Nepřátelé národa
Jednou z oblastí, kde byly dekrety uplatněny, je Hlučínsko v Severomoravském kraji. Dodnes zde žijí lidé, kteří jsou pamětníky úsilí „jednou pro vždy vzíti českou a slovenskou půdu z rukou cizáckých německých a maďarských statkářů“ (dekret č.12).
Oblast českého Slezska zvané Hlučínsko připadlo po porážce Rakouska-Uherska v roce 1742 Prusku. V roce 1920 rozhodla Versailleská mírová konference o připojení Hlučínska k Československu. V 38 obcích Hlučínska žilo v roce 1921 asi padesát tisíc obyvatel. Hovořili svérázným nářečím (směsí češtiny, polštiny a němčiny), sami sebe označovali za Moravce. V roce 38 oblast obsadilo německé vojsko a byla prohlášena za Altreich - Starou říši. Díky tomu se nestala součástí tzv. Sudetské župy, ale byla připojena přímo k Prusku. Někteří z obyvatel se vystěhovali do protektorátu, ostatní se automaticky stali občany říše. Většina obyvatel připojení Hlučínska k Německu uvítala. Podle pamětníků hlavně z ekonomických důvodů: německý ekonomický potenciál nabízel plnou zaměstnanost.
Altreich
V roce 1933 bylo na Hlučínsku kolem 6.000 nezaměstnaných. Tradiční textilní průmysl v pohraničí zaostával a byla omezena i těžba v okolních dolech. Obyvatelstvo chodilo za prací do Polska a Německa. Politicky zde získávaly navrch sudetoněmecké strany a spolky, které po roce 1938 splynuly s NSDAP.Za války všichni dospělí muži automaticky rukovali do německé armády. Někteří však bojovali i v protihitlerovské koalici a jako partyzáni. „V roce 1938 zůstala naše rodina v Kravařích,“ vzpomíná jeden z pamětníků, Alfréd Hadamčík. „Byl to náš domov. Proti Němcům jsme nic neměli, ale nacistů jsme se báli. Maminka proto dala ještě před rokem 38 tři tisíce korun na obranu československého státu. Vychovávala sama devět dětí. Měli jsme mlýn a deset hektarů polí. Chtěli, aby jako živnostnice vstoupila do NSDAP. Byla z toho nešťastná, ale dostala radu, aby jako žena vstoupila do dobročinné organizace, a vyhnula se tak členství v takové straně. V roce 1939 jsem, stejně jako moji bratři, musel narukovat do wehrmachtu. Byl jsem vybrán k letcům, kde jsem sloužil jako radiotelegrafista na těžkém bombardéru. O zvěrstvech, která se páchala, nikdo nic nevěděl. Cosi se ale šuškalo díky tajnému poslechu BBC. Důstojníci přesvědčovali vojáky, že je to nepřátelská propaganda.“
Msta
Po těžkých bojích v dubnu 45 obsadila Hlučínsko Sovětská armáda. Do téměř opuštěných Kravař vtáhla koncem dubna. Spolu s ní přišlo mnoho lidí ze zničené „české“ obce Štítiny ležící za řekou Opavicí, tradiční přirozenou hranicí, oddělující Hlučínsko od ostatního území. Několik mužů z Kravař bylo pro výstrahu zastřeleno. „Ke konci války nacistická elita samozřejmě uprchla, jako třeba jakýsi Kesler, který byl strážným v Osvětimi,“ říká pan Hadamčík. „Zůstali jen obyčejní lidé a začala msta. Po roce 1938 místní ordneři chodili po českých vsích za řekou a vyřizovali si své účty. V roce 45 se situace obrátila.Na frontě jsem byl raněn střepinou a dva měsíce jsem pak strávil v americkém zajateckém táboře. Měl jsem zprávy, co se tady děje, a bál jsem se vrátit."Koncem května 1945 se v Kravařích utvořil Revoluční národní výbor se sídlem v hostinci na Opavské ulici. Jeho předsedou byl jmenován komunista Karel Malohlava ze Štítiny. Tajemníkem místní organizace se stal jeho bratr Rudolf. O čtyři měsíce později založili v Kravařích milici, která měla 37 členů. A začali zavádět nový pořádek.V parku kravařského zámku zřídili tábor pro členy NSDAP a vojáky vracející se z fronty a zajateckých táborů. Obyvatelstvo označili velkým N a drasticky jim snížili příděly potravin. Místní kronikář Rudolf Malohlava tehdy napsal: "V roce 46 se konečně podařilo vyřešit otázku odsunu Němců. Celkem bylo k odsunu navrženo 114 rodin (tři sta osob), z toho 96 rodin se přihlásilo dobrovolně. Odsun proběhl v šesti turnusech. Každá osoba si s sebou mohla vzít 30 kilogramů zavadel.“
Přicházejí komunisté
