Nenamlouvejme si, co neplatí

Rozdělení federace možným řešením

Většina obyvatel Slovenska je pro federaci; samostatnost si přeje jen křiklounská menšina a pár politiků, kteří se na nacionalistické vlně snaží vynést do čela. Tak zní velmi rozšířený názor v Čechách. Kde se tedy ta „mlčící většina“, kterou není vidět a o níž není příliš slyšet, skrývá? Je prý zastrašena výbojnými protivníky, jde údajně o slušné lidi, kteří, jak tomu bývá, nedávají svou existenci halasně najevo. Tím se vysvětluje, že národní hesla před deseti dny v Bratislavě dokáží zmobilizovat 30.000 manifestantů a myšlenka společného státu sotva pár tisíc.Očekávali bychom, že se „mlčící většina“ projeví nějak nepřímo: v anonymních průzkumech veřejného mínění podporou profederalistických politických sil nebo oblibou tisku, který je federaci nakloněn.Omyl. VPN by dnes na Slovensku dalo svůj hlas sotva 5% voličů, Demokratické straně pouhých 7%. A noviny? V porovnání se statisícovými náklady nacionálního tisku vychází dnes Verejnosť, celorepublikový deník vítězné vládní strany, v 11.000 výtiscích, týdeníku Echo se neprodávalo víc než 5.000 a nedávno přestal vycházet vůbec. Zdá se tedy, že profederalistická myšlenka na Slovensku prostě netáhne a že obyvatelstvo více či méně vědomě touží po samostatnosti.

Konstanta slovenských dějin

Je jednoduché tvrdit, že nejaktivnější síly volající po slovenské suverenitě jsou bývalí estébáci, agenti a osoby zkompromitované. I když je to v mnoha jednotlivých případech pravda (a Respekt o tom brzy přinese doložená zjištění), samotný fenomén volání po samostatnosti to však zdaleka nevysvětluje.Kdykoliv přišla v našich moderních dějinách chvíle, kdy mohly nevykrystalizované, potlačované touhy společnosti vyvřít a začít se formulovat - roku 1918, 1968, 1990 (a také 1938) - objevilo se na Slovensku volání po určité formě suverenity. To přece signalizuje něco vážného. Jestliže osmašedesátý rok přinesl v Čechách politické požadavky, na Slovensku se daleko víc volalo po národní svébytnosti. To přece také o něčem svědčí.Slovensko je zjevně celek natolik historicky vyhraněný, že v každé dějinné chvíli, kdy se to ukáže možné, bude volat po nějaké formě samostatnosti a neustane, dokud jí zcela nedosáhne. To je docela normální: v Čechách takový proces vyvrcholil rokem 1918, Prahou jako hlavním městem a Masarykem jako prezidentem.

Tak o co jim jde?

Často je slyšet hlasy, že Slováci „vlastně nevědí, co pořádně chtějí“, že si ani nepřejí úplnou samostatnost. Jednou prý jim jde o pomlčku, podruhé o kompetenční zákony, potom o vlastní železnici, pak zase o vlastní zahraniční politiku. A kdo se v tom má vyznat. Přitom to není nic obtížného: všechny tyto kroky jsou mezifázemi požadavku naprosté samostatnosti, ať už si to třeba jednotliví slovenští politikové připouštějí, nebo ne.Neujasněnost požadavků z Bratislavy je nejspíš částečně taktizující, částečně autentická: vždyť kolik českých politiků si ještě v r.1918 nedovedlo představit samostatnou republiku a své plány do poslední chvíle spojovali tak či onak s Vídní? Jak velká část obyvatelstva českých zemí tenkrát věřila v samostatný stát? Moderní národy se však ve věci svébytnosti většinou nespokojují jednou provždy s částečným řešením. Problém se po nějaké době ozve znovu, v podobě většinou daleko agresívnější a nebezpečnější (Katalánsko, Baskicko, Korsika, nemluvě o Irsku). Proč v případě Slovenska čekat na nějaký vyhrocený konflikt?

