Šidítko kultivovaného rozchodu

Občanské, hospodářské a národnostní vazby federace

Na rozdíl od loňského přešlapování se letos i na české politické scéně otevřeně hovoří o možném rozpadu společného státu. Po ruce je dostatek argumentů: Češi jsou nenapravitelně odlišní od Slováků, z patnácti století prožitých mezi Labem a Dunajem jsme strávili v jednom státě pouhých třiasedmdesát let, habsburská monarchie nám zanechala nepřekonatelný rozdíl ve struktuře ekonomiky i společnosti a podobně. Hlavní tedy je kultivovaně se rozejít - nejsme přeci Jugoslávie. Jako by tento postoj dostatečně zdůvodňovala samotná odlišnost v jazyce a historickém vývoji. Už méně se uvažuje na občanské rovině - o dvojích prioritách a politické kultuře, o zkratech, iracionalitách a nevypočitatelnosti slovenské reprezentace.

Jednotící zájem

Slovenská strana často uvádí příklady uměle vytvořených národnostních států, které podle jejího výkladu jednoznačně spějí k zániku. Čítankovou ukázkou je Belgie, napůl germánský, napůl románský výplod ponapoleonské Evropy. Na první pohled jsou belgické poměry vyhrocenější než naše: zatímco Čech rozumí při troše úsilí i obyvateli Humenného, Valon je ve Flandrech cizí jazykem, mentalitou i temperamentem a střety obou národů na politické rovině jsou ostřejší, než na co jsme zvyklí z domova. Proč se potom Belgie nerozpadne? Povrchní pohled z národnostního či historického hlediska zakrývá skutečnost, že Vlámové i Valoni mají přes všechny „rasové“ odlišnosti stejnou politickou kulturu. Ať se mezi sebou hádají sebevíc, mimo veškerou diskusi zůstává demokratický charakter státu a jeho místo v Evropě. Jednotící zájem na přetrvání Belgického království sice není deklarovaný, ale je zřejmý přinejmenším natolik, že ho nemusí opakovat každý týden v televizi ministerský předseda.Jednotící zájem na trvání Československa je zcela zjevný: mezinárodní postavení státu, bezpečnostní vazby, provázanost hospodářství, v nadcházejících měsících přistoupí i kupónová privatizace. Jestliže slovenská reprezentace vystupuje proti tomuto zájmu, jedná naprosto iracionálně, navíc si sama pod sebou řeže větev. Jen těžko by obstál názor, že Slovensku samostatnost ekonomicky prospěje. Pomoci mohou pouze podnikatelé, ty však jakékoli nové hranice a celní bariéry jen odradí. A kolektivní „budování slovenské vlasti“ v obklíčení tržních ekonomik by vedlo k hospodářské katastrofě buď přímo, nebo prostřednictvím vazby na nemohoucí Sovětský svaz. Prubířským kamenem slovenské politické kultury bude zřejmě požadavek českého ministra financí Špačka - skončit s přerozdělováním finančních prostředků.

Nepřípustný vývoz demokracie

Události posledních měsíců, prohlášení politiků i průzkumy veřejného mínění naznačují reálnou šanci, že na Slovensku by mohl vzniknout nedemokratický stát. Nejde o vajíčka házená nacionalisty, to je věc temperamentu. Podobné scény se odehrávají všude na světě a v živé paměti je například loňské uvítání kancléře Kohla rajčaty ve východoněmeckém Erfurtu. Je třeba se pozastavit spíše nad „nedemonstrační“ politickou kulturou, která nezvedá diváky u televize. Už nyní se objevují jasné indicie - slovenské ústavní orgány bagatelizují projevy antisemitismu, nepokrytě pošilhávají po cenzuře, z malicherných příčin torpédují přípravu důležitých mezinárodní smluv. Politická reprezentace, která se ústně hlásí ke vstupu do Evropy a zásadám občanské společnosti, tedy k federálním prioritám, je tak činy popírá.V Československu se rýsují dvě různé představy demokracie. Občanský princip sám o sobě respektuje nesouhlas, ale musí být schopen bránit sama sebe - už jenom proto, aby zaručil svobodu nesouhlasu. Federace tedy nemůže popírat zásadu sebeurčení. V případě rozpadu státu by se však s netolerantním národním principem musely smířit početné skupiny obyvatel Slovenska, které s ním nesouhlasí a byly by jím postiženy. Dnes za ně nese odpovědnost federace, ale co v případě jakkoli kultivovaného rozchodu? Demokracii nelze vyvážet, ale už teď je nutné zajistit co možná nejlepší podmínky pro národnostní i názorové menšiny na Slovensku, třeba i na mezinárodní rovině. Nemusíme malovat čerta na zeď, ale právě tento bod zanedbali před dvěma lety v Jugoslávii - když na násilí nikdo ani nepomyslel.

Damoklův meč Balkánu

Zatím si všechny tři československé reprezentace myjí ruce - demokracii nelze vnucovat a nám koneckonců konflikt nehrozí. Oproti chorvatské Slavonii nemáme v česko-slovenském pohraničí jedinou národnostně smíšenou vesnici, celá hranice od Jablunkova až po Lanžhot je historická a uznávaná. Navíc u nás neexistují resentimenty z druhé světové války. Na rozdíl od statisíců obětí srbsko-chorvatské zášti se Češi a Slováci nelikvidovali v koncentračních táborech. Naopak, například ve Slovenském národním povstání bojovaly smíšené partyzánské oddíly.Jak ale může federace reagovat na ohrožení menšiny v jedné ze svých částí? A jak by tomu bylo v případě samostatného Slovenska? Dosud není k dispozici účinný mechanismus, který by tento problém vyřešil a zároveň by byl nezbytnou zárukou klidného rozchodu. Podobné úvahy mohou končit poněkud cynickou představou československých tanků, které za účinné podpory maďarského dělostřelectva hájí Komárno před slovenskou domobranou anebo páchají genocidu na obyvatelstvu tohoto historického slovenského města - záleží na tom kterém pohledu. Má-li se však Československo rozpadnout skutečně kultivovaně, nelze se podobným věcem vyhýbat.Historickou a národnostní odlišností se snadno argumentuje na české i slovenské straně. Příklad Belgie však ukazuje, že dva mnohem odlišnější národy žijící ve společném útvaru mohou mít politická zastoupení, která se sice navzájem přou, ale mají zájem na zachování státu. Naproti tomu slovenská reprezentace dnes nezaručuje ani zájem na společném státu, ani kultivovaný rozchod. Zůstává ovšem skutečností, že ji k tomu zatím nikdo nenutí.