Útěk ze šachty č.14

Osudná chyba

V eskortě byl ten den úplně nový, mladý dozorce. Místo aby se normálně hřál, šel vykouknout ven směrem k zámečnické dílně. Měl na sobě tlustý kožich, na zádech samopal. Byl tedy v naprosté nevýhodě proti samopalu, kterým na něj mířil jeden z nás - Úlehla. Křičel na něj „ruce vzhůru“, ale dozorce- sebevrah se přesto snažil strhnout zbraň ze zad. Načež Úlehla neváhal a vypálil na něho. Kamarádi u šachty hbitě odzbrojili další dozorce a začali je spouštět klecí k nám na patro.

O tomto dění na povrchu vím jen z druhé ruky, protože jsem byl se zbývajícími druhy na patře. To mne vlastně zachránilo před špagátem, protože pak jsem mohl směle tvrdit, že jsem utíkal v přesvědčení, že se všechno obešlo bez střílení.

Nahoře si už naši mezitím rozdělili zbraně, takže na mě nic nezbylo. Když jsme vyjeli nahoru, vyzvali jsme Levinského, který obsluhoval vrátek, aby si nastoupil, že ho spustíme za dozorci. Nechtěl, že prý je náš a že půjde s námi. Vzali jsme ho s sebou a v této nedůslednosti byla naše osudná chyba. Levinský se nám cestou ztratil, vrátil se na šachtu, všechny osvobodil a běžel na tábor zburcovat alarm. Náš náskok se tedy podstatně zmenšil.

Přestřelka

Neměli jsme v úmyslu pochodovat za bílého dne. Urazili jsme ještě kus, zalehli v zalesněném svahu a rozestavili stráže. Po 24 hodinách bez spánku a po namáhavé cestě jsem usnul okamžitě. Vzbudily mě hlasy kamarádů. Stranou na obloze proletělo letadlo s červeným nosem, tedy policejní. Už zřejmě začali pročesávat krajinu.Byli jsme ve střehu, ale pohybovat jsme se nechtěli, místo úkrytu nebylo tak špatné.

Uběhla nějaká doba, když jsme v dáli v křoví zaslechli praskání, které se k nám blížilo. „To budou asi dřevorubci,“ uklidňoval jeden z našich, ale ozbrojenci odjistili zbraně. Najednou se na skalce nad námi objevil esenbák. Jak nás spatřil, hned do nás pustil dávku. Já mu byl nejblíž a rychle jsem skočil plavmo dolů po svahu. A v letu mne chytla kulka do kolena. Kluci palbu opětovali a pádili po svahu dolů.

Palba na obou stranách utichla. Snažil jsem se belhat směrem od esenbáka, ale z jeho strany bylo ticho; pak už se ode mne vzdalovaly jen zvuky prchajících druhů.

Pak jsem uslyšel od západu hluk a pohyby. V dáli jsem viděl, že zbrojnoši zatahují v husté rojnici. Rychle jsem sundal pásek, omotal smyčku kolem krku, volný konec přehodil na nejbližší větev a spustil se. Větev mě ale neunesla a ulomila se se mnou. Vrhli se na mě, prohledali, zda nemám zbraň. Oznámili mi, že jsme na šachtě postřelili strážného, a jestli v nemocnici zemře, že se mi zle povede.

Živí vedle mrtvých

V Karlových Varech dr.Máj na rentgenu zjistil, že je roztříštěná čéška, a dal mi celou nohu do sádry. Nějaký bachař do něho hučel, aby se s tím tak nemazlil, že mě stejně oběsí.

Odvezli mě před bachařské baráky u tábora. Stát jsem nemohl, tak jsem seděl na zemi. Dozorci se shromáždili kolem, tu a tam mě některý nakopl, nějaký plivl, jak se sluší na vítěze. Spílání jsem tak moc neregistroval.

