Aféra Pithart versus Moldan

Případ Bedřicha Moldana má nejméně tři závažné a relativně samostatné roviny. První je rovina osobní cti. Když premiér Pithart - dávný přítel, jemuž Moldan stoprocentně důvěřoval - vyzval svého ministra k podání demise, seděl s nimi beze slova u stolu ministr vnitra ČR Tomáš Sokol. Pouhá přítomnost ministra vnitra jako osoby v této souvislosti nejvíce kompetentní budila dojem, že to byl on, kdo premiérovi informaci sdělil a kdo za ni ručí. Jak se později ukázalo, bylo tomu jinak: ministr Sokol se o obvinění dozvěděl z úst premiéra pouze o několik minut dříve než sám ministr Moldan.

Podle ministra Moldana to byl nejprve premiér, kdo při rozhovoru pronesl větu o tom, že u ústavního činitele stačí pouhé podezření: Moldan si vysloužil tvrzení, že tuto větu řekl sám - přitakal na ni totiž její obměnou, že pro ústavního činitele neplatí presumpce neviny. Byl postaven před následující alternativu: buď odvolání pro ztrátu důvěry, které bude spojeno s velkou ostudou pro všechny zúčastněné, nebo demise ze zdravotních důvodů. Po jistém váhání by už byl podepsal, ale nedovolila mu to právě jeho osobní čest. Nemohl přijmout nepravdu, že se jedná o zdravotní důvody, už proto, že všichni, na nichž mu záleží, dobře vědí, že žádnými zdravotními obtížemi netrpí. Touto „milostivou“ formulací by jen učinil přiznání. Protože trval na tom, že není vinen, posléze odmítl podepsat.

Jedno je nejasné: proč Moldan ihned nepožadoval, aby bylo zcela jednoznačně řečeno, o jaké obvinění se jedná, o jaké důkazy se opírá a jak se k těmto důkazům premiér dostal, čí iniciativa to byla a na základě jakého pověření onen informátor jednal. Premiér se pouze odvolal na to, že byla rekonstruována počítačová databáze, v níž se objevily nové skutečnosti. Vysvětlením pro tento nedostatek duchapřítomnosti by mohla být přítomnost nemluvného ministra vnitra. Zcela záhadné zatím je, proč premiér rovnou nepředložil svému ministrovi důkazy, například výpis z databáze.

Premiér později v televizním interview uvedl, že důkazem je nově nalezený registr svazků. (Něco tady přesto nehraje. „Chýry“ o Moldanovi jsou podle jistých pramenů v oběhu už tři měsíce, tedy dávno před tímto nálezem.) Premiér v interview zároveň uvedl, že Moldanův svazek chybí.

Pokud je znám pouze tento zápis, který - jak se alespoň zdá podle dosavadních Pithartových vystoupení - charakterizuje Moldana jako tzv. kandidáta spolupráce, a žádný další důkaz není k dispozici, ocitáme se v kruté parodii jak etiky, tak práva. Je to vlastně svět, v němž jednotlivec od jisté chvíle nemůže obstát, ať se zachová jakkoli. Jakmile si ho vyberou, je vinen. K jeho vině tedy stačí, že si ho oni kdysi vybrali.

Kdybychom navíc přijali větu, že u jakékoli skupiny lidí stačí podezření k tomu, aby museli znectěni odejít ze své veřejné funkce, otevírají se tím stavidla ještě čemusi ďábelštějšímu. Stačí, aby kdokoli a z jakéhokoli motivu - tedy třeba i jeden z odsouzených nositelů zla - vyřkl podezření o komkoli z této skupiny, a ten padne. Komukoli se tak dává do ruky takřka smrtící zbraň. Pokud ji lze namířit dokonce jen na ústavní činitele, důsledky takového posunu jsou nedozírné. Známý koncept poslanecké imunity nemá za cíl nějaké úlevy v trestu, ale záruku jisté stability těch, kdo řídí stát. Učinit ústavní činitele závislými na jakémkoli podezření nebo pomluvě znamená učinit z nich právě nejzranitelnější skupinu lidí ve státě.

V této souvislosti je jednání tak erudovaného právníka, jakým je Petr Pithart, zcela nepochopitelné. Vlastně by mě překvapilo, kdyby vzhledem k počtu výslechů, jimiž za svá disidentská léta prošel, jeho vyslýchatele nikdy nenapadlo získávat ho za spolupracovníka. Pokud tomu tak je: co když se zápis, že byl získáván, najde a co když i jemu bude chybět spis, který by prokázal, že spolupráce byla touhou výlučně jejich a ne jeho? Otázka osobní cti tak přerůstá do druhé roviny regulativních principů sociálního života. Přijmout takovýto postup - odsouzení bez dostatečných důkazů - znamená vytvořit nebezpečný precedens.

