Situace začíná být vážná

rozhovor s Václavem Havlem

Minimálně od Trenčianských Teplic hovoříte vy i další představitelé federální i české reprezentace o nutnosti pochopit a vyjít vstříc slovenským tužbám. Po roce a půl se zdá, že tato politika zkrachovala: byl jste nucen vystoupit ve FS s alarmujícím projevem o hrozícím rozpadu Československa. Jak tedy dál, když žádný z dosavadních „ústupků“ slovenskou stranu neuspokojil?Politické síly, které zvítězily ve volbách, slíbily občanům, že budou budovat vskutku demokratickou federaci, založenou na rovnoprávnosti obou jejích členů. Plnit tento slib znamená, že jedni musejí mít porozumění pro druhé a že všichni dohromady musejí hledat takové řešení, které bude mít smysl a s nímž bude většina souhlasit. To byla cesta, kterou jsem soustavně podporoval. Zároveň jsem soustavně (nikoli tedy až teď) upozorňoval na nebezpečí, která hrozí, nedohodneme-li se. Situace začíná být vážná, protože výsledků je zatím pramálo. To ale neznamená, že všechno zkrachovalo. Krach lze odvrátit a jednou z cest, jak toho dosáhnout, je uspořádání referenda. Vyzní-li ve prospěch federace, vyplyne z něj jasný závazek pro všechny naše parlamenty urychleně přijmout nové ústavy. Vyzní-li pro oddělení našich dvou republik, musí začít proces jejich právního a kulturního oddělování. Ani jedno ani druhé řešení bych se neodvážil nazvat „krachem“. Skutečným krachem by bylo divoké neústavní oddělování, stav dvojpráví, státoprávní chaos.Dá se předpokládat, že v referendu zvítězí společný stát. Jak ovšem vyplývá z výzkumů, bude pro něj většina občanů hlasovat jen proto, že mají strach z neznáma a z ekonomického chaosu, který by rozdělení republiky mohlo přinést. Takže ani všeobecné ANO nevyřeší základní problém: slovenskou potřebu stát na vlastních nohou. Je vůbec možné tento požadavek splnit a zachovat přitom federaci?Vysloví-li se občané pro společný stát ze strachu z následků rozdělení, pak to znamená, že společný stát pro ně představuje určitou jistotu. Nebude to tedy jen projev nedůvěry v životaschopnost společného státu. Slovenský požadavek „stát na vlastních nohou“ lze podle mého názoru splnit i v rámci federativního státu. Přesně k tomu ostatně směřovaly i některé mé iniciativy, například zřízení Federální rady, obsažené v mém návrhu federální ústavy. Federace může fungovat jen tehdy, nebudou-li ji občané jedné z republik vnímat jako cosi cizího, co jim je vnuceno a co omezuje rozvoj jejich republiky, ale naopak jako něco svého, jako společné dílo, jako spojení, k němuž se obě republiky rozhodly ze své vůle a ve vlastním zájmu. Federace nebude nikdy fungovat, budou-li ji republiky chápat jako svého utlačovatele. Musejí ji chápat jako svůj vlastní výtvor, jako něco, co není mimo ně, ale co jsou ony samy. Toto pojetí federace jsem se svého času pokusil promítnout i do návrhu federální ústavy.

