Od té doby se mlčelo

Ztráty poválečné „národní očisty“ se odhadují na 200 miliard DM

V průběhu druhé světové války se v čs.domácím odboji i v exilu prosadila myšlenka radikálního rozchodu s „neslovanskými“ menšinami cestou jejich nuceného vysídlení a vyvlastnění.K násilnému vysídlení byli určeni všichni obyvatelé německé a maďarské národnosti. Výjimku tvořili antifašisté, lidé ze smíšených manželství a odborníci. Pokud jde o odborníky (šlo zhruba o 150.000 osob), bylo nemyslitelné se jich zbavit, a tím riskovat totální zastavení průmyslové výroby a těžby v pohraničních oblastech. (Nicméně komunistický ministr vnitra V.Nosek nepřestával zdůrazňovat, že i oni musejí během několika měsíců, ponejvíce let, opustit ČSR.) Osud smíšených rodin byl různý. Někde byly vysídlovány i ony a do odsunu byly zařazovány dokonce i vdovy a vdovci po Němcích. Z Československa bylo násilně vysídleno na 3 milióny sudetských a karpatských Němců. Na Maďarech Sovětům tolik nezáleželo; odsunuto jich bylo „pouze“ několik desítek tisíc.

Provinilé a neprovinilé složky

Názory na rozsah a charakter majetkových konfiskací se zpočátku různily (také postoj E.Beneše prošel jistým vývojem), ale nakonec došlo k jejich sjednocení. V memorandu čs.vlády Spojencům (Londýn 24.11.1944) se předpokládalo vyvlastnění maďarských a říšskoněmeckých státních příslušníků i „provinilé“ složky předválečné německé a maďarské menšiny. Bezprostředně „neprovinilým“ osobám obou národností se měl při odsunu povolit vývoz části movitého majetku a peněz na hotovosti. U Němců se uvažovalo o určitém odškodnění z čs.pohledávek vůči německému státu, říšské bance a německým státním občanům. V tzv. Košickém vládním programu (5.4.1945) se hovořilo o zajištění, národní správě a konfiskaci majetku občanů nepřátelských států a také těch čs.občanů německé a maďarské národnosti, kteří aktivně pomáhali při rozbití republiky a její okupaci a kteří se dopustili nepřátelských činů.V dramatickém spádu událostí po květnu 1945 se ovšem rozdíl mezi „provinilými“ a ostatními stíral. Byl to důsledek přijetí koncepce kolektivní viny a vzestupu radikálního nacionalismu. Zejména v pohraničí českých zemí existovalo po určitou dobu právní vakuum a ani později se zcela nerespektovaly příslušné směrnice centrálních úřadů. Zabavení majetku obyvatelstva, jež bylo považováno za státně a národně nespolehlivé, probíhalo živelně a mnohdy nediferencovaně.Křivdy postihly také Němce s antinacistickou minulostí. Zpočátku nebylo totiž ujasněno, koho vůbec za antifašistu považovat, a posléze byly pro uznání takového statutu stanoveny poměrně náročné podmínky. Velmi sporný byl přístup k lidem, kteří trpěli nacistickým terorem „pouze“ z politických či rasových důvodů. Národní správy byly dosazovány také na majetek národnostně smíšených rodin a Rakušanů, kteří nikoli svou vinou mohli prokázat státní příslušnost a politickou bezúhonnost až v následujícím období.

Jediné kritérium národnosti

Majetkové poměry Němců - dřívějších čs.občanů - měnily zásadně resortní výnosy (např. ministerstva zemědělství, financí aj.) a právní normy, které byly vydány již v květnu - červenci 1945, tedy ještě předtím, než vešel v platnost ústavní dekret z 2.8.1945, č.33 Sb. upravující otázky státního občanství. Šlo zejména o dekrety o neplatnosti některých majetkoprávních ujednání z doby nesvobody a o národních správách, o konfiskaci a rychlém rozdělení zemědělského majetku, o principech, průběhu a řízení vnitřního osídlení. Ústavní dekret č.33/1945 Sb. zbavoval čs.občanství všechny Němce s výjimkou těch, kteří se před válkou úředně prohlásili za Čechy (Slováky). Osoby, které splňovaly stanovené požadavky, mohly v dalším období žádat o zachování nebo vrácení občanství.Teprve po vydání tohoto dekretu se začal postupně (i když ne zcela důsledně) brát zřetel na provázanost státoobčanských záležitostí se zákroky v majetkoprávní oblasti. Do té doby byla prakticky jediným hlediskem při zavádění národních správ a zabavování hodnot národnost.

