Endläsung

Modelová situace

Jsem žid, slyším to stokrát denně, a něco jsem dle všeho udělal, dnes, nebo včera, nebo kdysi dávno, nebo ještě udělám. Nesmím chodit proto do parku, nesmím se koupat, nesmím chodit do biografu; nesmím chodit s dívkou, která není židovka. (Říkají chodit!) To jsou tak malé věci a tak hloupé věci, takové zákazy, člověk by si přece mohl klidně říci, že jsou na světě ještě některé stromy a někteří lidé, kteří na to všechno nic nedají. Ale já si to neumím říkat, není mi dobře… (Jiří Orten, z dopisu Františku Halasovi)Před padesáti lety vstoupilo i na našem území do své závěrečné fáze jedno z nejhrůznějších období moderních evropských dějin, které jeho inspirátoři a tvůrci eufemisticky nazvali Endlösung der Judenfrage, konečné řešení židovské otázky.Po řadě nejrůznějších ponižujících omezení, které je vyřadily z hospodářského, politického i kulturního života země, byli i Židé u nás Židé přinuceni nosit na oblečení zvláštní označení - Davidovu hvězdu. Nebyla jim tedy vytetována na čelo, jak si to tehdy přála dychtivá čtenářka časopisu Slovák. O několik dní později ovšem vydal Slovenský štát své vlastní rasistické zákony, tzv. Židovský kodex, a za dalších několik dnů bylo rozhodnuto o zřízení terezínského ghetta. Následovala další omezení, deportace, masové vraždy. I ty mají svůj zlověstný počátek v prvních zářijových dnech před půl stoletím. 3.9. byli v Osvětimi zavražděni první lidé Cyklonem B. Začala éra plynových komor. Padlo jí za oběť téměř čtvrt miliónu československých Židů.Tak jako ve všech ostatních úsecích našich dějin, čeká i zde české a slovenské historiky úkol napsat vše znovu. Je třeba znovu osvětlit postoje pomnichovské republiky a protektorátních vlád k židovské otázce, schází nám zásadní studie o podobách i rozměrech českého a slovenského antisemitismu. Ale také o rozsahu rezistence. I u nás bylo dost lidí, kterým jejich křesťanské přesvědčení nebo prostý cit nedovolil smířit se s bezprávím. V Izraeli je uctívají a říkají jim: Spravedliví mezi národy. Někteří mezi námi žijí, a co o nich víme? Bude třeba znovu studovat jev unikátní i v oněch válkou zdivočelých časech: stát, který se proklamoval jako křesťanský, zbavil desetitisíce svých občanů všech práv a za jejich deportace zaplatil jinému státu. Bude třeba psát o kontroverzním a nikoli právě důsledném postoji Spojenců za 2.světové války k nacistické genocidě, a také o pokusech zpochybňovat její rozsah. To vše nebude lehké. Svědčí o tom i skutečnost s jakými obtížemi se na Slovensku setkal pokus o vydání práce slovenského židovského historika Ladislava Lipschera Židia v Slovenskom štáte 1939–45. Toto základní dílo, které k vydání připravil Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, nakonec vychází nikoli např. ve Slovenskej akademii ved, ale v soukromém vydavatelství.Na výsledky práce historiků (nebude to práce nijak vděčná) si musíme počkat. My bychom si ale chtěli připomenout události před padesáti lety už dnes. Nejde o výročí - to je jen příležitost, již nabízí běh času. Jde o toto: Židé byli kdysi před zraky svých spoluobčanů, někdy za jejich spokojeného, či dokonce nadšeného souhlasu, zbaveni svých svobod a pak bez milosti zlikvidováni. Je to situace modelová: v jiné míře, s menšími či podobnými důsledky se opakovala a znovu opakuje i jindy a jinde. Základní mechanismus je vždy stejně prostý. Na počátku stojí omezení lidských svobod. Vždycky se najdou právníci, kteří předstírají, že jde o právní akt. Pak následuje už jen teror: legislativní, ekonomický, propagandistický, policejní a sousedský. V té chvíli už je pozdě se vzepřít. Dokáží to jen nejodvážnější.Bez větších obětí je však možno vystoupit dříve, než je mechanismus spuštěn, v čase, kdy veřejné mínění ještě není oslabeno a zcela zmanipulováno a kdy není narušena křehká konstrukce obecné domluvy o dodržování morálních kodexů. Proto je třeba, přes stále přítomný pocit marnosti, opakovat některá fakta, proto je třeba připomínat i události staré půl století, proto je třeba hledat svědky.Svědky jsme i my. V jedné části naší republiky je zcela veřejně glorifikován stát, který byl spojencem Německa za 2.světové války, vyhlásil rasistické zákony a vydal na smrt tisíce lidí. Někdy i v Čechách, ale především na Slovensku je dnes možné zcela veřejně publikovat názory, které přejímají rasistickou a nacistickou argumentaci. Dost dobře nechápeme, proč vlády, parlament, prokuratury, prezidentská kancelář, policie, každý podle možností a povinností nezasáhnou. Nejde o příslovečný okrajový jev. A i kdyby šlo: Víme přece, že okrajový Gottwald hovořil v r.1929 o tom, co provede s demokracií. Hitler se už od počátku netajil s tím, jaký osud chystá evropským Židům. Všichni si to mohli poslechnout, přečíst. Všichni to vlastně věděli. A přece přišel rok 1933 a 1948.