Proti násilí, podlosti a lži

Mé vzpomínky nebudou vždy do detailu přesné. Uplynulo příliš mnoho let, desetitisíce vězňů přešly před mýma očima, desetitisíce osudů, řeka bolesti, křivdy a bezpráví. Nebylo možno pomoci paměti poznámkami. Naopak: bylo nutno, aby člověk neklesl pod břemenem vlastního osudu a pod tíhou osudů cizích. Bylo třeba uvést se do jakéhosi zimního spánku, do stavu otupení. Po neúplném probuzení v r.1960 se vzpomínky v mé paměti osvěžují jen zdráhavě teprve nyní.

BARTOLOMĚJSKÁ 1948. Zatýkání a uvádění do cel, většinou v noci. Přivítací výslech, při němž byl šťasten ten, kdo vyvázl jen několika fackami. Jiní byli na tom hůře. Slavoj Šádek si u soudního přelíčení stěžoval, že musel klečet, že byl kopán do podbřišku každým z referentů, který i jen šel mimo, a nucen k „přiznání“. Že mu bylo vyhrožováno „kozou“ (nevím přesně, o jakou rafinovanost běželo), z níž měl takovou hrůzu, že podle vlastního doznání pak jmenoval jako „spoluviníky“ každého, na koho si vzpomněl, i lidi mimopražské, s nimiž nemohl prokázaně v inkriminované době přijít do styku. Choc při výslechu přišel o několik zubů, jen pokud vím. Že byl krutě týrán, bylo známo i mezi vězni. (Choc a Šádek byli obviněni z vraždy známého estébáka mjr.Schramma, pozn.red.) Barák, asi dvaadvacetiletý chlapec, který byl získán provokatéry z naší kontrarozvědky, aby navázal ilegální spojení asi se sto padesáti vybranými čsl.občany, jejichž adresy dostal, a aby se pokusil o atentát na gen.Svobodu, přicházel na celu po výsleších, mnoho hodin trvajících, zmučen a ztýrán, stěžoval si i na bití obuškem do podbřišku a přes genitál, za který byl, jak říkal, dokonce přivázán, aby se nemohl uhýbat ranám. Byl pak převezen k výslechu (snad na ministerstvo národní obrany), kde podle šeptandy mezi vězni vyskočil oknem a zabil se.

Cely v Bartolomějské byly tehdy špinavé, zahmyzené, pomalované šibenicemi, nápisy, po léta nebíleny. K ležení jen špinavá prkenná palanda, špinavá pokrývka. Strava takřka nepoživatelná. Staré, zčernalé, nahnilé brambory byly hlavní její součástí. Dozorci se v Bartolomějské aspoň v počátku nechovali právě špatně, ale charakter jejich vztahu k vězni byl dán tím, že měli, zdá se, do té doby zkušenosti s opilci, výtržníky a povětrnými dívkami jako osazenstvem kobek. Referenty si jménem nepamatuji, jen jakéhosi Chalupu nebo podobného jména, velkého, statného, vyšetřovanci obávaného surovce. V padesátých létech byl pak spolu s asi osmnácti dalšími zatčen a objevil se v jejich společnosti také, nemýlím-li se, na Pankráci. Další surovec mi utkvěl v paměti: malé postavy, drobný, popuzeného vzhledu, který se vždy odkudsi objevil, dal ránu pěstí, kopanec, uštědřil několik surových nadávek a zmizel v sousední kanceláři. A pak major Pokorný, který se nedávno oběsil. Přišel ve slamáčku, šeptem promluvil několik slov s vyšetřujícím a nahlas suverénně rozhodl: „Tak jenom pořádnou nakládačku!“

PANKRÁC 1948–1960. K fyzickému týrání vyšetřovanců na samovazbě celkem nedocházelo, ale nelidský postoj, morální deptání nebylo řídké. Vedlo to k častým sebevraždám a sebevražedným pokusům vězňů. Nejčastěji oběšením, podřezáním na zápěstích, jednou podle mé paměti protětím stehenní tepny (případ MUDr.Vavrušky nebo podobného jména na odd.IIIB). Sebevražedný pokus spáchala na odd.IIIA i paní Taussigová- Potůčková (přeškrábáním zápěstních žil špendlíkem). Časté pokusy sebevražedné různými tajně naschráněnými prášky. Sebevražedné pokusy hlášeny a zapisovány v knize zvláštních příhod na ošetřovně samovazby, kterou by bylo poučné znovu projít, ale v době náčelníka samovazby Komárka byly sebevražedné pokusy jím samým zatajovány a hlášeny jako „sebepoškozování“. Úmyslná sebepoškození byla celkem vzácná u politických vězňů, častá u kriminálních případů (inkoustová tuha do oka, vrážení hřebíků a drátů do těla, do žil, pořezání, i pokus o harakiri, polykání cizích předmětů, i v obrovském množství, lžic, drátů, zavádění svazku zápalek do močové trubice a mnohými jinými způsoby). Počet dokonaných sebevražd možno odhadnout za cca 10 let na několik desítek, pokusů několikrát více.