Provincionalismus

Pro rozdělení svědčí i další argument. Stačí sledovat televizní zpravodajství s povinnými slovenskými vstupy, vnášejícími do hlavních zpráv čistě regionální záležitosti (mše v okresních kostelích, odhalování desek místním básníkům), aby bylo jasné, že dnešní Slovensko, zahleděné do sebe sama, se chová jako provincie, jako by nebylo nic důležitějšího než narozeniny buditele či lidová slavnost někde v Dolném Kubíně.V Čechách se dnes však vede boj o transformaci ekonomiky i celé společnosti. Změny jdou pomalu, nově myslících lidí je velmi málo, a přitom se změnám staví do cesty spousta překážek, které je ze setrvačnosti či přímo vědomě brzdí. Potřebovali bychom být zahledění do Německa, Francie, Itálie, nasávat atmosféru fungujících hospodářství, otevřených demokracií. Místo toho jsme z Bratislavy strháváni zpět: provinčními obavami z velkého světa, údajnými slovenskými „specifiky“, torpédováním mnoha kroků federálního týmu a jejich deformováním k jakési státem řízené perestrojce. Podobné síly existují v Čechách rovněž a slovenská cesta jim dodává kuráž. Chceme-li se stát jednou ze západoevropských zemí, neznamená to vstoupit do jakési nehybné Evropy, kam stačí otevřít dveře. Evropa je pádící karavana, která může nanejvýš trochu přibrzdit nebo hodit lano, ale chceme-li ji dosáhnout, musíme postupovat vší silou dopředu, nedívat se stále dozadu.Slovensko má dnes svou vládu, parlament, ovšem s okleštěnými pravomocemi. Slovenští politici jsou v situaci, kdy za své činy nenesou plnou zodpovědnost; vždycky mohou něco svalit na federál a mít zároveň jistotu, že ten je v poslední instanci zachrání - dotacemi, přerozdělováním. Dorážejí na Prahu jako adolescenti na své rodiče, o nichž vědí, že v případě nouze za ně vždycky zaplatí nájem. Kdyby stáli v čele samostatného státu a nesli před jeho obyvateli (i na mezinárodní scéně) plnou zodpovědnost, síla věcí by je přinutila chovat se konstruktivně.

Referendum s otevřeným koncem

Demokraté jsou přesvědčeni, že do věci by mělo vnést jasno referendum. Je to skutečně nejdemokratičtější z možných řešení. Ať obyvatelé řeknou, co chtějí. Sociologové se už ovšem nechali slyšet, jak referendum dopadne: většina se prý vysloví pro zachování federace. A v tom je kámen úrazu: je velmi pravděpodobné, že na přímou otázku nenalezne v sobě spousta obyvatel Slovenska (ač se ztotožňují s požadavkem autonomního vývoje) odvahu napsat přímo, s definitivní platností, že jsou pro naprosté odtržení.Co však přijde po referendu? Nacionální síly jistě znásobí svůj tlak, rozhodně neodzbrojí. Jisté zklidnění by mohlo přijít pouze, pokud by profederální výsledek plebiscitu zúročila nějaká výraznější profederální síla. Ta však dnes v Bratislavě neexistuje.Stejní občané, kteří půjdou k referendu, by podle průzkumů ještě nedávno dali z poloviny svůj hlas SNS a HZDS, tedy stranám, jež na samostatnosti přímo pracují. Připočteme-li k nim část hlasů dnes dosud nerozhodnutých a uvážíme-li nejednoznačnou orientaci KDH, jsou výsledky slovenských voleb příští rok dost pravděpodobné. Co tedy s touto schizofrenní perspektivou? Referendum je, už kvůli historii a demokracii, zřejmě třeba konat, nic definitivního však do česko-slovenské otázky asi nevnese.

Demokracie a menšiny v nebezpečí?

