Promlčení

Komunistické zločiny je možno trestat

Instituce promlčení je výrazným znakem práva civilizovaných společností a jejich právních systémů. Délka promlčecí doby je dána závažností a tzv. společenskou nebezpečností trestných činů. Trestní právo však tak nečiní beze zbytku, a jak uvedeme dále, i ono zná trestné činy, které nepromlčuje vůbec, neboť jejich závažnost a nebezpečnost staví jejich pachatele do konce jejich života pod trestní sankci zákona.

Spravedlivý požadavek

Od listopadu 89 zaznívá volání po postihu těch, kteří se za komunistického režimu a s jeho přímým krytím dopustili vůči svým spoluobčanům zločinů a trestných činů. Protože trestní právo stojí na principu individuálního postihu, není možno trestně právně postihnout hlavního nositele a příčinu těchto zločinů, Komunistickou stranu Československa. Tato organizace se právem označuje jako zločinná, tj. jako strana, jejíž mnozí členové se dopouštěli zločinů. Odsoudit celou organizaci pro podporu a schvalování těchto zločinů je možné pouze po stránce morální, etické nebo politické, nikoli však právní. To, že komunistickou stranu nejde postavit před soud, však neznamená, že není možné postavit před soud její členy, kteří se pod záštitou této strany a na základě její iniciativy dopustili mnoha zločinů. Zvlášť když jsou to zločiny nepromlčené ani z hlediska dnes platného práva.Mnoho politických a státních představitelů (především z řad OF) tvrdí, že nelze potrestat nikoho z prominentů bývalého režimu, neboť tomu prý brání instituce promlčení. Poprvé se toto tvrzení objevuje ve stanovisku GP, podle kterého nemohou být potrestáni signatáři tzv. pozvání sovětských vojsk do ČSSR v roce 1968, neboť jejich trestný čin vlastizrady je už promlčen. Toto stanovisko je od té doby opakováno vždy, kdykoli někdo žádá postih pro komunistické viníky i za jiné trestné činy. Přitom GP své stanovisko nijak neodůvodnila a její názor se tím pádem nemohl stát předmětem právnické diskuse. Vzhledem k tomu, že nejsou souzeni ani příslušníci StB, kteří se dopouštěli zločinů ještě krátce před revolucí, vyvolávají řeči o promlčení zločinů z dob totalitního režimu podezření, že nejde ani tak o právní jako spíš politickou záležitost. Posiluje to i skutečnost, že „promlčením“ operují hlavně ti politici, kteří v minulosti byli rovněž členy KSČ.Samotná problematika promlčení má několik aspektů a je ji třeba rozdělit.

Mimořádný zákon

Do první skupiny patří trestné činy promlčené, kde by postih pachatelů trestných činů spáchaných po roce 1948 vyžadoval mimořádný zákon, který by stanovil nepromlčitelnost zločinů spáchaných za totalitního komunistického režimu. Schválení takového zákona je jistě ani ne tak problémem právním jako politickým, ale jeho nutnost spočívá právě v těžišti právním. Je jistě možno přijmout instituci promlčení ve stabilizované fungující demokratické společnosti, kde nehrozí nebezpečí nových trestných činů, protože tomu brání řada zavedených institutů. Zcela jiná situace je však ve společnosti, v níž demokracie pomalu klíčí a konstituuje se v odporu proti starým byrokratickým a totalitním strukturám. Zde existuje nebezpečí, že nepotrestané zlo může způsobit zlo nové, zvláště pokud jsou jeho nositelé programovými odpůrci demokratického pořádku. Trvání na základních právních zásadách a principech trestního práva je jistě chvályhodné, ale za situace mocenského zvratu, kdy totalitu střídá vznikající demokracie, je to i nebezpečné.

Precedent norimberského soudu

Příkladem k porušení nejzákladnějších právních zásad ve prospěch demokracie je norimberský proces. Zde byly popřeny základní zásady trestního práva, „nullum crimen sine lege, nullum poena sine lege“. Není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona. Trestní právo nedovoluje, aby za trestné bylo vyhlášeno něco, co nebylo trestné v době, kdy byl čin spáchán. Pouze autorita Norimberského tribunálu a obludné nacistické zločiny, pro které dosavadní právo nemělo trestní sankce, dovolily porušení této právní zásady. I v této době bojovali někteří právníci za absolutní platnost zásady ex post festum, někteří (např. americký senátor Robert Taft) tomu obětovali i svoji politickou kariéru. Další politické i právní dějiny však ukázaly, že pravdu neměli tito právní idealisté, ale precedent Norimberského soudu, který v tomto směru vytvořil kontradiktorní právní zásadu, použitelnou ve výjimečném případě.Takovýmto výjimečným příkladem je podle mého názoru právě přechod od totality k demokracii. Proto schválení zákona o nepromlčitelnosti zločinů spáchaných tvůrci a stoupenci komunistické totality je oprávněným požadavkem, který nikterak neodporuje mimořádným politickým poměrům. Nebyl to ostatně jen Norimberský tribunál, také retribuční dekrety se musely vyrovnávat s porušením uvedené právní zásady.Tento střet základní právní zásady s hrozbou možného nepotrestání těžkých zločinů je dán střetem práva pozitivního s právem přirozeným. A zde i z hlediska morálky a základních filozoficko-etických zásad je nutno přisvědčit mravnímu principu porušujícímu princip trestního práva.

