona vyjádřil tak, že „soud stanoví přiměřený trest za trestné činy rehabilitací nedotčené“, neboť zároveň uvedl, že tento trest se stanoví „podle vzájemného poměru závažnosti“, tj. stupně závažnosti rehabilitovaných trestných činů a trestných činů nerehabilitovaných. Tento stupeň musí soudy hodnotit z hlediska doby právní moci rozsudku (ex tunc), neboť jinak by zřejmě stupeň závažnosti rehabilitovaných trestných činů nebyl žádný.

Za velmi závažný fakt považujeme skutečnost, že v řadě případů může být trest stanoven např. i za trestné činy vykonstruované. Rehabilitační zákon však pamatuje i na tyto eventuality. Pokud by šlo o delikty uvedené v par.4 písm. a) až e) rehabilitačního zákona, byla by věc po právní moci rozhodnutí o stanovení přiměřeného trestu, v případě, že byl podán návrh na přezkumné řízení, postoupena k tomuto řízení. Pokud by návrh podán nebyl, soud uvědomí o této možnosti osoby oprávněné návrh podat a vždy též prokurátora.

Jestliže jde o delikt, na který se rehabilitační zákon přímo nevztahuje, je možno využít ustanovení par.30 odst.2 zk.č.119/1990 Sb., podle něhož je generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním věci zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v par.1 rehabilitačního zákona. Přitom s podněty se může obracet na Generální prokuraturu kdokoliv.

Jsme toho názoru, že smysl rehabilitačního zákona byl dostatečně objasněn v hromadných sdělovacích prostředcích.

JUDr.LUDĚK MACH, ředitel odboru organizačního a dohledu ministerstva spravedlnosti České republiky

Výklad zaměstnance ministerstva spravedlnosti je z právního hlediska jistě v pořádku. Vypovídá však mnohé o tom, jak „… rehabilitační zákon není dokonalý“.

Trestné činy velezrady a špionáže sice definitivně zmizely, ale zůstaly kriminální trestné činy. Někdejší muklové i nadále zůstávají odsouzenými a může jim být jedno, jestli nový trest jim byl „stanoven“ nebo „uložen“. Ponižující je i odkaz na domáhání se dalšího řízení, kde by nezřídka chyběli svědci a důkazy. K přiblížení, nikoli vždycky dosažení spravedlnosti je třeba dále žádat, „zkoumat“ a „podávat podněty“, přičemž se vychází z původního znění obžaloby, z původních svědeckých výpovědí a z původních většinou vynucených doznání! A navíc, jak praxe ukazuje, mnozí soudci ještě dnes rozhodují o rehabilitacích ve starém duchu.

Není pochyb o tom, že ve srovnání s tzv. rehabilitačním zákonem z roku 1968 představuje ten dnešní, k 1.březnu novelizovaný zákon novum. Představuje však novum především v oblasti finanční a sociální. Parlament schvaluje restituční zákony, které uvolní ze státní pokladny nemalou sumu. Převést do litery zákona prostinkou větu Únor byl protiústavní se však zdráhá.

Nelze než dát za pravdu tajemníkovi KPVČ dr.Vladimíru Struskovi: „Třetí odboj, odboj proti komunistickému systému, musí být uznán. Nejen kvůli postiženým, kde je to otázka morální satisfakce. Jde i o filozofický a historický problém. Jestliže se zásadně nevypořádáme s komunismem, historie to vždycky může omlátit o hlavu: ‚Vždyť vy jste se tomu vůbec nebránili.‘ Třetí odboj si nemusíme vymýšlet, ten tu byl. A každý, kdo vzdoroval, vzdoroval podle svých možností. Někdo tisknul letáky, další rozšiřoval zprávy, jiný opatřoval a schraňoval zbraně. Někdo je i použil.“

Po skončení I. a II.odboje nikoho ani nepadlo pátrat, proč byl kdo ve vězení, kolik který legionář, letec, voják z Východu nebo Západu pobil nepřátel. Nikdo nezkoumal a neprověřoval, jestli všechny činy byly provedeny legálními prostředky. Avšak kdybychom na atentát na Heydricha pohlíželi prizmatem dnešního rehabilitačního zákona, viděli bychom v Gabčíkovi a Kubišovi obyčejné zloděje a vrahy.