Co nás stál uran

Jáchymovské peklo

Rovnost, Svornost, Bratrství

Jáchymovsko je těžbou uranu nesmazatelně poznamenáno. Na každém kroku se lze setkat s jejími pozůstatky: haldy hlušiny, bývalé strojovny, třídírny uranu, betonové patky těžních věží… Mohutné konstrukce, jejichž odstranění by bylo příliš nákladné, jednoznačně upozorňují na rozmístění jednotlivých šachet.

Bývalé hornické město Jáchymov leží nedaleko Karlových Varů v Krušných horách. Kolem města byly na ploše několika desítek čtverečních kilometrů roztroušeny lágry a šachty „jáchymovského pekla“ - Rovnost, Svornost, Bratrství, Vykmanov, Mariánská, Nikolaj, Barbora a Eliáš.

Podlouhlé jáchymovské náměstí se táhne do svahu vysokého kopce. Na jeho konci za pseudogotickou stavbou kostela sv.Jáchyma se tyčí vysoká těžní věž - jediné, co zbylo z tábora Svornost. (Pět set metrů hluboká šachta se udržuje dodnes kvůli léčebné vodě.) Tábor byl postaven na vrcholu kopce a přístupovou cestu tvořilo tři sta padesát příkrých schodů. Vězni je s různým nákladem na zádech absolvovali i několikrát denně. Dnes po nich není ani stopy.

Určeni k likvidaci

„V této oblasti je výjimečně sychravé počasí,“ říká bývalý politický vězeň pan Antonín Misík.„Často prší, fouká studený vítr a jsou tu kruté zimy. V dole zase tekla radioaktivní voda ze stěn. Naše oděvy nikdy pořádně neuschly. V zimě byly i dva metry sněhu. V koridorech jsme ho museli stále prošlapávat. Stávali jsme také ve dne v noci, v zimě nebo v dešti hodiny na apelplacu. První nemoc kterou jste dostal, byl katar průdušek. Vaším úkolem bylo ale pořád plnit normu. Když jste ji neplnil, dostal jste méně již tak hubeného jídla. Zeslábl jste a pak jste tím spíš normu neplnil. Končil jste pak o hladu a v mraze na korekci. Odtud jste se už těžko dostával. Byl to takový kolotoč. Byli jsme vlastně určeni k likvidaci.“ Jediným školením k hornické práci byla fráze „když nesplníš normu, nedostaneš nažrat“. Pracovalo se na tři směny bez dne odpočinku nebo svátku. Po namáhavé práci se navíc pořádaly různé „dobrovolné“ brigády. Na palandách se vězni střídali po směnách.

Věž smrti

Na šachtě existovaly dva druhy pracovního nasazení. Na tzv. překopu, dvoukolejné chodbě, která přetínala rudné žíly a byla ražena rovně, pracovali pečlivě prověření civilní zaměstnanci, vybavení potřebnou mechanizací. Kolmo na překopy vedly tzv. sledné chodby, které sledovaly žíly. V nich pracovali jen vězni. „Pokud jsme narazili na rudu, nesmělo se střílet, ale musela se vypikovat sbíječkou,“ pokračuje pan Misík. „Tak se ale nedala splnit norma. Bylo proto nepsaným zákonem, že když se narazilo na rudu, navzájem jsme si pomáhali. Hlušina se prosypala rudou, a tak se dělalo nad normu. Dostávali jsme pak lepší stravu. Nebylo to ale jednoduché: za zcizení nebo znehodnocení rudy byl trest smrti. V dolech neexistoval pojem bezpečnost práce. Často docházelo k závalům a smrtelným úrazům.“

Vytěžená ruda se svážela do Vykmanova na tzv. Elko - do drtíren a třídíren. Nejnebezpečnější pracoviště bylo na věži smrti, kde se ruda drtila na černý prach. Vězni zde byli permanentně vystaveni vysokým dávkám radioaktivního záření. Zpracovaná ruda pak putovala dvakrát týdně ve „Věrtuškách“ o třiceti vagónech do Sovětského svazu.

Kulturní život

Z Jáchymova vede do kopců úzká, klikatá silnice. Po obou stranách jsou vidět obrovské hromady hlušiny porostlé stromy. Tábory byly v polovině padesátých let dokonale zlikvidovány a zbyla z nich jen torza. Dřevěné či cihlové baráky, „špačkárny“ a oplocení bylo možné strhnout bez problémů. Z pověstné Mariánské, bývalého kláštera, který sloužil jako věznice, kde byli vězni vyslýcháni, stojí jen domek márnice. Uprostřed prázdné plochy, ze které čouhají kameny, je v zemi malý otvor. Vede do hlubokých, podzemích prostor kláštera - bývalé mučírny. Těžko spočítat, kolik vězňů se odtud nevrátilo. Opodál stojí dům se zamřížovanými okny. V mezerách mříží husté pavučiny, ve zpustlé zahradě se mezi hromadami harampádí pase starý, vypelichaný osel. Domovní dveře jsou zabarikádované prkny a kusy nábytku. Bydlí tu bývalý bachař, místní podivín. Na protější straně údolí stojí kolem zavalené šachty několik domků: z bývalého dolu Eva je dnes „Škola v přírodě - Eva“.