Proti rozdělení Československa existuje pochopitelně spousta závažných argumentů. Jeden z nich říká, že kdyby k něčemu takovému došlo, neudrží se prý na Slovensku demokracie, vrchu nabudou postkomunistické síly spolu s fašizujícími pohrobky Slovenského štátu. Že menšiny, zvlášť maďarská, rómská a židovská, se octnou v nebezpečí. Pokud by takové nebezpečí bylo skutečně na spadnutí, jak by mu však i současná federace mohla zabránit? Vždyť nedávno otiskl slovenský deník klidně prohlášení žilinského starosty (zvolen za SNS) o tom, že kdo není pro samostatné Slovensko, bude za pár měsíců souzen jako národní zrádce - a nic se nestalo, prokuratura neprotestovala, starosta je dál starostou. Není představa federace jako garanta slovenského vývoje lhaním si do kapsy?Ve Slovenské republice došlo k zvláštnímu zkratu: početná část obyvatel by měla ráda republiku nějakým způsobem samostatnou. Což neznamená, že by toužila po diktatuře či neokomunismu. Jako zastánci této samostatnosti však dnes vystupují z velké části dogmatické síly minulosti. Pokud by se Slovensko osamostatnilo, přišly by o aureolu bojovníků za vlastní stát, obyvatelstvo by je velmi rychle posuzovalo jako každou jinou politickou stranu - podle řízení denních záležitostí - v konkurenci s demokraty. A předpokládat nějaký skluz k polofašismu se v dnešní Evropě, u malého státu, který bude velmi záviset na celoevropských strukturách a půjčkách, nezdá příliš pravděpodobné. Vyloučeno to ovšem není.

V rámci mezinárodní konference

Další závažný argument se týká mezinárodního postavení. Pokud by došlo k rozdělení federace, ocitl by se nový stát bez garantovaných hranic a lze předpokládat územní požadavky přinejmenším ze strany Maďarska a Ukrajiny. Tedy objevilo by se potenciální ohnisko nebezpečných konfliktů. Řešením by mohlo být rozdělení federace v rámci mezinárodní konference, kde by se (za účasti třeba Evropského společenství) sousední státy předem zavázaly k uznání současné hranice.Častým argumentem též je, že rozdělení ČSFR by „Evropa nepřijala“. Západní Evropa má pochopitelný strach z rozpadu Východu, pokud by vedl k ozbrojeným výbuchům. Na druhé straně aspirace po národní svébytnosti nelze odbýt poukazem na jakýsi evropský zákaz. V této části kontinentu vyvstane ještě asi mnoho nejrůznějších požadavků.Pokud by se česko-slovenské rozdělení podařilo uskutečnit klidně a dohodou za účasti sousedních států, mohlo by to být pro celou Evropu úlevou, ukázkou toho, že klid se nemusí vykupovat jen umělým udržováním statu quo. Pokud by se něco takového podařilo, nebyl by jistě důvod, aby oba nové státy nebyly přijaty do ES. Mohly by sloužit jako příklad pro celou východní část kontinentu, jak se lze vyvarovat jugoslávské variantě. Protože ta je tím, čeho se všichni hrozí, nikoli jedna hvězdička na evropské vlajce a jedna demokratická vláda navíc.

Jasná pražská politika

V našem případě by to ovšem vyžadovalo jasnou, pozitivně formulovanou pražskou politiku, nikoli jen tanec mezi vejci v reakci na to které prohlášení či dopis slovenského politika. Po roce odpovědí ad hoc je možná načase, aby si Praha sestavila vlastní doktrínu a držela se vlastního programu. Aby jasně řekla, k jakému typu společnosti a ekonomiky chce směřovat. S tím, že pokud bude i Slovensko takovou cestu považovat za svou, můžeme jít spolu, po jasném vymezení autonomie každé z republik. Pokud by si však Slovensko vybralo jinou cestu, nelze mít jeden stát s dvojí ekonomikou a dvojí politickou orientací. Potom by bylo lepší žít vedle sebe jako dva samostatné státy, u kterých si už nikdo nebude moci stěžovat, že na toho druhého doplácí.Samozřejmě že by rozchod byl zpočátku bolestný a komplikovaný, mohl by však být i jasným výchozím bodem pro další vývoj.