Pak mě nějací dva muklové odvedli na tábor do korekce. Byl už večer. Kápové Lukavský a Bydžovský dostali carte blanche a už řádili na některých kobkách. Podle zvuků týraných jsem poznal Zdeňka Šticha a Borise Volka. Táboráci žádali, abychom se při otevření kobky hlásili: „Pane starší, hlásí se jeden vrah a darebák.“ Pak došlo i na mě. Přerazili mi nosní přepážku.

Ráno na apelplacu leželo pět mrtvol. Poznal jsem, pokud vůbec k poznání byli: Ferdu Compla, Petrů, Úlehlu, Trna a Roubala. Hasila, Fero Čermáka a Plška tedy ještě neměli. Nás živé postavili vedle mrtvých. Stál jsem jako šikmá věž v Pise, protože jsem měl nohu v sádře. Mně říkal nějaký estébák, že jestli poznám v davu někoho, kdo o útěku věděl, abych na něj ukázal.

Uniformami se tábor jen hemžil a byli tam i potentáti v civilu, asi taky prokurátor. Hlavní slovo či spíše řev měl ovšem zástupce velitele tábora Pták.

Pak musel tábor v zástupu defilovat kolem nás. Můj kamarád ještě v civilu, Mirko Polák, takto voják západní armády, mě nahlas pozdravil. Bachaři se na něj vrhli a vlekli ho do korekce.

Potom nechali rozestoupit řady a mezi nimi chodil Boris, že má vybrat ty, co o přípravách věděli. Dali mu nějaké rezervní brýle. Předtím hodně zkusil a nakonec ukázal na jednoho hocha, aby měl pokoj. Ten chudák o ničem samozřejmě nevěděl, ale přišel si v korekci také na své.

Chtěli mě přikovat k posteli

Druhý den ráno pro mě přijela sanitka a odvezli mě na vězeňské oddělení karlovarské nemocnice. Chtěli mě přikovat k posteli, ale lékaři to nedovolili.

Asi druhou nebo třetí noc přinesli někoho na nosítkách. Byl to Zdeněk Štich v bezvědomí, ze kterého se taky po celou dobu mého pobytu neprobral. Říkal vězeňský lékař Standa Weiss, že je to asi prasklý centrální nerv. Při výsleších se o něm nemluvilo, u soudu taky ne. Až mnohem později jsem se dověděl, že po několika měsících přece přišel k sobě, ztratil ale paměť a museli s ním zacházet jako s malým děckem, učit ho mluvit apod. Po nějakém roce je to omrzelo, pustili ho. Vyučil se v Ostravě zlatníkem, ale paměť nikdy nenabyl.

Za nějaký čas pro nás přijel zase estébácký anton. Zavázali mi oči a rozvázali je až v jakési vězeňské kapli. Z deky na cele jsem si přečetl, že jsem v Klatovech.

Začaly výslechy a protokoly. Protože jsem kvůli nemocnici přišel na řadu poslední, už toho ode mne ani moc vědět nechtěli. Asi v prosinci nás odvezli do soudní vazby v Chebu. Na přivítanou mi zasadil bachař křestním jménem Bohouš takový direkt, že jsem se při špatné stabilitě na sádrové noze zvrátil. Kromě přímých účastníků, tedy Borise Volka, Plška a mne byli v eskortě ještě Ota a Václav Novákové, kteří utekli pár týdnů před námi, a potom Láďa Křivánek, Honza Tykvart, Slávek Subo, Franta Kubát a ještě jeden hoch, kterého jsem neznal. Ty vytáhl Boris další dny po mém eskortování z tábora, že o našich přípravách věděli.

Pobyt v Chebu nám velice znepříjemňoval bachař Maňha, primitivní Rusín. I zde byl náramný hlad. Přijel tam za námi prokurátor, aby si nakadeřil scénář k monstráku.

Přelíčení a tresty

Přelíčení se konalo v jáchymovském Hornickém domě od 19. do 21.března 1952. Auditorium tvořili výlučně esenbáci. Pro ty měl být odstrašujícím příkladem bývalý dozorce Karolík, který byl souzen s námi. Říkali jsme mu Francouz. Býval to dobrý bachař. Byl obžalován, že donášel jednomu civilistovi zprávy o bachařském útvaru Jestřáb. Ten civil proti němu svědčil. Obhájci, které jsme viděli pět minut předtím (obžalobu vůbec ne), nás topili, kde se dalo. Většina z nás měla navržený trest smrti.

