Pět minut po dvanácté

Lustrační zákon vstupuje v platnost

Je to už měsíc, co parlament přijal zákon o lustracích. Stále se kolem něj vede bouřlivá polemika: pomůže nově se rodící demokracii, či je pozůstatkem totalitního myšlení, které chce administrativním, plošným opatřením měnit tvář společnosti? Je nová moc tak slabá, že musí proti potenciálním protivníkům používat skupinového zásahu?Zákon rozhodl ve věci, na kterou se čekalo téměř dva roky. Je tak trochu mrtvě narozeným dítětem, přišel nejméně pět minut po dvanácté a ne ve zcela čisté podobě, ale aspoň že konečně přišel. Snaží se vyrovnat s fenoménem, který nejde jen tak přejít, přestože by mnoha politikům asi bylo dnes ze všeho nejpříjemnější nechat ho samovolně odumřít; s fenoménem, který se po dva roky periodicky hlásil o slovo a který, pokud by se v něm neudělalo jasno dnes, by se v pozměněné formě objevoval znovu a znovu.Proto i výroky o tom, že snad zákon ani nebude uskutečněn, jsou krátkozraké: bagatelizací se vážný problém ze světa nesprovodí, bude se s ním jen třeba potýkat později, v méně příznivém kontextu. O čemž svědčí třeba loňské zákonné opatření Federálního shromáždění, které mělo být nástrojem, jak z vedoucích míst odsunout zkorumpované nositele starého režimu, a které zůstalo v půli cesty.

Očista státních institucí

Zákon teď dává jasné pravomoci i rámec očistě státních institucí od aktivních pilířů starého režimu. Tito estébáci, agenti, partajní funkcionáři, milicionáři i normalizátoři prověrkových komisí měli všichni jedno společné: pohrdali nejzákladnějšími lidskými a občanskými právy obyvatel této země, porušovali je ať už přímo a osobně ve zcela hmatatelné podobě, či vědomou přináležitostí k organizaci, jejímž základním cílem toto porušování bylo.Je jen logické, že v novém, demokratickém režimu nemají tito lidé na vedoucích místech co dělat. Měli navíc dva roky, aby klidně, bez rozruchu odešli k běžné práci řadového občana.

Chybí podrobné odsouzení minulého režimu

Je-li smyslem lustračního zákona ochrana státního aparátu před zjevně nedemokratickými silami, je zároveň částečným pokusem o jakýsi výraz spravedlnosti: vedle estébáků tu figurují i členové prověrkových komisí z r.48 (kteří dnes budou nejspíš vesměs v důchodu) či všichni členové milicí. To z něj zároveň činí hybrid, který supluje něco, co tu mělo dávno být: zhodnocení a jasné odsouzení ideologie minulého režimu, posouzení viny a neviny. Kdyby už dokument (zákon?) takového charakteru existoval, nebylo by dnes obtížné zdůvodňovat samozřejmý fakt, že partajní funkcionáři a milicionáři se nekvalifikují pro vedoucí funkce demokratické země. Zákon přišel bohužel trochu pozdě. Problém starých struktur mohl být už dávno za námi.Takto vyvstává obava, zda pozdní zákon nepostihne jen malé, hloupé rybky, když ty velké se už dávno zařídily v soukromých společnostech a všelijakých fiktivních družstvech, jež jim nabízejí ohromné zisky a do budoucna zřejmě i politickou moc, a kde jsou dnes v bezpečí.

Kritika

Od okamžiku přijetí ukazují kritici lustračního zákona na několik aspektů. Že prý vychází z předpokladu kolektivní viny, že neuznává presumpci neviny a že neumožňuje individuální posouzení a tudíž spravedlnost. Argumentují několika krajními, netypickými případy, jež by bylo možné zřejmě nalézt u každého zákona a které jej jako takový mohou těžko zpochybnit. Hovoří také o údajném rozporu s listinou lidských práv a o hypotetické negativní reakci ciziny (prozatím nedoložené). Občas také uvádějí nedoložená, astronomická čísla domnělého počtu „postižených“. (Podle našich dotazů se na ministerstvech zákon bude týkat ministrů, jejich náměstků, vedoucích odborů a oddělení, tj. cca 40 osob. Na Univerzitě Karlově přichází v úvahu rovněž pár desítek lidí, v průmyslových podnicích to budou ředitelé, jejich náměstci a ředitelé závodů (už ne vedoucí provozů ani mistři). V celé republice to může být nanejvýš pár tisíc funkcí a v nich bude bývalých partajních funkcionářů a milicionářů jen mizivé procento. Takže počet osob, jež budou nuceny odejít, rozhodně nepřesáhne pár stovek.Jaká je protiargumentace? To, že zákon z vedoucích funkcí vylučuje všechny bývalé estébáky, partajní funkcionáře a milicionáře, lze těžko považovat za princip kolektivní viny. O té by se dalo mluvit, jen pokud by za individuální přestupky několika z nich byli potrestáni šmahem všichni. Oni však jednak nejsou trestáni (vylučují se pouze z míst ministrů, náměstků a ředitelů, a to jen na pět let!), jednak se jich opatření týká proto, že jako jednotlivci vykonávali o své vlastní vůli funkce, kterými se diskvalifikují ze správy demokratického státu. Tak jako se všichni zloději diskvalifikují pro místo ředitele banky (tady by o kolektivní vině asi nikoho nenapadlo mluvit), tak se lidé, kteří se aktivně podíleli na ničení a potlačování jedné společenské skupiny jinou (tzv. třídní boj) diskvalifikují pro vedení demokratického státu.Podobně k údajné presumpci neviny. Zákon nestanoví žádnou míru viny; o té by měly rozhodnout soudy v případech každého individuálního porušení trestního řádu. Lustrační zákon jen stanoví, že vzhledem k určité charakteristice se určití lidé nehodí pro vedoucí místa ve státě.Co se týče citlivého posuzování: zákon není žádnou mstou, nevztahuje se na všechny komunisty, ale jen na partajní šéfy od okresu výš. Bere rovněž v úvahu, že po lednu 68 šli do čela této strany lidé s určitými demokratickými představami, a proto se nevztahuje na funkcionáře z období leden 68 až květen 69. Nevztahuje se také na ty, kdo se později komunistickému režimu postavili, byli odsouzeni a jsou dnes rehabilitováni.