HLADOVKY byly velmi časté, ale vždy se minuly, pokud je mi známo, účelem, i když trvaly, pokud se pamatuji u vězně Blaua, devadesát nebo snad dokonce 190 dní. K umělé výživě se přirozeně vždy po 1–3 dnech přikročilo, ale tím zmizel jakýkoli další zájem o hladovějícího. Vážně nemocní nebyli propuštěni, s odvoláním na to, že v nemocnici je jim ve vězení zaručena péče téže kvality, jaké by bylo ošetřování na svobodě.

LÉKAŘI. Přírůstky přicházející od StB nebo z jiných věznic procházely vstupní „prohlídkou“, lépe řečeno představením šéflékaři, úředně ustanovenému, který však zpravidla přezíral i očividné stopy týrání (krevní podlitiny po celých zádech, hýždích a na stehnech i břiše, zanícená, oteklá chodidla po baštonádě, tržná zranění s podlitinami hýždí po bití olověným kabelem atp.), a do záznamu o prohlídce zapisováno, že je vyšetřovanec zdráv, nebo byly zapsány jen některé chorobné stavy z období před zatčením (oční vady, žaludeční vředy, vyrážky apod.). Smutně velkorysým přezíráním zranění způsobených týráním proslul dr.Sommer za svého působení na Pankráci. Dr.Straka pak byl vždy ochotný ordinovat některým neklidným vězňům nebo psychopatům značně bolestivé a nikoli neškodné alkoholové injekce do svalstva hýždí, místo nichž lékař samovazby (vězeň) tajně aplikoval neškodný fyziologický roztok. Ve funkci šéflékaře se postupně vystřídali dr.Saska, dr.Grünberger, dr.Prokšan, dr.Straka. Mimo dva výše uvedené není snad možno ostatním jmenovaným nic podstatného vytknout.

DOZORCI. Z původních členů SVS nelze celkem snad nikomu nic vážnějšího v jejich zacházení s vězni vytýkat - až na vládce korekce Svobodu, který se snad kochal tím, měl-li pod svou mocí vězně v řetězech zakované a s těžkou koulí připoutanou k nohám a s oblibou se rozptyloval ukládáním dřepů, hlášením skrze zavřené dveře několikrát denně zaťukáním na špehýrku apod. Velitel samovazby Kvasnička spíš křičel než ublížil, stejně Horáček, který naopak s útrpností sledoval svého bývalého představeného (snad radu Čulíka nebo Wünsche nebo Wienera), který byl od StB zatčen a těžce ztýrán, při jeho procházkách (vycházkách) po vězeňském dvoře bloku B-C.

Lidskost k vězňům a soucit s nimi odpykal dozorce Horáček (jmenovec shora uvedeného) smrtí na šibenici. Z původních zaměstnanců zmizel brzy ředitel Bohdalecký, Wiener, Čulík, Wünsch, Jankovský, Beneš. Obávaný byl Kocourek, o němž mezi vězni kolovaly pověsti, že se dobrovolně hlásí ke službě kata, Pavlousek, Kobrle, Krátký, Čerňák (pro svou neochotu a odmítavost k prosbám vězňů), někteří z nově naverbovaných dozorců z řad milic, z nichž jeden mladík, nazrzlý, s oblibou v noci vzbouzel k smrti odsouzené s tím, aby se již připravili, a po hodině jejich duševních muk jim řekl, aby si opět lehli, že je poprava odsunuta. Jméno nevím. Na IVC odd. ve vazbě StB byl obáván sadistický Vinický, poznamenaný ohněm ve tváři. Z vyšších velitelů byl postrachem vězňů i dozorců velitel SVS plk.Klos a despotický velitel věznice Komárek. Velitel Kramer byl neoblíben i mezi dozorci, zvláště po podivné smrti svítiplynem dvou dcerušek ve věku 3 a 5 let ve vánočním období, po níž byl přeložen, tuším na Bory. Velitelé Skála a Tvrz konali, pokud je mi známo, svoje povinnosti lidsky. Tvrdá a neoblíbená byla usměvavá Holešovská.

V době věznění na odd.StB na IVC zemřel na vnitřní poúrazové krvácení a zranění vězeň na poslední kobce vpravo, který snad byl kdysi naším vojenským atašé v Kanadě. Zranění utrpěl v době vyšetřovací policejní vazby. Na následky podobného traumatu skonal pravděpodobně i vyšetřovanec Václav Vrba již po předání do vyšetřovací vazby soudní, na IIIB.