Hanba a selhání

Změnil jste nějak svůj názor na kompetenční zákony, které vlastně celý proces dělení veřejně odstartovaly?Ústavní zákon o rozdělení kompetencí přijal parlament. Proto ho respektuji, stejně jako respektuji naši ústavu.Ale vy jste se pro přijetí tohoto zákona velmi osobně angažoval…Nikdy jsem parlamentu neradil, v jaké podobě má zákon přijmout, nikdy jsem se k němu nevyjádřil. Pouze jsem vyzýval k vzájemnému porozumění, a to budu dělat i nadále.Dejme tomu, že se v referendu občané vysloví pro rozpad ČSFR nebo že se rozpadneme ještě dřív, bez referenda. Vy takovou variantu považujete za „hanbu a selhání“ polistopadové reprezentace. Proč?Protože polistopadová politická reprezentace slíbila těmto národům, že vybuduje demokratickou federaci. Pokud ji nevybuduje, selhala.Nemyslíte, že je možný i jiný pohled na věc? Že by případné rozdělení vyřešilo existující a oboustranně tíživou rozdílnost české a slovenské společnosti, která se dnes viditelně projevuje např. v přístupu k ekonomické reformě a v odlišném politickém nasměrování obou republik?Za prvé si nejsem jist, zda jsou aspirace slovenské společnosti tak bytostně odlišné od aspirací českých. Za druhé si nemyslím, že kdykoli někde nalezneme odlišnost aspirací, nemáme jiné řešení než se separovat. Takové myšlení - dohnáno do důsledků - by znamenalo, že nemůže spolupracovat a soužít nikdo s nikým.Před touto společností stojí velmi obtížné úkoly. Už řadu měsíců nedělají politické reprezentace této země málem nic jiného, než že bezvýsledně diskutují o státoprávním uspořádání. Jak dlouho lze existovat ve stavu, kdy si jedna část Česko-Slovenska vytrvale přeje samostatnost a obviňuje druhou část z uzurpátorství?Především: sami předpokládáte, že by v referendu zřejmě zvítězila vůle k zachování Československa. Jak potom můžete tvrdit, že si „jedna část země vytrvale přeje samostatnost“? Na druhé straně musím ovšem říct, že jsem hlavní, koho zneklidňuje, že tak dlouho bezvýsledně diskutujeme o státoprávním uspořádání. Proto jsem ostatně v posledním roce organizoval tolik různých jednání, která měla jediný cíl: dospět k dohodě. K mému klidu nepřispívá dokonce ani zřejmý fakt, že jde o věc, která - má-li probíhat pokojně - chce vždycky svůj čas: uvědomme si například, jak dlouho trvalo Belgii, než našla spravedlivý státoprávní systém, nebo jak dlouho vznikala ústava USA!

Naděje jako stav ducha

Domníváte se, že je lepší snášet současné spory ještě mnoho dalších let, riskovat případně i jakousi „irskou variantu“ soužití, než stát rozdělit?Dělám vše, co je v mých omezených silách, aby jednání o našem státoprávním uspořádání neměla podobu sporů, tedy aby probíhala pokojně, kulturně a rychle. Dělám to mimo jiné proto, aby byla vyloučena nejen alternativa irská, ale i alternativa jugoslávská.Myslíte, že se to podaří?Věřím v to.Co vás k tomu optimismu vede?Nejde o optimismus. Jde o naději jako stav ducha. A zároveň o cíl, který jsem se zavázal sledovat. A já své závazky velmi nerad ruším a své sliby velmi nerad neplním. Ostatně z dlouhodobého hlediska nazíráno, bude problém soužití našich národů a formy jejich státnosti zvolna ztrácet na své naléhavosti, protože s procesem evropské integrace bude vůbec klesat smysl státní samostatnosti.Je v Bratislavě tento evropský vývoj znám? Slovenští politikové nepůsobí dojmem, že by o něm byli informováni.Informováni o něm samozřejmě jsou. U některých z nich je možná právě tato informace důvodem ke spěchu: rádi by pro Slovensko dosáhli dřív, než se začneme spojovat s jinými, téhož, čeho jiní dosáhli už dávno.