Pithartova síla jako teoretika spočívala v tom, že dokázal hovořit o právu v jeho sociálních a dějinných souvislostech. Nechci se smířit s představou, že to byla pouze akademická invence, kterou by nedokázal přenést do každodenního praktického rozhodování. Vnucuje se proto myšlenka, že on, který domýšlí svá rozhodnutí vždy daleko do budoucnosti, zřejmě usoudil, že setrváním ministra Moldana ve vládě by bylo ohroženo něco ještě podstatnějšího, než je princip presumpce neviny v širším smyslu.

Pokusme se uvažovat, o jaký faktor v pozadí by mohlo jít. Mohla by to být bezpečnost státu, pokud by ji ohrožovalo to, že jedna z jeho vlád bude zpochybňovaná a skandalizovaná. Je-li však situace takto vážná, měl by o ní premiér přinejmenším se svým ministrem - a dlouholetým přítelem - otevřeně hovořit. Podle Bedřicha Moldana však žádné bližší vysvětlení nepřišlo. Tím méně se ho dostalo veřejnosti, která dosud podané zdůvodnění zcela zjevně nebere. Lidé jsou znepokojeni a říkají si, že za tím musí něco být. Uvědomují si, že tato střela nezasáhla jen Moldana osobně - třetí úrovní problému je Moldanova role v ekologických snaženích. Co když jeho odstavením premiér vychází vstříc podřazování ekologie ekonomii, z čehož je ať už právem či neprávem podezírán zejména nový předseda OF Václav Klaus? Kdo seje záhady, sklízí dohady…

Cílem tohoto článku není ani apriorně obhajovat ministra Moldana, ani stejně apriorně útočit na premiéra Pitharta. Je pouze nutné hlasitě připomenout, že tento způsob zdůvodňování odchodu ústavního činitele je zásadně nepřijatelný. Ve sporu Moldan-Pithart dozajista může mít pravdu premiér. Aby to však veřejnost uznala, nesmí z té pravdy být vysloven jen temný náznak. To, že rozhodnutí bylo přeneseno na Českou národní radu, se nesmí stát způsobem, jak zahalit nastolení hrozivého precedentu.Tento článek byl zpracován na základě rozhovoru s ministrem Moldanem, který potvrdil, že v něm jeho sdělení nejsou zkreslena. Premiér Pithart po přečtení článku souhlasil se všemi jeho závěry, řekl však, že považuje za nutné popsat, jak to vše viděl on.

Věděli, že ho mají

Pithart: V listopadu se přišel české vládě představit nový ředitel Úřadu na ochranu ústavy (dnes Federální informační služba) pan Novotný, a my jsme se jej při té příležitosti samozřejmě ptali, jak jsou daleko ve schopnostech dešifrovat lustrační údaje. Dozvěděl jsem se, že došlo k zásadnímu pokroku; dílem je to otázka času - prostě se to naučili - a především se dostali k určitým disketám, které jim poskytly další důležitý klíč. Takže záhy v tom rozhovoru na přímou otázku, zda výsledky předcházejících lustrací jsou platné, přišla jasná odpověď: Ne. Bezprostředně musela tedy následovat otázka: To znamená, že máme vládu nechat lustrovat znovu? Samozřejmě. Čili takhle vznikla ta zakázka. V žádném případě nezněla: Vyšetřete nám Moldana, chraň bůh! Tady chci ovšem dodat, že někteří poslanci FS později na kolegiu Občanského fóra tvrdili, že o Moldanovi - a ne jen o něm - se to ve Federálním shromáždění ví už tři měsíce. To ale věděli oni, v České národní radě to, tuším, nevěděl nikdo, my ve vládě určitě ne. Souvisí to asi s tím, že komise pro vyšetřování pro vyšetřování 17.listopadu je při FS.

Zakázka tedy byla nikoli na Moldana, ale na všech 273 pracovníků úřadu vlády s českou vládou včetně. Při seznámení s výsledky byl otazník u jedné osoby, u Bedřicha Moldana. Trvali jsme na tom, aby nám podali co nejpřesnější zprávu, písemně a podepsanou ministrem. Trochu se to vleklo, až těsně před Vánoci jsem viděl papír, který vyjel z počítače. Bedřich tam byl označen jako KTS (kandidát tajné spolupráce) od ledna 1989 do prosince 1989, kdy byl jeho spis skartován. Pracovníci úřadu si myslí, že skartován nebyl, že nebyl skartován ani jediný spis. Může je mít Lorenc, teoreticky je může mít Sacher a samozřejmě mohou být v Moskvě.

