Tisíc nových velvyslanců

Zánik federace očima ministerstva zahraničí

„Dlouho jsem říkal: my se na rozpad nijak nepřipravujeme, jsme federální ministerstvo, když se republika rozdělí, půjdeme prostě domů. Teď jsem změnil názor. Je zde totiž elegantní řešení: zachovat Československo v jakýchkoli hranicích. Po válce jsme přišli o Zakarpatskou Rus a přežili jsme to. Stejně by tenhle stát mohl přežít i odtržení Slovenska."S takovou státoprávní variantou se nám svěřil vysoký úředník Ministerstva zahraničních věcí ČSFR, který si nepřeje být jmenován. Ihned ovšem dodal, že jeho plán "samozřejmě není reálný“.

Co se bude dělit

Obtíže při zániku česko-slovenské federace nelze předem vypočítat v sebelépe vymyšleném scénáři, nicméně hrozba je natolik vážná, že se jí dnes musí zabývat prakticky každý federální resort. Ministerstvo zahraničí problém zpracovalo v interní zprávě nazvané „Mezinárodněprávní důsledky případného rozpadu ČSFR“.Jde především o otázku nástupnictví do smluv uzavřených Československem v minulosti (zhruba 2.000 dvoustranných a 800 mnohostranných dohod), dál o členství v mezinárodních organizacích (ČSFR dnes zasedá asi v 60), o kontinuitu právního řádu, státního občanství, o rozdělení archívů, majetku a dluhů a v neposlední řadě o vzájemné diplomatické styky.

Dva velvyslanci v jednom domě

V roce 1990 činil rozpočet na čs.zahraniční službu (což jsou veškeré neinvestiční výdaje - od psacích potřeb a toaletního papíru na ambasádách přes údržbu až po platy zaměstnanců) 800 miliónů Kčs, v roce 1991 to bylo 990 miliónů a příští rok se počítá s 1 miliardou 10 milióny. Investiční rozpočet Zamini (rekonstrukce a nová výstavba, počítače, auta) je na rok 1992 plánován ve výši 300 miliónů. Naše diplomacie přitom pracuje v tzv. minimalizovaném obsazení, celé ministerstvo má něco přes 1.600 zaměstnanců, z toho 1.000 v zahraničí (za komunistů pracovalo jen na ambasádách 1900 lidí). Podle náměstka V.Wágnera nelze už tento počet nějak výrazně snížit. V praxi to znamená, že po eventuálním rozpadu budou jak česká, tak slovenská republika nuceny postavit zhruba stejně velké ministerstvo se stejně velkým rozpočtem. „Možná by nástupní státečky dokázaly stáhnout naši sumu tak o čtvrtinu,“ říká V.Wágner, „ale o víc rozhodně ne."Cena majetku, kterou dnes československý stát vlastní v zahraničí, se odhaduje na 40 miliard korun. Ve 108 zemích máme budovy svých zastupitelských úřadů; ať už ambasád (82), generálních konzulátů (18), nebo stálých misí (8). I když se v první fázi po osamostatnění Slovenska nouzově počítá s tím, že by ve stávajících prostorách úřadovali místo jednoho dva velvyslanci, nadlouho to samozřejmě není možné. Republiky se budou muset dohodnout a podle nějakého klíče dostavět nebo koupit separátní ambasády. Nového bratislavského ministra čeká ještě podobný problém na domácí půdě. V hlavním městě ČSFR má dnes své sídlo 79 zastupitelských úřadů a mezinárodních organizací. Pokud by samostatná slovenská reprezentace chtěla udržet své zahraniční styky alespoň na této "federální úrovni“, musela by v centru Bratislavy najít a uvolnit dostatek vhodných prostor, což jistě nebude jednoduché. Proto se zdá pravděpodobnější, že ze začátku by pro nový slovenský stát byli akreditovaní vyslanci sídlící jinde - např. ve Vídni nebo v Budapešti.

Modely rozpadu

Čs.federace může zaniknout v podstatě dvěma způsoby. Interní zpráva ministerstva zahraničí to popisuje takto: „V prvním případě by ČSFR zanikla jako subjekt mezinárodního práva a na jejím těle by vznikly dva subjekty nové - Česká republika a Slovenská republika. Šlo by tedy o rozdělení státu.Druhou alternativu představuje možnost, že se novým subjektem mezinárodního práva stane jen Slovenská republika, která se oddělí od dosavadní ČSFR. České země by pak byly pokračovatelem mezinárodněprávní kontinuity dosavadní ČSFR (česká reprezentace se nedovolává práva na sebeurčení, které bylo podle ní realizováno už v roce 1918)."Tyto dva modely likvidace Československa tvoří východisko k eventuálnímu "dělení kořisti“. Varianty popisuje následující tabulka.

