Sovětský plán
V povědomí naší společnosti je jakžtakž uloženo, že uranový boom z počátku padesátých let nějak souvisel s vlnou politických procesů. Dnešní turista si však na první pohled sotva uvědomí, že prakticky každá šachta byla ještě před třiceti lety obehnána ostnatým drátem a koridorem spojena s pracovním táborem.
V povědomí naší společnosti je jakžtakž uloženo, že uranový boom z počátku padesátých let nějak souvisel s vlnou politických procesů. Dnešní turista si však na první pohled sotva uvědomí, že prakticky každá šachta byla ještě před třiceti lety obehnána ostnatým drátem a koridorem spojena s pracovním táborem. Tyto lágry totiž zmizely beze stopy. Jejich polohu lze stanovit už jen podle svědectví pamětníků nebo na základě starých vojenských map. Na místě žádného lágru dnes nenajdeme ani informační tabuli, natožpak pamětní desku či dokonce pomník…
Začalo to v květnu 1945
Uranovým gulagem prošlo přes sto tisíc lidí, mnozí z nich se již nevrátili. Cílem nebyly trest ani samotná likvidace „třídního nepřítele“, ale předem připravený projekt. Sovětský svaz potřeboval po válce zastrašující jadernou sílu a nejdostupnějším zdrojem nezbytné suroviny byl Jáchymov. Již v květnu 1945 celou oblast obsadily a izolovaly jednotky Rudé armády a sovětský kontingent tam zůstal i po stažení všech spojeneckých jednotek z československého území na podzim téhož roku. V té době byly v provozu tři šachty: Werner (později Rovnost), Štola saských šlechticů (Bratrství) a Svornost. Pracovalo na nich několik set německých horníků. K nim sice přibyly tisíce zajatců z východní fronty, ale ti byli roku 1950 propuštěni.
Dne 23.listopadu 1945 byla podepsána čs.-sovětská smlouva o „těžbě uranových rud v Československu a jejich dodávkách do Sovětského svazu“, 1.ledna 1946 vznikl samostatný národní podnik Jáchymovské doly a postupně začal být omezován přístup civilních osob do oblasti. Vše směřovalo ke komunistickému puči. Kde jinde bylo pak možno najít desetitisíce horníků než v řadách „nepřátel socialismu“?
Plán vyšel dokonale
Sovětský plán vyšel dokonale. Československé ministerstvo vnitra zřídilo samostatnou Správu Státní bezpečnosti Jáchymov, rychle se otevíraly nové doly a tábory. Vedoucí odborná místa byla obsazena sovětskými poradci (asi 400), kteří však sdělovali svým československým „nadřízeným“ pouze procenta plnění plánu, nikoli skutečné množství vytěžené suroviny. Odtud pramení nejistota a spekulativní charakter všech pozdějších analýz.
Pro názornost uvádíme několik údajů získaných z informací uprchlých vězňů:Na úpravně Eliáš se za směnu zpracovalo 250 tun rudy, čistý výtěžek byl asi 10 tun.
* Úpravna Horní Žďár dosáhla směnového rekordu 284,2 tuny zpracované rudy.
* Odhad produkce Jáchymovské oblasti pro rok 1953 činil asi 160 tun čisté rudy měsíčně.
* V roce 1952 odjížděl do SSSR týdně jeden vlak o čtyřiceti vagónech, v každém vagóně třicet tun materiálu.
* V roce 1953 byly vypravovány dva vlaky týdně, jeden s materiálem nejlepší kvality, druhý s materiálem méně hodnotným. Podle tehdejšího odhadu se měsíčně vyváželo 8–10 tisíc tun, z toho polovina cenného materiálu.
(Vilém Hejl a Karel Kaplan, Zpráva o organizovaném násilí, Sixty-eight Publishers, Toronto 1986)
Statisíce vězňů, miliardy dolarů
Dnešní rehabilitace politických vězňů je vlastně závod s časem. Třebaže mají přednost ti nejstarší z nich, než budou jejich případy vyřízeny, octnou se v této kategorii i ti dosud „nejmladší“, tedy padesátníci i šedesátníci. Nadále zůstává nevyjasněn i problém finančního vyrovnání se Sovětským svazem. Nikdy nebyly zveřejněny podrobnosti smlouvy o dodávkách uranu do SSSR ani skutečné hodnoty tohoto vývozu. Odhady ze zdrojů KPVČ hovoří o stovkách miliard dolarů, které bychom za jáchymovský uran utržili na volném trhu - přitom započítávají i pokles ceny této suroviny, který by československé dodávky vyvolaly.
Jisté je pouze jedno: i z čistě ekonomického hlediska tu mají komunisté dvojí vinu. V padesátých letech to byl ušlý zisk Československa na světovém trhu a dnes jsou to peníze na odškodné vyplácené ze státní kasy.