Na zachovaném záznamu je jeho přezdívka, číslo a řídící pracovník.

Není cesty zpět

Na tu základní otázku, co to znamená KTS a zda je takové znamení slučitelné s funkcí ústavního činitele, byla odpověď jednoznačná: Není to slučitelné, protože je vyloučeno, aby ten člověk po nějaké době, po pár týdnech nepochopil, že už se s ním zachází jinak, že už „v tom jede“. Tahle formaluce vystihuje, co měl vlastně člověk prožívat - že už v tom jede a cesta zpátky není. Když mi tohle řekli, bylo mi jasné, že musím jednat rychle. Především kvůli Bedřichovi, než z toho bude nějaká hnusná kampaň, a do jisté míry také proto, aby se třeba za tři měsíce nemohlo říct, že jsem to věděl a že jsem ho kryl. Zároveň jsem samozřejmě musel požádat federálního ministra vnitra, abych celou zprávu dostal úřední cestou, na hlavičkovém papíru a přísně tajné.

S Bedřichem jsem hovořil v situaci, kdy jsem to úřední sdělení ještě neměl v ruce, ale věděl jsem, že je to otázka dnů. Tomáš Sokol se našeho rozhovoru skutečně účastnil jako svědek. Vybral jsem si ho proto, že jako jediný z republikových ministrů mohl té diskusi rozumět, a nežádal jsem ho o žádné stanovisko. Bedřichovi jsem řekl, ne že se objevily nové, že se objevily určité skutečnosti, které svědčí o takové míře spolupráce, která je neslučitelná s funkcí ústavního činitele. Následovala velmi krátká rozmluva - já ji odhaduji tak na čtyři nebo pět minut -, kdy Bedřich řekl: Nedá se nic dělat. A já řekl: Tak Bedřichu, prosím tě, v tom případě čím dřív, tím líp. On se mě zeptal: Jak se to dělá? Já mu řekl: V sekretariátu si najdi dr.Hrušku, on to umí, je právník a napíše to tak, jak to má být pro předsednictvo ČNR napsáno. To, že po pěti minutách odešel bez odporu a boje, mě sklíčilo. V té chvíli to pro mne bylo naprosto jasné, protože si nedovedu představit, že by se někdo takhle rychle vzdal. Prostě jsem měl za to, že se to bohužel prokázalo, a že skutečný stav je možná ještě horší, než jsem si myslel.

Blažek: Ministr Moldan svůj ústup vysvětluje loajalitou vůči vám a vládě. Cítil, jak říká, že pokud by za této situace zůstal ve funkci, ohrožoval by tím jak vás, tak celý vládní tým. Během krátké chvíle, kterou měl na rozhodnutí, usoudil, že nejsprávnější bude odstoupit.

Pithart: To je možné vysvětlení. Já nevylučuji, že tam takové motivy byly. Ale přesto si myslím, že by to člověk, který si myslí, že to vůbec není pravda, neudělal. Takové obětavé gesto patří spíš do literatury než do života.

Kličkovat a unikat

Vzápětí se vrátil s demisí, kde bylo napsáno: z osobních důvodů. Já jsem říkal: Bedřichu, prosím tě, neblbni. To si rovnou vystrč z domu transparent, že jsi spolupracovník. Cokoli je lepší než tohle. On říkal: To máš asi pravdu. A co tam mám napsat? Já řekl: Myslím si, že uvést zdravotní důvody by bylo lepší. Vždyť ty jsi nejspíš spolupracovníkem v pravém smyslu slova nebyl. On řekl: Dobře. Odešel, ale za minutu se vrátil a říkal: Hele, já to nechci psát tady, mě je to trapné, já jdu na ministerstvo a přivezu to za hodinu. Ale už to nepřivezl.

