Pojmenovat síly zla
Návrh lustračního zákona v parlamentu
Od začátku září se legislativní rada federální vlády snažila vyřešit neřešitelné: spojit protichůdné názory poslanců a vlády na lustrační zákon. Když minulý týden, po mnohahodinovém jednání, federální vláda schválila paragrafované znění, mohlo se zdát, že došlo ke kompromisu. Návrh zákona, který vláda předložila do parlamentu, je ovšem v praxi nerealizovatelný. Plénum FS teď čeká diskuse, jejímž výsledkem může být, že zákon neprojde. Vzájemné přehazování zodpovědnosti za jeho propad by však mohlo zmařit i schválení připravovaného zákona o době nesvobody, který má napomoci k vyrovnání s naší komunistickou minulostí. Co takový výsledek po několika měsících příprav znamená? Nedostatek politického citu, nebo bezradnost?
Vláda versus poslanci
O tom, že je třeba připravit zákon, který by na určitou dobu vyřadil z mocenských míst státu zkompromitované lidi, nepochybuje - kromě komunistů - snad nikdo. Federální vláda v jeho první verzi navrhovala, aby ve státní správě nesměli být zaměstnáni ti příslušníci Státní bezpečnosti, kteří pracovali proti tzv. vnitřnímu nepříteli, jejich vědomí spolupracovníci a vysocí funkcionáři Komunistické strany, kteří řídili práci Bezpečnosti. Záznam v registru svazků však vláda nepovažovala za dostatečný důkaz spolupráce s StB. Každý jednotlivý případ proto měla, podle vládního návrhu, posuzovat odborná komise.Poslanci jsou radikálnější: zákon by měl zahrnovat všechny bývalé příslušníky StB a jejich spolupracovníky, komunistické funkcionáře od úrovně okresu, kteří řídili práci Bezpečnosti, a velitele Lidových milicí. Podle většiny poslanců nelze záznam v registru falšovat, a proto navrhli, aby odborná komise prošetřovala pouze ty, kdo jsou ve spisech StB vedeni jako tzv. důvěrníci. Právo žádat o svou vlastní lustraci by měl mít, podle poslanců, každý občan.
Znovu další komise
Konečná verze vládního návrhu lustračního zákona je však podivnou a mlhavou kompilací názorů vlády a poslanců. Pokud bude přijat, dotkne se sice všech příslušníků StB a jejich vědomých spolupracovníků, tajemníků KSČ od úrovně okresu, kteří řídili práci Bezpečnosti a velitelů LM, ovšem jen za předpokladu, že se „podíleli na potlačování lidských a občanských práv“. K posouzení této otázky má být podle vládního projektu zřízena „odborná komise“. V právním státě však musí platit jasný zákon, jehož pevné a všem srozumitelné hranice nenahradí žádný spolek komisařů podléhající společenským a politickým tlakům.V případě přijetí vládního návrhu není těžké odhadnout, jak všechno dopadne: vznikne jakýsi pseudorevoluční „prověrkový“ stav, jednání se povlečou, objeví se desítky „zaručených“ zpráv o machinacích a podvodech, zjištění komise budou zpochybňována nebo zneužita k politickému boji. Výsledek může být jen jeden: lustrace nebudou k ničemu.Za pozornost také stojí pravidla, podle kterých mají být členové odborné komise jmenováni. Předsedu a jeho zástupce má volit parlament z „občanů, kteří jsou bezúhonní a nejsou poslanci FS“. Těžko věřit, že by se dnešní politicky rozparcelované Federální shromáždění shodlo zrovna v tak choulostivé věci. Podobně tomu bude i v obou národních radách, které mají do komise nominovat po dvou členech. Zbytek jmenují federální a republikoví ministři vnitra, ministr obrany a ředitel FBIS. Překvapující je, že prezident nemá právo jmenovat ani jednoho člena.
Tříletý trest za zveřejnění
O nejasných formulacích zákona se bude v parlamentu jistě obsáhle diskutovat a možná doznají změn. Co by však mělo být principiálně nepřijatelné, je ustanovení, podle něhož má být ten, kdo zveřejní výsledky lustrací a jejich podklady bez souhlasu občana, potrestán až tříletým odnětím svobody nebo peněžitým trestem. A to i přesto, že zákon na jiném místě říká: "Osvědčení, nález a údaje v nich nejsou pro účely tohoto zákona a pro účely soudního řízení utajovanými skutečnostmi."Pokud by parlament tuto sankci schválil, znamenalo by to, že v Československu bude trestné zveřejnit pravdivou informaci: zákon se totiž neptá na to, zda je pravdivá či nikoliv, stačí jen sám fakt publikace.Ze zákona navíc vypadl požadavek poslanců, aby každý občan ČSFR mohl požádat o svoji lustraci. Mohou tak učinit jen pracovníci sdělovacích prostředků. Z pozitivní lustrace, respektive z rozhodnutí komise, ovšem nevyplývá - tak jako ve státní správě nebo ve státních sdělovacích prostředcích - následné propuštění. Jde tedy čistě o morální věc. Proč na ni potom nemají nárok všichni občané?
Postihnout zlo
Robert Jackson, hlavní americký prokurátor v Norimberském procesu s nacistickými zločinci, ve své zahajovací řeči prohlásil: „Zdravý rozum lidstva vyžaduje, aby se zákon nespokojil s potrestáním malých zločinů, spáchaných malými lidmi. Musí postihnout i ty, kteří mají velkou moc a používají ji záměrně k tomu, aby uvedli v pohyb zlo. Soud musí odhalit temné síly zla.“ V Norimberku byl tento úkol alespoň částečně splněn. Soud zkoumal nejen vinu konkrétních vůdců Třetí říše, ale také škodlivost a nemravnost nacistické ideologie. Nemohl se tomu vyhnout, pokud měl správně posoudit vinu obžalovaných, kteří nacistický režim reprezentovali.My však postupujeme opačně. Místo zhodnocení a odsouzení komunistické ideologie vytváříme nejprve zákon, který má postihovat konkrétní osoby. Místo diskuse o pojmenování těch principů komunismu (třídní boj, diktatura proletariátu a likvidace celých skupin občanů), které odporují etickým a mravním zásadám, vedeme nekonečné debaty o vině či nevině jednotlivých lidí. Bez pojmenování toho, co byl a je komunismus, zda byl či nebyl zločineckou ideologií a čím se projevoval, se však nepohneme z místa. Špatný návrh lustračního zákona je toho důkazem.
