Na všechny se nedostalo

Znovu o rehabilitacích letců

Stinných stránek morální a politické rehabilitace československých letců, kteří za druhé světové války bojovali ve svazcích britské R.A.F., jsme se dotkli už v minulém čísle. Dnes přinášíme další svědectví.

Inflace generálů

„V osmačtyřicátém jsem byl degradován jako podplukovník. Dnes, po čtyřiceti letech, jsem byl povýšen na plukovníka. Spoustu mých kamarádů nečekala ani tato symbolická kariéra. V roce 1948 byli plukovníky a zůstali jimi i po rehabilitaci. Prý je dnes v Československu příliš mnoho generálů a jmenovat další není únosné. Do generálských hodností však byli většinou jmenováni lidé kolaborující s komunismem - ať už v osmačtyřicátém, nebo později. Ochotných bylo za ta léta dost, takže generálů máme skutečně nadbytek. Ale jsou to ti praví?Někteří z nás zatím nebyli rehabilitováni vůbec. Jsou jich desítky. A řada z nich už zemřela. Patří mezi ně můj přítel, major Briks, kterého ihned na počátku války sestřelili nad Francií, prošel několika koncentráky, několikrát utekl, vždycky ho chytili, zmlátili atd. Přežil to. Pak se pokusil utéct v roce 1948 z Československa, měl opět smůlu a dostal Jáchymov, kde po devíti letech zemřel. Dokud nebudou rehabilitováni takoví lidé, můžeme stěží hovořit o spravedlnosti,“ říká bývalý stíhač R.A.F., plukovník Jaroslav Muzika, který dnes žije v Londýně.

Ministr chápe, ale nemůže nic dělat

Bývalí západní letci, sdružení ve Svazu letců svobodného Československa, vypracovali návrh novely zákona o soudních rehabilitacích. Zákon totiž ve své současné podobě nezbavuje hrdiny z 2.světové války trestní odpovědnosti za to, že koncem čtyřicátých let uprchli před komunistickým pronásledováním za hranice. Svaz žádá plnou rehabilitaci. Jeho návrh však vláda na doporučení „odborníků“ neprojednávala. Výsměchem snahám letců je, že na jejich návrh vypracovával tzv. komplexní posudek i Svaz bojovníků za svobodu a proti fašismu (donedávna výkonný orgán ÚV KSČ).Další bývalý stíhač, plukovník M.Ludikar, říká: „Setkal jsem se s předsedou Svazu bojovníků proti fašismu generálmajorem R.Krzákem, o jehož válečných zásluhách nemám pochybnosti, a ptal jsem se ho na důvody záporného posouzení. Nejdříve si nemohl vzpomenout, o co jde, pak prohlásil, že je mu 77 let, že má nemocnou manželku a že přece musí podepsat dokumenty, které mu odborníci ze SBSF předloží. Ale co je to za odborníky? Posudek přitom nebyl schválen zvoleným výborem svazu."Letci poslali protest ministru spravedlnosti České republiky. L.Richter jim odpověděl, že sice naprosto chápe jejich rozhořčení, avšak nemůže prý dát pokyn k obcházení platného zákona. Takže činy, jejichž výlučným motivem byl odpor k totalitnímu režimu, nemohou být ani dnes plně rehabilitovány. Plukovník Muzika říká: "Tím vlastně ministr přiznává nemorálnost zákona. Proč nepodá podnět k jeho změně?"Dále než ministr spravedlnosti šel místopředseda federální vlády Jozef Mikloško: "Úprava, navrhovaná svazem letců, je v rozporu se základními zásadami, které nepřipouštějí rehabilitaci závažných násilných trestných činů.“ Letci však neznají ani jediný případ, kdy by nějaký jejich kolega při svém odchodu za hranice někoho zabil. „Je-li krádež letadla nebo zbraně těžký zločin, jak potom nazvat násilnosti páchané proti našim druhům, kteří byli zatčeni a odseděli si mnoho let v komunistických kriminálech? Řada z nich tam dokonce zahynula. Jsou anebo budou stíháni ti, kteří se na těchto zločinech proti lidskosti podíleli?“ ptá se plukovník Marcel Ludikar.

Omluva za neinformovanost

Politickou a morální rehabilitaci západních letců předcházelo několik vážných kolapsů ze strany československé politické reprezentace. Ministerstvo obrany ještě po nástupu L.Dobrovského tvrdilo, že letci nemohou být za své angažmá během druhé světové války rehabilitováni, protože nesloužili v čs.armádě. Ministerstvo až po upozornění Svazem letců zjistilo ve svých archívech, že československé letectvo, zařazené do svazku britského R.A.F., bylo součástí čs.branných sil. „Je nutné říci, že ministr Dobrovský se za tuto neinformovanost svých úředníků omluvil a dnes s námi spolupracuje,“ říká plk.Ludikar.Také dělení na západní a východní odboj je nepřesné. Dnes málokdo ví, že si ho vymyslela komunistická propaganda. Druhý odboj byl (což stvrzuje i poválečný zákon 255/1946) jako celek řízen československou vládou v exilu a ta byla uznána všemi spojenci včetně Sovětského svazu. ÚV KSČ v Moskvě žádným samostatným „východním“ odbojem nebyl.Na závěr citace z dopisu západních letců místopředsedovi vlády J.Mikloškovi: „V roce 1948 jsme byli donuceni opustit vlast, za kterou jsme nedlouho předtím bojovali. Byli jsme donuceni zachránit si životy a svobodu. Potvrzením správnosti našich obav byly popravy a věznění letců a vojáků, kteří uprchnout nestačili. Při útěku jsme byli připraveni se bránit příslušníkům ozbrojených stráží, které měly rozkaz všem přechodům zabránit i za cenu životů prchajících."Svaz letců se nevzdal. Jeho členové dál usilují o změnu zákona. Doufají, že i pan Mikloško časem změní svůj názor na jejich "závažnou kriminální činnost“.