Padesát kg zavazadel

Postup při provádění konfiskačního dekretu z 25.10.1945 (nezemědělský majetek nepodléhající znárodnění) měl respektovat subjekty disponující ochrannými legitimacemi a posléze prozatímními osvědčeními o zachování (resp. vrácení) čs.občanství nebo o národní spolehlivosti. Ani v těchto případech se nezabránilo přehmatům. Podobně tomu bylo s dodržováním zásady, že se konfiskace nemá provádět u věcí nezbytných pro zabezpečení běžného života a osobní výkon zaměstnání a také pokud šlo o hodnoty získané řádně koupí, darem, dědictvím apod. po 30.10.1945.Osoby určené k přesunu z republiky přišly nezřídka o všechno, především v době do Postupimské konference. Také při provádění tzv. organizovaného odsunu v r.1946, kdy se do americké zóny v Německu povoloval vývoz zavazadel v hmotnosti 30–50 kg (později 70 kg) a částek v hotovosti na osobu 1.000 marek (později 500), do sovětské zóny pak zavazadel do 50 kg a 500 marek na osobu, záviselo zacházení s německým majetkem na konkrétních místních poměrech. Při zajišťování Němců, jejich nasazování na práce a soustřeďování v táborech před odsunem býval nemovitý majetek (byty, domky, usedlosti) ihned obsazen a někdy doslova vydrancován. Důsledné a často nevybíravé byly rovněž prohlídky zavazadel ve střediscích a při nástupu transportu do vagónů. Mnozí Němci se pokoušeli majetek prodat, ukrývat nebo pašovat.

Antifašisté

V příznivějším postavení se nacházeli antifašisté, kteří se rozhodli pro tzv. dobrovolné vysídlení. Mohli si vzít větší část movitého majetku (včetně nábytku) a 500–1.000 marek na osobu. Praxe byla však podle okolností rozdílná a proměnlivá. Na nemovitý majetek, který nepodléhal konfiskaci, mohli odcházející antifašisté po uzavření soukromoprávní smlouvy určit svého zmocněnce. Všeobecně se ovšem tyto nemovitosti považovaly za podstaty pod národní správou a mohly se přidělit do vlastnictví jiným osobám (též zmocněncům) s možností dalšího odprodeje. O nějakém odškodnění odsunovaných Němců se zásadně neuvažovalo, a to ani pokud šlo o zanechaný majetek antifašistů, kde se tato otázka ponechávala po nějaký čas otevřená.Výkon národní správy, průběh konfiskačního řízení, přídělu a prodeje „nepřátelského majetku“ provázely někdy trestuhodné činy. Do popředí razantně vystoupily rovněž politické souvislosti „socializačního náporu“, v němž důležitou roli sehrály konfiskace. Z vývoje těžili především komunisté, kteří po únoru 1948 mohli v návaznosti na dosud uskutečněné vlastnické změny pokračovat v masívním „zespolečenšťování“. Podle údajů z jara r.1949 bylo v českých zemích zkonfiskováno 1.405.070 ha zemědělské a 995.379 ha lesní půdy. Na zemědělské půdě v pohraničí šlo o 238.563 vlastníků. Původně se předpokládalo, že hodnota zkonfiskovaných nemovitostí bude v předválečných cenách představovat asi 300 miliard korun. Zisky z majetku pod správou Fondu národní obnovy měly dosáhnout téměř 200 miliard korun, ale záhy se ukázalo, že budou mnohem nižší. Soupis konfiskovaných nemovitostí a především cenností byl značně neúplný, mnoho věcí nenávratně zmizelo, početné hodnoty byly zničeny nebo zchátraly. Využití ohromného potenciálu, který stát poválečným vyvlastňováním získal, se ukázalo jako přinejmenším neefektivní. Rozsah „sudetoněmeckých majetkových ztrát“ se dnes odhaduje na více než 200 miliard DM.

Od té doby se mlčelo

Ať jsou dnešní názory na poválečnou konfiskační akci a jejich odraz v politické sféře jakékoliv, zůstává nesporným faktem, že došlo k řadě nespravedlností. V této souvislosti by se měly zmínit především ty osoby, které byly postiženy neprávem i z hlediska tehdy platných zákonných norem. Máme na mysli osoby z etnicky smíšených manželství, některé antifašisty a Židy, kteří se třeba právě vrátili z koncentračních táborů (konfiskace prováděné pod záminkou „germanizační a maďarizační“ činnosti v minulosti, maření majetkových restitucí u státně spolehlivých osob), německé duchovní a řeholníky (pokusy o zábor tzv. německého církevního majetku postihovaly automaticky skutečného vlastníka - katolickou církev). K choulostivým situacím docházelo při provádění „národní očisty“ a řešení státoobčanských a majetkoprávních otázek u národnostně nevyhraněného obyvatelstva („Slezáci“ na Těšínsku a „Moravci“ na Hlučínsku). Majetkové ztráty dolehly na početné skupiny lidí mnohdy bez ohledu na to, že se k nim již mělo po kladném vyřízení podaných žádostí přistupovat jako k československým občanům, resp. k „národně spolehlivým“ osobám. Zachování nebo vrácení čs.občanství před r.1948 i po něm (zbývajícím Němcům bylo kolektivně a jednorázově uděleno - i když o ně značná část z nich nežádala - zákonem z 24.4.1953, č.34 Sb.) se nestalo zárukou vyrovnání utrpěných škod. Od začátku 50.let byla přijata opatření, jež měla zmírnit nepříznivý dopad majetkových restrikcí minulého období. Zájem o celou věc však postupně, do ztracena slábl.(redakčně upraveno)