Nejen vlastizrada

Přejděme k trestným činům zdánlivě promlčeným, trestným činům „politicky promlčeným“.Klasickým příkladem je trestný čin vlastizrady podle paragrafu 91 tr.z. Jednání některých vedoucích představitelů KSČ, kteří pozvali sovětská vojska a kteří pak zcela nepokrytě spolupracovali se sovětskými okupanty, nepochybně skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnilo. Trestný čin vlastizrady se promlčuje po 20 letech od jeho spáchání. Avšak tomu, abychom náš konkrétní příklad z roku 1968 brali jako promlčený, odporuje odstavec 2, paragraf 67 trestního zákona. Podle něj se do promlčecí doby nezapočítává „čas, po který nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, ani doba, po kterou se zdržoval v cizině“. Komentář k trestnímu zákoníku výslovně jako takovouto zákonnou překážku uvádí např. nejen diplomatickou imunitu, ale i imunitu poslaneckou, analogicky je možno za překážku považovat výkon i jiných ústavních funkcí. Protože komunističtí prominenti dublovali své stranické funkce se státními a navíc byli snad všichni notoricky poslanci, existuje tedy zákonná překážka, pro kterou nemohlo být trestní stíhání buď zahájeno, nebo pokud vznikla zákonná překážka, došlo ke „stavění promlčení“.To znamená, že u většiny pachatelů trestného činu vlastizrady ze srpna 68 k promlčení nedošlo a jejich trestní postih je možný. Dál samozřejmě nejsou promlčena některá jednání zakládající naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle par.158 tr.z. a další trestné činy, včetně trestných činů hospodářských, o kterých se obecně ví, ale po kterých se individuálně nepátrá a které se nevyšetřují. Také tyto trestné činy byly spáchány většinou v souběhu s trestným činem podle par.158 tr.z.Tvrzení o promlčení těchto trestných činů patří podle mne do stejné kategorie účelových pohádek, jako je tvrzení, že agenti-spolupracovníci StB byli zapisováni do registru, aniž o tom věděli.

Platí úmluva?

Avšak není nutné teoretizovat o promlčení, jde-li o otázku trestní odpovědnosti pachatelů komunistických zločinů. Podle par.67a tr.z. uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost trestných činů teroru, obecného ohrožení, vraždy, ublížení na zdraví, omezování a zbavení osobní svobody, zavlečení do ciziny a porušování domovní svobody, pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. Tím se rozumí „Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti“, sjednaná Valným shromážděním OSN dne 26.11.1968. Pro ČSSR vstoupila v platnost dnem 11.11.1970 a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod vyhl.č.53/1974 Sb.Podnětem této Úmluvy byl rozsudek Norimberského mezinárodního soudního dvora a jeho Statut, který potvrdil zásady mezinárodního práva v oblasti lidských práv.Podle článku II této úmluvy: „jestliže dojde ke spáchání kteréhokoli zločinu, daného v článku I, vztahují se ustanovení této Úmluvy na představitele státní moci a soukromé osoby, kteří se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoli z těchto zločinů nebo přímo podněcují jiné k jejich spáchání, nebo se k jejich spáchání spolčují, a to bez ohledu na stupeň dovršení a na představitele státní moci, kteří jejich spáchání tolerují."Aniž by tedy byl porušen zákaz zpětné účinnosti zákona, je možno stíhat pachatele některých trestných činů (pokud nebyly amnestovány), a to od roku 1974.Úmluva také vytváří potřebný právní prostor pro přijetí eventuálního zákona o nepromlčitelnosti zločinů spáchaných některými členy KSČ před rokem 1974.Napomáhá tomu i její čl.IV, podle kterého "státy, které jsou stranami této Úmluvy, se zavazují přijmout v souladu se svým ústavním zřízením všechna legislativní nebo jiná opatření nutná k zajištění toho, aby se promlčení stanovené zákonem nebo jinak nevztahovalo na stíhání a trestání zločinů uvedených v článcích I a II této Úmluvy, a aby takové promlčení tam, kde existuje, bylo zrušeno“.

Záleží na ochotě prokuratury

Protože některé ze zmíněných trestných činů byly typické pro pachatele komunistických zločinů (vražda, ublížení na zdraví, omezování a zbavení osobní svobody atd.), je možné tyto pachatele trestně stíhat. Záleží jen na aktivitě civilní a vojenské prokuratury. (A eventuálně na politickém souhlasu z míst nejvyšších.) Znovu se tak dostáváme k počátku této úvahy, k „ochotě a zájmu na trestním postihu pachatelů trestných činů“, a zjišťujeme, že v tomto směru, přes právní možnosti, které dává platný trestní zákon, se těchto možností nevyužívá nebo využívat nechce.