Lidem navrženým k odsunu byl majetek automaticky konfiskován. Podle dekretu č.108 a 12 prezidenta Beneše byl majetek zabaven také občanům, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti, a kolaborantům, které označil Revoluční národní výbor, sestavený z nejagilnějších „mstitelů“. Do uvolněných objektů byli dosazováni tzv. národní správci, kteří po konfiskaci většinou usedlosti od státu odkoupili.Pan Hadamčík: „Komunisté, kteří přišli do Kravař, si dělali, co chtěli. Karel Malohlava a jeho bratr Rudolf byli pověstní tím, jak mlátili lidi. Jednomu sousedovi vyrazili oko. Majitele pily, pana Petereka, kterému bylo šedesát let a nikdy nikomu neublížil, trýznili tak, že zemřel. Když se ‚zlatokopovi‘ zalíbil nějaký dům, označil jednoduše majitele za Němce nebo kolaboranta. Byl z domu vyhnán a zavřen do sklepa hospody, kde měli své sídlo. Když se opili, někoho si pro zábavu ze sklepa vytáhli a musel třeba tančit. Když nechtěl anebo nemohl, jako pan Peterek, zmlátili ho. Tetu mé manželky ostříhali dohola. Měli zálusk na její hospodu. Bydlela pak v takové plesnivé díře. Lidem, kteří se vraceli z války, vyřezávali nožem na záda hákový kříž."Jednou z postižených byla i Hedvika Hadamčíková, matka pana Hadamčíka. Ačkoli se již v roce 1930 při sčítání lidu hlásila k české národnosti, vyhnali ji z domu v květnu 1945 jako Němku. Přitom v té době někteří čeští obyvatelé Kravař a okolí paní Hadamčíkové písemně potvrzují: "V době války nám vypomáhala mlýnskými výrobky, přičemž věděla, že jsme Češi. Při každé příležitosti mluvila česky.“
„Německy založená Němka“
Národním správcem byl ustanoven bývalý vedoucí mlýna paní Hadamčíkové, Raimund Kavan. Vedoucím pak Jan Šablatura, Kavanův zeť. Šlo o mlýn, obytný dům, stavební plochy, pole a louky v celkové výměře 10 ha. V červenci 1947 získává paní Hadamčíková od Národního výboru „Osvědčení o národní spolehlivosti“ a československé státní občanství. Je doporučeno, aby jí byl majetek vrácen zpět do vlastnictví. Píše svému synovi do Německa, že nebezpečí již pominulo a je šance k navrácení mlýna. V téže době zasílají na osidlovací úřad Kavan a Šablatura žádost, aby byl majetek paní Hadamčíkové „urychleně konfiskován“.Jako důvod uvádějí:„Hedvika Hadamčíková vystupovala vždy a všude jako vysoce inteligentní, německy založená Němka. Všechny její děti studovaly na německých školách, účetní knihy vedla německy, dělnictvu ve mlýně, ačkoli na ni hovořili česky, odpovídala německy. Má ve svém bytě německou literaturu. Revizoři obchodní společnosti v letech 1933–38 museli psát protokoly německy, ačkoli česky rozuměla a věděla, že revizorům činí němčina potíže. Mlýn Hadamčíkové byl za první republiky označen 2 x 3 metry velikým nápisem Mühle, až na výzvu označila mlýn maličkým českým nápisem. Doufáme, že tyto důvody jsou dostatečným dokladem pro označení Hadamčíkové jako Němky a budou stačiti k tomu, aby její majetek byl se vším urychlením konfiskován."K žádosti se připojuje i Rudolf Malohlava, toho času ředitel měšťanské školy: "Bude-li H.Hadamczíkové osvědčení o národní spolehlivosti uděleno, je nesporné, že v Kravařích to způsobí opět jen a jen posílení sebevědomí zdejších některých skrytých nepřátel. Zdejší lidé pozorně sledují nejen všechno dění u nás, ale i zprávy ze zahraničí, reagují na ně silně a jsouce rozenými opozičníky, jejich sebevědomí stále více a více stoupá. V poslední době stávají se již případy, kdy v opilosti prohlašují, že jsou Němci.“
Po mravní stránce bez závad