Příběh plukovníka Jaroslava Muziky

„Před druhou světovou válkou jsem vystudoval Vojenskou leteckou akademii a sloužil jsem u třetího leteckého pluku na Slovensku. V březnu 1939 jsme odletěli do Čech, to byl konec kariéry. Hned nás rozpustili. Rozhodli jsme se odejít do ciziny. Se třemi důstojníky letectva jsme přešli na lyžích do Slovenského štátu, pokusili jsme se překročit maďarskou hranici, ale zatkli nás maďarští četníci. Odvezli nás do Budapešti do vojenské trestnice a měli jsme být vráceni do protektorátu. Po čase se mně a dvěma dalším letcům podařil útěk. Za několik dnů nás ještě v Maďarsku v jedné vesnici chytili. Zavřeli nás do chléva, my jsme ho v noci zbourali, a tak jsme se dostali ven. Překročili jsme hranici do Jugoslávie. V Bělehradu jsem se přihlásil na francouzském konzulátu a zapsal se do cizinecké legie. Když jsme se dostali do Francie, bylo už pozdě, protože byla částečně obsazena Němci. Ukradli jsme vojenské auto a zbraně a jeli jsme na španělské hranice. Cestou jsme se dozvěděli, že z jednoho přístavu odjíždějí lodě do Velké Británie. V Londýně jsme po kursu angličtiny nastoupili do výcvikových letek a později do útvarů R.A.F.“

Zkušenosti byly k ničemu

„Během prvních dvou měsíců létání jsme ztratili asi patnáct letců. Prováděli jsme především nálety na francouzské pobřeží, kde byla spousta opevnění, doprovázeli jsme americké bombardéry, případně konvoje lodí kolem anglického pobřeží.Jednou jsem se trochu vykoupal, poněvadž při náletu na Francii jsem dostal zásah, a při návratu domů, ještě nad mořem, mi vysadil motor. Nemohl jsem seskočit padákem, protože jsem letěl těsně nad vodou. Podařilo se mi zázrakem přistát na hladině a spitfire se naštěstí začal potápět ze strany. Většinou se při takové příležitosti obrátil na záda - to znamenalo konec. Stalo se to asi deset kilometrů od francouzského pobřeží. Po osmi hodinách mě našla anglická loď.Po skončení války jsem se vrátil domů s určitým opožděním. Byl jsem poslán do USA, abych získal nějaké zkušenosti na tamějších leteckých školách pro pozdější výcvik. Po návratu jsem učil na letecké akademii v Hradci Králové. Přišel komunistický puč a západní letci byli ihned z letectva vyhozeni.“

Když člověk utíká podruhé

„Když člověk utíká podruhé a už má rodinu, tak nemůže jít jen tak lesem. Vytipovali jsme u Náchoda malé sportovní letiště, které bylo sice hlídáno, ale nebylo těžké se tam dostat. Smluvili jsme se na určitý den, čtyři rodiny. Poslední z nás, Jarda Nyč, který ještě dosluhoval, ukradl v Hradci Králové letadlo. Ráno přistál, my zatím odzbrojili strážného a nastoupili jsme do letadla. Útěk se zdařil.Velmi brzy jsme se všichni vrátili do R.A.F. Já jsem sloužil jako učitel létání ještě dalších deset let.Za ten odlet bylo proti nám v Československu zahájeno trestní stíhání, byli jsme obviněni ze zběhnutí, vlastizrady, krádeže vojenského majetku a špionáže. Soudní řízení bylo přerušeno až do dopadení obviněných. Dnes bych vlastně měl být souzen, protože ty zákony dosud platí. Je ale pravda, že vzhledem k situaci by nám byl trest asi prominut. To se nám však zdá málo.“

Příběh plukovníka M.Ludikara

„Před válkou jsem se dostal ven hned v září 1939 a od roku 1941 jsem lítal u R.A.F. Po skončení války jsem se vracel mezi prvními. Vlastně se dvěma prvními letouny. Ovšem nemohli jsme se dovolat letiště Ruzyně, a když jsme přistáli, tak nám telegrafista říkal, že nás slyšeli, ale že přítomný sovětský důstojník zakázal odpovědět. To bylo první varování, že něco není v pořádku.V roce 1948, 22.února, jsem byl zatčen a vyšetřován osmnáct hodin. Nakonec se v místnosti objevil Bedřich Reicin, který mi řekl, že pro chlapy, jako jsem já, mají pouze šibenice. Propustili mě, pětadvacátého jsem byl zavolán k zástupci velitele pluku a byl jsem vyloučen z armády. Šel jsem za bratrem, bývalým vězněm gestapa, který mi řekl, že musím okamžitě ven. Převedl mne přes hranice. Od našeho pluku se dostalo ven asi šedesát pět lidí. Vrátil jsem se do R.A.F. Tam jsem zůstal až do roku sedmdesát pět.“