Karolík, Boris a Plšek dostali trest smrti, já 25 let a pak to šlo pořád níže. Boris a Plšek přijali trest statečně. Francouz dostal v antonu, kterým nás odváželi na Pankrác, hysterický záchvat. Kdy byli Boris a Plšek popraveni, nevím. Ale slyšel jsem, že Francouz byl ještě v r.1954 na cele smrti.

Z obležení ve Strakonicích se probil Mirek Hasil a Fero Čermák. Ten byl postřelen na podzim někde u Malacek při přechodu hranic. Mirek Hasil se dostal do Dolních Bojanovic, kde ho zradil kamarád, u kterého chtěl přespat. Když byl obklíčen, zastřelil se ranou z pistole do úst. Bylo to 28.11.1951.

Úryvky z vyprávění K. Kukala).

Svědectví Antonína Misíka

"Jednou jsme museli ještě před skončením šichty vyfárat nahoru. Na lágru byl okamžitě nástup. Stály nás tam na apelplacu v řadách asi čtyři tisíce. Museli jsme tam zůstat celé odpoledne, až se začalo stmívat.

Asi v 11 hodin v noci přijela najednou nějaká auta. Do lágru napochodovaly snad stovky bachařů. Stáli zhruba tak na dva kroky od sebe s nataženými samopaly a mířili na nás. Nějaká šarže vykřikovala, že jestli se někdo hne, mají rozkaz okamžitě střílet, a že nás tedy zlikvidujou všechny. Nakonec přijela zase nějaká auta. To jsem jen slyšel, protože jsem stál v pozoru. Koukal jsem se jenom tak koutkem oka, ale nic jsem neviděl. Oni tam totiž tenkrát přivezli všechny ty kluky, které postříleli u Stanovic. Položili je před kantýnu na trávník. Pak přivedli zraněné tři kluky, Kukala a ještě další dva. Jednoho z nich, Borise, odvedli pryč. Ti dva museli stát za mrtvými, co leželi na zemi. Nám rozkázali, abychom kolem nich začali chodit. Vždycky řada a museli jsme se na ně dívat. Když jsme se na ně nepodívali, tak zpátky a znovu. Ještě jsme přitom něco dostali. Někteří kluci udělali takový hrdinský čin - smekli čepici. Okamžitě je odvedli do korekce a už se nikdy nevrátili.Ti z odpolední směny byli v koridorech, co se jimi přicházelo k šachtám. Leželi na zemi, nesměli se ani hnout a čekali, až to divadlo skončí. Pak přivedli toho třetího, Borise, s rozbitými brýlemi. Vedli ho podél první řady, ve které jsem stál také já. Dodnes ho vidím, byl zelený, modrý, fialový, jak ho zmlátili. Byl také celý špinavý, roztrhaný a zraněný. Museli ho vléct. Měl ukázat, kdo byl jejich komplic. Nainstalovali reflektory a svítili na mrtvé. Pak začali chodit s takovým velikým reflektorem a svítili každému do obličeje. Viděl jsem, jak k nám vlečou Borise s kalnýma očima. Nikdy nezapomenu, jak se přede mnou najednou ze tmy vynořil do prudkého světla reflektoru jeho rozmlácený obličej. Představte si, že bydlel u nás na baráku. Kdyby tenkrát ze zoufalství řekl třeba Tondo, asi bych tu dnes nebyl. Potom celá první řada musela udělat asi deset kroků dopředu a zase chodili za námi. Tohle divadlo běželo celou noc. Boris ale skutečně na někoho ukázal. Ti kluci pak byli v korekci doslova utlučeni. Pánbůh mu to odpusť. On sám byl potom nakonec popraven. Podle lékařské zprávy těch pět chlapců zemřelo střelnou ranou do hlavy."