ROZDĚLENÍ ČSFR

Smlouvy platné pro celé území státu by po rozdělení platily pro oba nově vzniklé útvary. Je ale samozřejmé, že zahraniční signatáři těchto dohod by se mohli rozhodnout jinak. Nástupnictví státu ve vztahu ke smlouvám totiž na mezinárodní scéně upravuje pouze Vídeňská úmluva (VÚ) z roku 1978, která dosud nebyla jednotlivými účastníky ratifikována. Takže je nutné při její aplikaci zkoumat, zda v tom a tom konkrétním kroku dosáhla konference všeobecné shody či nikoli. V našem případě jde hlavně o článek 11 VÚ, který říká, že „rozdělení by v žádném případě nezpochybnilo hranice stanovené smlouvou“.Majetek státu by se mezi nástupnické státy rozdělil spravedlivým dílem, nemovitosti by dál vlastnil ten, na jehož území stojí. Stejně tak se spravedlivě a se „zřetelem na práva a zájmy nástupnických států“ dělí i dluhy zaniklé federace.Archívy zůstávají v tom novém státě, který je potřebuje pro výkon správy na svém území. Ostatní archívy si mají nástupníci spravedlivě rozdělit rovným dílem.O členství v mezinárodních organizacích (OSN, UNESCO, Měnový fond atd.) se v případě rozdělení musejí oba nástupnické státy znovu ucházet. A totéž se týká diplomatických styků. Dosavadní diplomatické styky ČSFR (asi se 140 zeměmi) by rozdělením zanikly a obě republiky by je znovu musely separátně navazovat.Právní řád by prošel šokem, protože v obou částech rozděleného Československa by přestalo platit federální zákonodárství. Aby v budoucnu platilo dál (buď celé, nebo jeho část) musely by nové republiky přijmout recepční zákony.Státní občanství ČSFR případným rozdělením zaniká a dále existuje pouze občanství ČR nebo SR. Občané jedné republiky jsou na území druhé republiky cizinci.

ODDĚLENÍ SLOVENSKA

„Osud“ smluv je stejný jako při rozdělení státuStátní majetek se v tomto případě dělí podle mezinárodní úmluvy z roku 1983 takto: nemovitosti ležící na území odtrženého státu zůstávají ve vlastnictví tohoto státu. Nemovitosti v zahraničí zůstávají dál vlastnictvím původního subjektu (v našem případě českých zemí). Movitý majetek by měl stejný „osud“ jako při rozdělení federace.Dluhy (pokud se rozcházející partneři nedohodnou jinak) by podle úmluvy z roku 1983 měly přejít na nástupnický stát, tj. na české země, k čemuž by se samozřejmě přihlíželo při spravedlivém dělení movitého majetku. Úmluva z roku 1983 připouští i možnost kompenzace, protože při takovém dělení může dojít k velkému nepoměru.Pokud jde o správní archívy, uplatňuje se stejný postup jako při rozdělení federace. Na žádost si původní subjekt a nově vzniklý stát mají poskytovat (buď za úhradu, nebo protislužbou) kopie dokumentů, které se týkají jejich území.Česká republika by po oddělení Slovenska zůstala dál členem mezinárodních organizací (např. původním členským státem OSN). Slovenská republika by se zřejmě o přijetí do těchto organizací musela ucházet, což se dá odvodit z analogických příkladů: např. Pákistán musel po odtržení v r.1947 žádat o přijetí do OSN, zatímco Indie členem automaticky zůstala.Podobně diplomatické styky - SR by je musela navazovat, zatímco české země by bez přerušení pokračovaly v diplomatické aktivitě bývalého Československa.Na území ČR by dál platil federální právní řád a zákonodárství ČNR, Slovensko by se řídilo zákonodárstvím SNR a recepčními zákony by postupně určovalo, které federální zákony platí v jeho hranicích dál.Právní důsledky pro státní občanství by se nelišily od rozdělení státu.(zdroj: Vídeňská úmluva o nástupnictví [1978] a o rozdělení státního majetku, archívů a dluhů [1983]; interní zpráva Ministerstva zahraničí ČSFR)

Jenom nové kariéry

Ať už by se české země a Slovensko rozešly jakkoli, musely by spolu uzavřít celou řadu nových dohod obvyklých mezi sousedními státy. Citujme naposled ze zprávy Zamini: „Především by si oba nové subjekty musely smluvně zajistit státní hranici a režim jejího překračování, bezvízový (nebo vízový) styk, leteckou a vůbec dopravní dohodu, dohodu o spojích, zdravotnictví, ochraně životního prostředí atd. A taky by samozřejmě vyvstala otázka vzájemného uznání a diplomatických styků."Po vykolíkování nových hranic u Trenčína by tedy obě vlády měly dost práce. A to v našem přehledu úmyslně vynecháváme politický aspekt celé věci, resp. komplikace a hrozby, které by rozdělení státu přineslo v mezinárodním kontextu. Bylo to řečeno už tisíckrát: zánik federace by silně zpochybnil naši důvěryhodnost u západních partnerů, což by určitě pocítily oba "nástupnické subjekty“. Slovensko by se navíc octlo tváří v tvář neprůhledné Ukrajině, kde už dnes řada extrémních hnutí vyhlašuje územní požadavky vůči ČSFR. (Z tohoto hlediska by byl „nárazníkový stát“ mezi nimi a výbušným prostorem rozpadajícího se SSSR do jisté míry výhodný.) Slovenský úředník Zamini situaci komentoval takto: „Obracím ten problém ze všech stran, ale pořád nemůžu najít jedinou výhodu, kterou by oddělení pro Slováky mělo. Snad až na těch pár tisíc uvolněných postů a nových kariér. Někomu to možná stačí, ale já nevím, mně se to zdá dost málo.“