Mlčící většina

V obhajobách společného státu se často objevuje argument o slovenské „mlčící většině“, která je pro federaci a na kterou se také sází v referendu. Jak si ale potom vysvětlit, že „profederální“ VPN má pouhá tři procenta voličů, že slovenští občané nijak neprotestují proti svému premiérovi, který opakovaně říká, že jeho cílem je samostatný stát, že nejoblíbenější jsou na Slovensku ty sdělovací prostředky, které neustále zpochybňují federaci?Na téhle věci je něco symptomatického. Bezpočtukrát jsem to na Slovensku pozoroval. Zajdu například v Bratislavě na fotbalový zápas - celý stadión vstane a tleská mi. Vzápětí se hraje státní hymna a při Kde domov můj celý stadión píská. Taková je slovenská společnost. Rozporuplná. Mnohým politikům důvěřuje nikoli proto, že by domýšlela dosah toho, co říkají, ale prostě proto, že se jí líbí. Bere je jako ztělesnění jakési své - zatím nerealizované - energie. To vše patří ke složitému slovenskému klimatu. Ale rád bych upozornil, že situace v českých zemích není o mnoho lepší. A vlastně ve všech postkomunistických státech. Vezměte si třeba Polsko: deset let zde ztělesňovala národní zápas za svobodu Solidarita, a potom nescházelo mnoho, aby volby vyhrál jakýsi úplně neznámý pan Tyminski.Vraťme se ještě k mlčící slovenské profederální většině. Pokud skutečně existuje, zůstává otázkou, proč jejím představitelům federální orgány i vy sám poskytujete tak mizivou podporu. Přece nestačí najít těm několika mizejícím federalistům byt a zaměstnání v Praze, jako se to stalo v případě Fedora Gála.Jde o dvě různé věci. Má podpora ideji demokratické federace je obecně známa a je ze samé své podstaty podporou všem, kteří jsou také pro federaci, ať v českých zemích, nebo na Slovensku. Není pravda, že na Slovensku jich je málo. Přečtěte si například seznamy podpisů na petici Za spoločný štát. Naleznete tam - mimo jiné - téměř celou slovenskou inteligenci. Jiná věc je osud Fedora Gála. Na Slovensku existují antisemitsky a fašisticky orientované skupiny, mnohokrát jsem se s nimi konfrontoval. Četl jsem nejrůznější antisemitské letáky, které tam kolují; lidé si je dokonce vylepují v oknech; vím, že slovenští knihkupci odmítají prodávat Gálovu knihu atd. Co k tomu mohu dodat? Svůj názor jsem řekl tisíckrát a budu ho opakovat tak dlouho, jak dlouho to bude nutné. Ale přece tam nemohu chodit zatýkat, brát k výslechu a vznášet žaloby. Od toho jsou jiné instituce. Tyhle agresívní menšiny ostatně existují všude, na Slovensku stejně jako v Čechách nebo ve Francii. Jenomže stát, který je nezralý a v plenkách, se s nimi nedokáže náležitě vyrovnat. To je zatím náš případ: nedokážeme trestat mnoho zcela jasných trestných činů. Chybějí nám odvážní a demokraticky smýšlející prokurátoři a soudci. Všichni jen trochu schopnější právníci odcházejí do advokacie nebo k soukromým firmám. To je přece známá věc.

Angažovat se budu až do smrti

Zůstal byste v případě rozpadu republiky ve svém úřadu, nebo odejdete do soukromí?V případě rozpadu společného státu zanikne funkce federálního prezidenta. Vydrží-li federace, pak bude počátkem července nová volba československého prezidenta.A budete v tom případě znovu kandidovat?Angažovat se za určité společenské hodnoty budu až do své smrti bez ohledu na to, čím budu. Zda budu znovu kandidovat na funkci prezidenta či nikoliv, se dočtete v mé knížce „Letní přemítání“, která za týden vyjde.Britský politolog a váš dávný přítel T.G.Ash nedávno řekl, že byste byl pro svou zemi užitečnější, kdybyste byl znovu intelektuálem v opozici vůči reálné moci. Přemýšlíte o tom?To, co říká Ash, jsem já říkal už před dvěma lety, když se rozhodovalo o mé první kandidatuře na prezidentský úřad. Sloužím své zemi jako prezident, sloužím nejlépe, jak umím, a okamžiku, kdy se stanu zase nezávislým intelektuálem, se jistě dříve či později dočkáme všichni.