Ten večer za mnou přišel do ČNR, mluvil klidně, rozvážně. Dlouho jsme spolu hovořili, nebyl už v šoku ani zaskočen, asi už mezitím mluvil s řadou lidí. Odpoledne odjel na Ůřad pro ochranu ústavy, kde mu potvrdili, že to tak v zásadě je, uvědomili ho, co ta kategorie KTS znamená a řekli mu, že jeho svazek byl zničen. V té ČNR mi řekl: Mám holt smůlu. Kdybych nebyl ministr, tak se budu bránit a možná se ubráním. Ale u ústavního činitele platí presumpce viny. Myslel to samozřejmě v politickém, nikoli v právnickém smyslu slova. Aby to bylo jasné, dodal: Chápu, že mohu být vydíratelný, že moje papíry mohou být v Moskvě, jenom prosím tě, když jsme se dohodli na zdravotních důvodech, dej mi čas, abych skutečně onemocněl. Vedl jsem včera velkou poradu a nemůžu říkat, že jsem onemocněl hned po ní. Já jsem řekl: To je pravda. Bylo to před Vánocemi - tak kdy? On říkal: Samozřejmě hned druhého ledna.

Ráno druhý den jsem si svolal předsednictvo vlády a oznámil jim to. Všichni byli velmi znepokojeni a říkali: To tedy ne, začne kličkovat, unikat… Chceme s ním mluvit. Tak jsme ho zavolali, on přišel a zopakoval, co řekl mně: Ano, souhlasím, nemohu zůstat, mám smůlu. Ale dejte mi čas onemocnět. A oni říkali: Kde máme záruky? Máme tomu rozumět tak, že nám dáváš čestné prohlášení, že 2.ledna odstoupíš? Všichni jsme měli pocit, že je v tom rys tragédie, neštěstí, že kdyby byl o stupínek níž, tak tahle situace nevznikne. Takže nám dal čestné prohlášení a když odešel, přítomní podepsali, že ministr Moldan učinil čestné prohlášení.

Věděli, že ho už mají

Ještě se vrátím k okamžiku, když tady sepisoval demisi. Mluvil s dr.Hruškou a protože měl v té době trochu paranoidní pocit, že všichni už jsou do problému zasvěceni a on že je poslední, který se to dovídá, tak cítil potřebu tomu člověku něco říct. A řekl jednu větu, dr.Hruška je ochoten ji odpřísáhnout před komisi: Nebýt 17.listopadu, tak jsem to podepsal. To podle mého názoru přesně vystihuje podstatu problému: on se už tenkrát zřejmě dostal do situace vydíraného, neměl už žádný výběr. Mohl se samozřejmě vzdát celé své kariéry, naprosto změnit svou existenci, tahleta možnost existovala, ale asi nebyla prakticky proveditelná, protože on to byl, kdo řekl: Nebýt 17.listopadu, tak jsem to podepsal. Čili oni ho už nějakým způsobem měli. Mám pro to výklad, který samozřejmě hovoří pro něj.

V disentu se donekonečna, stále znovu a znovu omílal každý výslech. Všichni to téma nenáviděli, zejména rodinní příslušníci a zrovna přítomní hosté. Měli dojem, že se jedná o jakousi posedlost disidentů, ale ono to mělo své racionální jádro. My jsme si postupně začali uvědomovat, co to s námi dělají, kam nás chtějí dostat a kde jsou hranice, které nemůžeme překročit. Nevěděli jsme přesně proč, ale shoda mezi zasvěcenci byla jasná: nemůžeme s nimi do hospody. V hospodě se vždycky fotografovalo. Moc se o tom neví, protože ti, kteří byli fotografováni, tam většinou spadli a neměli - dodnes nemají - to komu říct. Fotografie sehrála svou roli. Jsi v tísni, ukáží ti fotku a řeknou: Nezlobte se pane, tohle nevypadá jako výslech… Co tomu asi řeknou vaši přátelé? Měli vyzkoušeno, že tahle věc působí. Vycházelo to z jejich fízlovské zkušenosti. My tuhle zkušenost neměli, jen jsme tušili, že bychom se tam - v hospodě - opravdu dostali za nějakou hranici, odkud by už nebyla cesta zpátky. Totéž platí o jakýchkoli papírech. Nesmí se jim dobrovolně dát nic, ani to, co člověk třeba už někde předtím publikoval. Protože i tahle vstřícnost působí v těžké chvíli, do které oni dokáží člověka dostat, depresívně a bere mu vůli k odporu.

Bedřich tohle nevěděl, záměrně se držel stranou disidentské sféry a tyhle lekce nedostal. Já vím, že se s nimi scházel v hospodě, on sám mi to řekl, a dával jim nějaké papíry.

Blažek: Mě ministr Moldan říkal o předávání ekologických textů, když se na něj obrátil Hegenbart a jeho lidé.