Okresnímu národnímu výboru píše za MNV posudek na H.Hadamčíkovou i velitel policejní stanice vrch.strážm.Blažek: „Za okupace nebyla na svoji národnost úředně dotazována a sama se k německé národnosti nepřihlásila. Od připojení Hlučínska k ČSR v roce 1920 do 9.května 45 nevyvíjela žádnou činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, státní formě, bezpečnosti a obraně ČSR. Před okupací ani po dobu okupace nebyla organizována v žádné nacistické organizaci ani neschvalovala nacistické a fašistické ideje. Za první republiky nedávala přednost německým úředníkům ve vedení svého mlýna a písemnou agendu ve vedení mlýna si vedla německy, neboť vedení české vzhledem k tomu, že navštěvovala jen školy německé, jí činilo značné potíže. Podání na úřady podávala v jazyce českém a písemnou korespondenci nechala si vždy dle potřeby zpracovati osobou znalou správně česky. Vedoucím mlýna byl až do roku 1937 nynější národní správce Raimund Kavan, národnosti české, který byl u Hadamčíkové zaměstnán plných 25 roků. Ve mlýně mluvila se zákazníky tak, jak byla těmito oslovena. Jako živnostnice chovala se ke všem stejně. Její děti se za první republiky chovaly po stránce mravní nezávadně. Její synové konali za okupace službu v německé armádě. Dva z nich u zbraní SS. Službu u zbraní SS však nenastoupili dobrovolně, nýbrž byli k této službě odvedeni, aniž by se mohli nějakým způsobem ohraditi.“
Štvanice
„Kavan a Šablatura si vyhlédli náš majetek a zahájili proti naší rodině neuvěřitelně lživou kampaň,“ říká pan Hadamčík. „Chtěli znemožnit navrácení našeho majetku a to se jim podařilo. Pošpinili, co se dalo, jen aby ho mohli urvat. V roce 1948 se dokumenty svědčící ve prospěch maminky ztratily. Štvanice se vystupňovala, když o naší rodině napsal článek do novin známý spisovatel A.C.Nor, vlastním jménem Josef Kavan - byl to příbuzný našeho Kavana. V takovém nenávistném článku o nás napsal, že prý ukrýváme zbraně. Druhý den přijela bezpečnost a prohledala, co se dalo. Až na kapesní nůž nic nenašli."Dne 8.října 1948 byla v Kravařích vylepena vyhláška, ve které ONV označil paní Hadamčíkovou za osobu německé národnosti. Jako "zrádci a nepříteli českého a slovenského národa“ jí byl zkonfiskován majetek.Pan Hadamčík: „Maminka musela jít z domu jen s tím, co měla na sobě. Já jsem dostal občanství až v roce 1949. Mohl jsem pracovat jako nádeník. Můj bratr, který se po únoru 1948 již z Německa nevrátil, vystudoval na lékaře. Pracoval jsem pak každou sobotu a neděli, abychom mohli opravit střechu takové chatrče, kde jsme bydleli. Pak nám dali pokoj. Nemohli nám nic dokázat, protože jsme nic zlého neprovedli.“
Aby pravda vyšla najevo
V roce 1949 byl Raimund Kavan zproštěn funkce národního správce, kterým byly ustanoveny n.p.Slezské mlýny. Ve výměru se vysloveně upozorňuje podnikové ředitelství, že s ohledem na veřejný zájem je nežádoucí, aby byli v podniku dále zaměstnáni Kavan s Šablaturou.Jan Šablatura byl později odsouzen za rozkrádání národního majetku na devět let do vězení. Krátce po propuštění zemřel. V roce 1954 mlýn za záhadných okolností vyhořel. Vyšetřování nebylo nikdy zahájeno. O rok později byl paní Hadamčíkové vrácen starý dům a osm arů zahrady. Bylo jí šedesát pět let a neměla nárok na žádný důchod.„O všem, co se kolem nás dělo, jsme se vlastně dozvěděli až v červnu tohoto roku, když jsme žádali kopii výměru, kterým nám byl majetek zabaven. Byli jsme tenkrát obviněni i z takových věcí, že jsme ukrývali henleinovce a ordnery, kteří napadali československé vojáky a stříleli po nich. Je vlastně štěstím, že jsme vyvázli jen konfiskací. Teď jsme požádali generální prokuraturu o její zrušení. Mamince je dnes přes sto let a ráda by se dožila doby, kdy pravda konečně vyjde najevo a zvítězí spravedlnost."Rudolf Malohlava se stal ředitelem školy. Později nevyléčitelně onemocněl a byla mu amputována noha. Prý litoval, že paní Hadamčíkové ublížil. Jeho bratr Karel po epizodě v Kravařích pracoval v padesátých letech jako vězeňský dozorce. Za přestupky vůči vězňům byl soudně trestán a uvězněn. Žije v Štítině a je mu osmdesát let.Jde nám naproti od dveří přízemního domku. Malý, nahrbený muž se zapadlýma očima. Dáváme mu několik otázek. Kolem očí se mu objevuje tik, polyká naprázdno. "Byl jsem čtyři roky v koncentráku. Mě se taky nikdo neptal, jestli mě tam bili nebo zlámali ruku. Možná, že jsem na ni posudek psal. To víte, byla to Němka.“