Mezi stromy, v místech tábora Rovnost, je vidět podivný artefakt - zřícenina miniaturního hradu z cihel a betonu. Postavili jej vězni na rozkaz velitele lágru Procházky. Stál poblíž brány a měl demonstrovat kulturní život v táboře. Autor projektu, velitel Procházka, prý dodnes žije někde u Plzně. „Jednou se snažil utéci mladý chlapec,“ vzpomíná pan Misík. „Hned ho ale chytili a sám jsem byl svědkem, jak ho Procházka střelil do hlavy.“

Autobus na Vršek-Barboru

Prudké serpentiny končí na dně údolí před rozpadlou budovou ubikací pro bachaře. Na vyvrácených pahýlech sloupů visí kusy ostnatého drátu. Tudy chodili vězni v tzv. autobusech. Pevně omotaní lanem a přitisknuti těsně tělo na tělo. Po cestě ztráceli v hlubokém bahně boty. Dodnes je vidět zarostlý koridor a otlučená plechová směrovka k šachtě Eduard.

Na svahu stojí dva podlouhlé přízemní domy, původní ubikace nejhoršího tábora celého komplexu - Vršek-Barbora. Dnes je to hotel soukromého rekreačního střediska.

V táboře byl vězněn i pan Misík. Byl odsouzen na čtrnáct let, údajně proto, že měl být agentem CIC. Odseděl si osm let, z toho tři v lágrech Jáchymovska. „Zavřeli mě ve dvaceti a během výslechů mě mlátili pendreky do chodidel, až jsem močil do kalhot. Na Pankráci mě určili za holiče. Holil jsem v noci pět lidí před popravou, samé mladé lidi. Studenty Choce a Šádka, pak Bacílka, Kovaříčka a Hrušku. Vždy jsem se celý třásl tak, že jsem je chudáky i pořezal.“

Místo utrpení

"Potom jsem byl tady na Barboře. V šachtě jsem se modlíval, abych to přežil. Mým úkolem bylo odtlačit plně naložený hunt. Vážil jsem padesát kilo a byla to nesmírná dřina. Občas se stalo, že se točna prohnula a hunt vypadl z kolejí. Pomocí pajcrů jsem ho znovu dával na koleje. Tím se těžba zdržovala. Jednou přiběhl štajgr a začal mi nadávat a vyhrožovat. Ztratil jsem nervy a popadl jsem kus pajcru. Řekl jsem mu, že pokud nenechá opravit točnu, vezmu si za něj dvacet let. Přijelo si pro mě bachařské komando a předvedli mě před náčelníka. Ten rozhodl, že za trest budu stát na střeše korekce přímo před jeho okny. Bylo těsně po vánocích, mrzlo. Sebrali mi čepici, a tak jsem tam stál jen v tenkých, promočených šatech. Poslední, co si pamatuji, je, že jsem si říkal: až půjdou kamarádi ze směny, tak mě uvidí. Zmrznul jsem tak, že jsem na dlouho ztratil paměť. Proto sem jezdím vzpomínat, co se vlastně dělo dál. Mám jen jednu vzpomínku, zřejmě z lágru, kde byla nemocnice. Byl tam jakýsi Kužela, kápo, což byli většinou kriminálníci. Měl zálibu rozbíjet vězňům svazkem klíčů obličej. Pode mnou na palandě spal mladý chlapec, Zdeňek Valchař. Ztratil lžíci a strašně se Kužely bál. Za ztrátu se trestalo. Prohnul proto víčko z plechovky a přivázal k němu klacík. Mysleli jsme si, že vše dobře dopadlo, ale ráno jsme ho našli oběšeného na řetězech, na kterých se sušily šaty. Pak si pamatuji, že tady někde dole zůstalo 64 lidí.

O takových věcech jsem musel roky mlčet. Málokdo tomu chtěl věřit. Každý se na mě koukal skrz prsty a lidé mi nadávali do kriminálníků. Dnes jsem členem dokumentační komise Konfederace politických vězňů. Sháníme jakékoli svědky, i když si uvědomuji, že se takové věci dají dnes již jen těžko popsat. Je to místo plné utrpení. Zemřela tady řada lidí: po úraze, sebevraždou, byli umláceni či zastřeleni na útěku. Když si člověk uvědomil, že ho čeká patnáct let, ztrácel jakoukoli naději. Mělo by se vědět, co se tady dělo."