Pithart: Subjektivně si mohl myslet, že se pořád nic neděje: vždyť jsem nic nepodepsal. Ale oni věděli, že už ho mají. Protože to zatím vyšlo v osmdesáti procentech a u něj to vyjde taky, až ho přitlačíme a všechno na něj vytáhneme. Taky jim dával zprávy z cest. Byly to samozřejmě služební zprávy. Ale ani tohle se jim nesmí dát. Bylo třeba říct: Panové, ta zpráva přece leží v úřadě, tam si ji vemte. Chtěli po něm zprávy o emigrantech. Ti emigranti je přirozeně vůbec nezajímají. Je zajímá pouze fakt, že on je ochoten jim třeba o jednom jediném emigrantovi něco říct. Protože to je další závaží, které v tísnivé situaci pomůže zlomit odpor. Já nevím, zda jim Bedřich něco o eigrantech řekl, ale vím, že to po něm chtěli. A předpokládám, že se to člověku v obklíčení může zdát jako to nejmenší zlo - jim přece tímhle nemohu ublížit…

Oni věděli, že už ho mají, že už je v situaci vydíratelného. A věta, kterou řekl Hruškovi, dokazuje, že si to uvědomoval, že cítil, jak strašně se to kolem něho stahuje. Čekal už jen tu poslední ránu, která nepřišla, protože byl 17.listopad.

Hledá se mechanismus

Mezi svátky přišel postupně s dvěma návrhy. Ať zinscenujeme ve vládě nějakou konfliktní situaci, kdy on bude moci prásknout do stolu a říct: Tak a odcházím. Říkal: Při projednávání rozpočtu přijdu s finančně náročným programem pro životní prostředí, na který vláda nebude mít peníze a já budu na protest rezignovat. My jsme říkali: Bedřichu, v žádném případě, na to okamžitě zapomeň. A byli jsme jím dost zklamáni. Protože on by odešel jako hrdina a my bychom byli svině. Pak přišel ještě s jinou variantou tohoto návrhu, že na první schůzi vlády připraví z ekologického hlediska skvělou palivoenergetickou koncepci, na kterou vláda nebude mít opět prostředky, zamítne ji a on v tu chvíli podá demisi. To už jsem ho ani nenechal domluvit.

Na kolegiu OF mu doporučili, aby s tím vyšel ven. Po dlouhé debatě, kdy se hledal nějaký mechanismus, nějaká pravidla podle kterých by se postupovalo v tomto i v dalších případech, někdo řekl: Vždyť existuje lustrační komise ČNR, tak ať se na ni Bedřich obrátí. Všichni to s velkou úlevou přijali.

Já si myslím, že on pravděpodobně nikomu neublížil. Ani žádné ekologické iniciativě nemusel ublížit. Ale sám řekl: Jsem vydíratelný, nebo: Mohu být vydíratelný. A o to jde, zda je vydíratelný. Což by možná nevadilo u nižšího úředníka, ale u ministra to, řekl bych, vadí.

Blažek: Mám dojem, že tohle je pozitivní výsledek celé konfrontace: že se přesně řeklo, proč je nutné klást na ústavní činitele přísnější měřítka. Ne proto, že jsou abstraktně výš nebo abstraktně důležitější, ale kvůli možnému vydírání. A taky se vysvětlilo, že ministr Moldan není v současné pozici jen proto, že se na něj oni v minulosti obrátili. Kdybychom to měli brát takhle, byl by to princip skutečně ďábelský.

Pithart: Samozřejmě. Pak by to toho spadla šílená spousta lidí. A nespravedlivě.

Člověk, který nevylučuje, že možná překročil nějaké hranice, tak nemusí propadat depresi, že selhal. A nemusí mít ani špatné svědomí - přirozeně pokud nikomu neublížil. Ale měl by asi vážit, zdá jít do vysokých funkcí nebo se dokonce stát ústavním činitelem. Protože i na člověka nejen subjektivně, ale i objektivně nevinného může být v této roli vyvíjen tlak, kterému nebude moci odolat. Tady si myslím, že se u Bedřicha stala ta zásadní chyba - stala-li se, což ukáže výsledek šetření. A ještě bych na závěr řekl, že když komise pro lustrace rozhodne, že Bedřich Moldan je způsobilý svou funkci vykonávat, přijmu to s úlevou. Už proto, že bezpečně vím, že lepšího ministra pro tento resort patrně neseženu. A budu rád i proto, že ho pokládám dlouhá léta za přítele. Z toho důvodu se k věci už deset dní nevyjadřuji a jsem připraven bez výhrady a bez námitek respektovat konečný výrok.