Slabiny

Občané, kteří se budou cítit nespravedlivě nařčeni, se podle zákona mohou odvolat k nezávislé komisi (dosud ovšem neexistuje a parlament její jmenování ještě neprojednal). Na rozdíl od vládního návrhu, který předpokládal, že se k ní bude moci odvolat každý, kdo bude přesvědčen, že mezi spolupracovníky StB figuruje neoprávněně, však zákon tuto možnost nedává lidem vedeným v registru svazků StB jako agenti, informátoři a „ideoví spolupracovníci“ StB (ke komisi se mohou odvolat jen „důvěrníci“ a „kandidáti tajné spolupráce“).Obhájci zákona to vysvětlují tím, že většinu důležitých agenturních spisů pracovníci StB zničili (či ukryli), což by dalo spoustě agentů možnost odvolat se k soudu a svoji při pro nedostatek důkazů vyhrát. Mohlo by dojít k paradoxním situacím, kdy by důležitý agent mohl dál vykonávat funkci náměstka, protože jeho spisy zmizely, zatímco osoba z daleko méně závažného místa by musela odejít jen proto, že se její svazek zachoval. Je to logické vysvětlení, přesto však představuje povážlivý nedostatek. Zákon nemůže vycházet z naprosté neomylnosti registru StB, měl by dát každému možnost individuálního posouzení. Tu nabízí prezidentův návrh novely, která místo komise počítá se soudy, kam by se mohl odvolat každý, kdo by byl „přesvědčen, že mu je křivděno“.Zákon má ještě jednu slabinu. Neumožňuje posoudit individuální případy, kdy byl někdo ke spolupráci naverbován pod neúnosným nátlakem nebo kdo se po neslavné komunistické minulosti léta výrazně angažoval pro demokracii, ale nevztahuje se na něj rehabilitace (nebyl třeba vězněn). V tom je prezidentův návrh individuálního soudního posuzování rovněž spravedlivější. Podle nálady v parlamentu se však nezdá, že by měla prezidentova novela naději na přijetí.Zákon postihující všechny milicionáře se zase naopak překvapivě nevztahuje na bývalé kádrováky, bachaře, soudce, kteří zjevně nespravedlivě odsuzovali politické odpůrce, a na všechny, kdo svou publikační činností minulý režim oslavovali a propagovali a bez nichž by se partaji nikdy nepodařilo národ ovládnout tak, jak tomu bylo.Je rovněž překvapivé, že morálně bezúhonní musejí podle zákona být jen novináři státního rozhlasu a televize a nikoli už na státu nezávislých novin. Poslanci argumentují tím, že je věcí čtenářů, zda budou kupovat tisk, který vyrábějí bývalí agenti (a že takový skutečně existuje). Neříkají však, jak se to čtenáři mohou dovědět, když o lustraci těchto lidí nemohou požádat ani oni, ani nikdo jiný kromě vydavatele. Nechat sedmou velmoc bez povšimnutí, když se myslí na každého ředitele odboru, je politicky dost riskantní.

Skutečná dekomunizace, nikoli stranický boj

Doufejme, že lustrační zákon bude posledním opatřením, jež bude v tomto státě vymezovat kvalifikaci pro výkon nějaké funkce jinak, než jen čistě profesionálními měřítky. Doufejme také, že až se příště bude projednávat zákon podobného dosahu (třeba o třetím odboji, jak jej na blízkou budoucnost slíbil před krajany v USA prezident V.Havel), budou poslanci a vláda schopni se předem domluvit a vyjít si vstříc. A ne táhnout každý za naprosto jiný provaz, jak tomu bylo v tomto případě, kdy parlament vládní návrh v mnoha bodech měnil. Nemuselo k tomu dojít, kdyby se palčivý problém lustrací nejdřív pořádně probral ve sdělovacích prostředcích a na veřejnosti a většina se shodla na jeho cílech.Zdůrazněme rovněž, že zákon musí sloužit svému jasně vymezenému účelu a ne být zneužíván k mocenskému boji mezi stranami. Výroky některých vysokých představitelů ODS v soukromí však naznačují, jako by jim nešlo tolik o čistý státní aparát, ale spíš o jiné cíle. Čistota záměrů se prokáže mj. na tom, jak se ministr Klaus a další postaví k některým vysoce postaveným osobám svých úřadů, jež sítem zákona neprojdou.Připomeňme výrok sociálně-demokratického poslance Dostála v parlamentu: „Nenechám si spílat do bolševiků od někoho, kdo v minulosti odsoudil dva mladé lidi za to, že zfackovali Gottwaldovu bustu.“ Řekl to na adresu dr.M.Pohanky, bývalého soudce a dnes poslance ODS. Dr.Pohanka jen šeptnul, že „tak se tehdy soudilo“.